ECLI:CZ:US:1999:1.US.365.98
sp. zn. I. ÚS 365/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatelky M. B., zastoupené JUDr. V. D., advokátem, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 6 Tvo 157/98, ze dne 30. 7. 1998, a usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 6 Ntv 17/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka svou včas podanou ústavní stížností napadla usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 6 Tvo 157/98, ze dne 30. 7. 1998, a usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 6 Ntv 17/98. Nejvyšší soud svým usnesením zamítl stížnost stěžovatelky proti usnesení vrchního soudu o prodloužení vazby stěžovatelky do 15. 11. 1998. Stěžovatelka je toho názoru, že výše uvedenými rozhodnutími byla porušena její ústavní práva, konkrétně čl. 90 Ústavy ČR, dále čl. 8 odst. 5, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2, 3 a 5 Listiny základních práv a svobod.
Jak uvádí stěžovatelka v ústavní stížnosti, vrchní soud rozhodl v napadeném usnesení podle §71 odst. 3 trestního řádu o návrhu předsedy příslušného senátu o prodloužení její vazby nad zákonnou dvouletou vazební lhůtu, když v zásadě pouze obecně konstatoval, že jsou splněny zákonné podmínky pro takový postup. Nejvyšší soud se na základě podané stížnosti zabýval zejména skutečnostmi, které byly uvedeny ve stížnosti, a to v rámci omezeného revizního principu, který však byl podle jejího názoru pojat úžeji, než má na mysli zákon. Nejvyšší soud konstatoval, že jsou dány důvody dle §67 písm. a) trestního řádu, neboť žalované hrozí vysoký trest a ač uvedla vyšetřovateli adresu k doručování písemností, na této adrese se nezdržovala. Přesto pak sám uvádí, že se jí zásilku podařilo doručit a je tedy otázkou, zda obava z útěku obžalované se jeví dostatečně reálná. Pokud Nejvyšší soud zdůvodňuje vazbu předstižnou podle §67 písm. c) trestního řádu, dopouští se podle stěžovatelky porušení presumpce neviny, neboť ze skutečnosti existence jiného trestního stíhání dovozuje výrazný sklon obžalované k podvodnému jednání. Stížnost proti rozhodnutí o prodloužení vazby však směřovala především k zodpovězení otázky, zda věc nebylo možno pro obtížnost nebo z jiných závažných důvodů skončit a propuštěním obžalované na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení. Podle názoru stěžovatelky však k průtahům došlo proto, že když obhájce obžalované požadoval ohledně většiny útoků zastavení trestního stíhání, nastal ve věci na několik měsíců "procesní klid" a bylo vyčkáváno výsledků řízení o obnově ohledně rozhodnutí, která tvořila překážku věci rozhodnuté. Nejvyšší soud považuje uvedený postup za správný, ačkoliv je jasné, že postup podle §172 odst. 1 písm. d) trestního řádu z důvodu podle §11 odst. 1 písm. f) je třeba chápat jako zákonný příkaz a vyšetřovatel ani státní zástupce nemohou svou úvahou zákon měnit. Zvolený postup vedl k tomu, že po povolení obnovy řízení zde existovala dvě trestní stíhání pro týž skutek souběžně, což se orgány činné v trestním řízení pokusily nedůsledně odstranit spojením věcí. Nejvyšší soud odmítl i tvrzení obhajoby, že došlo k podstatným průtahům při doručování rozsudku vinou soudu.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřil Nejvyšší soud prostřednictvím trestněprávního kolegia. Uvedl, že pokud jde o námitku ohledně šíře revizního principu, vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutečnosti, že řízení ve věci se vede před místně a věcně příslušným soudem, který má jediný právo rozhodovat o všech otázkách souvisejících s danou věcí, tj. i o žádostech o propuštění z vazby. Výjimkou z této zásady je pak příslušnost vrchního soudu a Nejvyššího soudu při rozhodování o prodloužení vazby na dobu delší než dva roky. Zabývat se proto námitkami stěžovatelky, které přímo nesouvisí s rozhodováním o prodloužení vazby, by podle názoru Nejvyššího soudu bylo nepřípustným zasahováním do výlučné pravomoci toho soudu, který je příslušný k rozhodnutí ve věci. V námitce ohledně porušení presumpce neviny pak stěžovatelka pomíjí, že k úvaze o jejích výrazných sklonech k podvodnému jednání, nedospěl Nejvyšší soud pouze na základě existence jiného trestního stíhání její osoby, ale v prvé řadě na základě dlouhodobé rozsáhlé trestné činnosti, pro kterou se nacházela ve vazbě. K problematice zastavení