ECLI:CZ:US:1999:1.US.365.97
sp. zn. I. ÚS 365/97
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Vladimíra Klokočky v právní věci stěžovatele JUDr. J.Š., zastoupeného advokátem JUDr. M.O., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 10 Co 461/95, ze dne 8. 11. 1996, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 10 Co 461/95, ze dne 8. 11. 1996, kterým byl ve věci samé potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně, sp. zn. 8 C 634/94, ze dne 15. 12. 1994. Tímto rozhodnutím bylo stěžovateli jako žalovanému uloženo zaplatit žalobci D. M., částku 1 946 159,85 Kč s 3% úrokem z prodlení za dobu od 1. 10. 1991 do zaplacení, a dále byla stěžovateli a společnosti DFM V., uložena povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 1 101 290,70 Kč s 3% úrokem z prodlení z částky 600 000,- Kč za dobu od 1. 8. 1993 do zaplacení a s 3% úrokem z prodlení z částky 501 290,70 Kč za dobu od 1. 9. 1993 do zaplacení.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že se žalobce rozkazní žalobou ze dne 4. 5. 1994 domáhal zaplacení kupní ceny zásob zboží z vydražené provozní jednotky prodejny E. ve V. Žalobce svůj návrh opíral výlučně o kupní smlouvu ze dne 13. 9. 1991 a na jejím podkladě vystavené faktury. Okresní soud ve Vsetíně i Krajský soud v Ostravě se zabývaly otázkou platnosti kupní smlouvy. Přes námitky, směřující k neplatnosti smlouvy pro absenci souhlasu manželky stěžovatele (žalovaného), jakož i k nesrozumitelnosti právních úkonů, sjednávaných podle občanského zákoníku a podle hospodářského zákoníku a k podpisu směnky, neshledaly soudy žádné skutečnosti, pro které by předmětná kupní smlouva byla absolutně neplatná. Přes důkladnost, kterou platnosti kupní smlouvy věnoval zejména soud odvolací, lze podle stěžovatele dovodit, že závěry soudu spočívají v nesprávném právním posouzení věci. Stěžovatel se odvolává na judikát vrchního soudu, podle něhož se vlastnictví k vydraženým věcem nabývá nikoli kupní smlouvou, ale na základě jiné skutečnosti stanovené zákonem. Touto skutečností, kterou stanoví zákon č. 427/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je udělení příklepu licitátora. K udělení příklepu licitátora došlo v případě provozní jednotky prodejny E. ve V. při veřejné dražbě dne 31. 8. 1991. Udělením příklepu přešlo na vydražitele vlastnické právo k vydražené provozní jednotce, včetně vlastnictví zásob zboží uskladněného v prodejně. Kupní smlouva ze dne 13. 9. 1991 je podle názoru stěžovatele absolutně neplatná, neboť žalobce, resp. jeho právní předchůdci, již zásoby zboží nevlastnil. Vlastnické právo přešlo na vydražitele, tedy stěžovatele, již dne 31. 8. 1991 na základě jiné skutečnosti stanovené zákonem, tj. příklepem licitátora. Za okolností, kdy oba soudy v projednávané věci neshledaly absolutní neplatnost kupní smlouvy, došlo k vydání rozsudků, které jsou v rozporu s právními předpisy. Vydáním rozsudků došlo k porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Byl také porušen čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, stanovící vázanost soudce zákonem.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti v plném rozsahu odkázal na odůvodnění stížností napadeného rozsudku. Vedlejší účastník řízení - D.M., uvedl, že podání stěžovatele jsou ryze účelová s cílem vyhnout se či oddálit zaplacení kupní ceny za plnění, jež získal v roce 1991 a do dnešního dne neuhradil ničeho. Vedlejší účastník je názoru, že stěžovateli nevzniká ani nemůže vzniknout žádná vážná ani neodvratitelná újma, naopak újma vzniká společnosti D.M.
II.
Ústavní soud v projednávané věci respektoval, že není součástí soustavy obecných soudů a může tudíž vykonávat na základě ústavní stížnosti přezkumné pravomoci za předpokladu, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Po posouzení ústavní stížnosti i rozhodnutí, která jí předcházela, pak dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jak vyplývá z předložených listinných důkazů, stěžovatel napadá ústavní stížností pouze právní názor obecných soudů, vyslovený v jejich rozsudcích, v ničem jiném jejich pochybení nespatřuje.
Jak zjistil Ústavní soud z listinných materiálů, obecné soudy, a to jak soud I. stupně, tak soud odvolací, věc řádně v souladu se zákonem projednaly za účasti navrhovatele, provedly dokazování a vyvodily právní názor, který konkrétně a velmi
obsáhle zdůvodnily. Právo na soudní ochranu není porušeno tím, že soud vysloví svůj právní názor, na základě něho rozhodne a toto rozhodnutí řádně zdůvodní.
Ústavní soud již v řadě rozhodnutí judikoval, že mu v zásadě nepřísluší zásadní přehodnocování dokazování provedeného obecnými soudy. Úkolem Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR. Odůvodnění ústavní stížnosti je ve své podstatě pouhou polemikou se stanoviskem obecných soudů. O tom svědčí také fakt, že stěžovatel podal současně s ústavní stížností dovolání, v jehož odůvodnění použil zcela shodné argumenty jako v ústavní stížnosti. Dovolací řízení bylo usnesením Okresního soudu ve Vsetíně zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku. Usnesení okresního soudu o zastavení řízení Krajský soud v Ostravě potvrdil a rozhodnutí nabylo právní moci.
Jak zjistil Ústavní soud z rozhodnutí obou soudů, stěžovatel jako fyzická osoba vydražil dne 31. 8. 1991 právo na uzavření nájemní smlouvy na užívání nebytových prostor, dříve prodejny D.O. ve V. Po dražbě uzavřel dne 13. 9. 1991 jako kupující kupní smlouvu, jejímž předmětem byly zásoby zboží a zavázal se zaplatit kupní cenu. Základní námitkou stěžovatele je nesprávné právní posouzení platnosti této kupní smlouvy obecnými soudy. V této otázce zaujaly oba soudy jednoznačné stanovisko, s nímž se ztotožnil i Ústavní soud, totiž že uzavřenou smlouvu je třeba považovat za platnou. Z rozsáhlého dokazování před okresním soudem, které bylo doplněno soudem odvolacím, vyplynulo, že právní úkon byl oběma stranami učiněn svobodně, když nebylo prokázáno, že by některá ze stran byla k uzavření smlouvy donucena. Právní úkon byl učiněn také vážně, neboť obě smluvní strany musely vědět, jaké právní následky jsou s úkonem spojeny a jaké právní povinnosti pro obě strany z uzavřené smlouvy vyplývají. Také po obsahové stránce lze smlouvu považovat za určitou a srozumitelnou. Argument stěžovatele, že kupní smlouva musí být absolutně neplatná z důvodu absence souhlasu jeho manželky k jejímu uzavření, je podle názoru Ústavního soudu pouze účelový a byl oběma soudy vyvrácen. Podle ustanovení §40a občanského zákoníku platného v době uzavření kupní smlouvy by se mohlo v případě nesouhlasu manželky s právním úkonem stěžovatele podle §145 odst. 2 občanského zákoníku jednat pouze o neplatnost relativní, které by se však mohla dovolávat pouze manželka stěžovatele jako osoba dotčená, nikoli on sám, který neplatnost způsobil.
Vzhledem k tomu, že v ústavní stížnosti uvedené argumenty stěžovatele jsou zcela shodné s jeho argumentací v řízení před obecnými soudy, s jejichž právními závěry se Ústavní soud ztotožnil, nezbylo než posoudit ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ji mimo ústní jednání usnesením odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 2. července 1999
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu
Kc:
* navrhovatel (modrou doručenkou)
* JUDr. O.
* založit do spisu
* přílohy: založit vrátit