trestního stíhání pro překážku věci rozhodnuté je třeba uvést, že v případě pokračujícího jednání, kde více útoků tvoří jeden skutek, nelze rozlišovat, že dřívější rozhodnutí o dílčím útoku a tedy o celém skutku má účinky "rei iudicatae" a pozdější již tyto účinky nemá. Zásadně musí platit, že každé pravomocné rozhodnutí, byť jen o dílčím útoku, je rozhodnutím o celém skutku a proto všechna taková rozhodnutí musí být zrušena, aby bylo možno vést trestní stíhání určité osoby pro daný skutek. Vyšly-li dílčí útoky najevo postupně u různých orgánů činných v trestním řízení, je až po zrušení všech rozhodnutí, tvořících překážku věci rozhodnuté, možno pokračovat v jednom trestním stíhání pachatele pro daný skutek u jednoho orgánu činného v trestním řízení podle zásady uvedené v §20 odst. 1 trestního řádu. Toho lze dle názoru soudu dosáhnout podle konkrétního případu spojením věci delegací nebo postoupením věci podle příslušných ustanovení trestního řádu. Stav tzv. procesního klidu za účelem odstranění překážky věci rozhodnuté nepovažuje Nejvyšší soud za nezákonný postup a jde pouze o nutné čekání na možnost pokračování v úkonech trestního stíhání. Vrchní soud v Praze odkázal na své stanovisko uvedené v odůvodnění napadeného usnesení.
II.
Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti, napadených usnesení a příslušného spisového materiálu je nutno konstatovat, že ústavní stížnost není důvodná.
Jak správně uvedl Nejvyšší soud v napadeném usnesení, v řízení o stížnosti proti usnesení podle §71 odst. 3 trestního řádu přezkoumává Nejvyšší soud pouze otázku existence důvodů vazby podle §67 trestního řádu a splnění zákonných podmínek podle §71 odst. 3 trestního řádu včetně odpovídající části řízení, které napadenému rozhodnutí předcházelo.
Z ustanovení §71 odst. 3 trestního řádu vyplývá, že "vazba v řízení před soudem spolu s vazbou v přípravném řízení nesmí trvat déle než dva roky. Pokud nebylo možné pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů trestní stíhání v této lhůtě skončit a propuštěním obviněného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení, může o trvání vazby na nezbytně nutnou dobu rozhodnout vrchní soud". V daném případě Ústavní soud konstatuje, že nevidí důvod zpochybňovat trvání vazebních důvodů podle §67 písm. a) a c) trestního řádu. Orgány činné v trestním řízení došly k závěru, že u stěžovatelky reálně hrozí, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se vyhnula trestnímu stíhání nebo trestu, a tento závěr Ústavní soud shledává jako důvodný. Jak uvádí Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí, obviněná uvedla sice v přípravném řízení adresu k doručování písemností, avšak na této adrese se vůbec nezdržovala a její pobyt nebyl znám. Je rovněž nespornou skutečností, že stěžovatelce hrozí skutečně vysoký trest odnětí svobody v rámci zákonné trestní sazby. Soudem I. stupně byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 8 a půl roku. Vazební důvod podle §67 písm. c) trestního řádu je u stěžovatelky odůvodněn jejím výrazným sklonem k podvodnému jednání. Tento sklon soudy vyvozují ze skutečnosti, že předmětnou rozsáhlou trestnou činnost měla obviněná páchat po dlouhou dobu téměř tří let až do jejího zadržení. Podvodného jednání vůči různým osobám s celkovou způsobenou škodou ve výši 2 969 208 Kč se měla dopustit celkem 22 útoky. Z toho soudy vyvodily, že je zde reálná obava, že po propuštění na svobodu bude v páchání trestné činnosti pokračovat. Ani v tomto vazebním důvodu nevidí Ústavní soud porušení ústavních práv stěžovatelky.
Ústavní soud se musel zabývat také další podmínkou pro prodloužení vazby podle §71 odst. 3 trestního řádu, tedy tím, zda nebylo možné pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů trestní stíhání v zákonné dvouleté lhůtě skončit a zda propuštěním stěžovatelky na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení. K této podmínce prodloužení vazby uvedl vrchní soud, že "útěkový důvod vazby je natolik silný, že splňuje i přísnější kritéria ustanovení §71 odst. 3 trestního řádu". Další důvody pro postup podle cit. ustanovení byly shledány ve skutkové složitosti projednávané trestní věci, přičemž podle názoru vrchního soudu nedošlo ze strany orgánů činných v trestním řízení k takovým subjektivním průtahům, které by mohly délku vazby výrazněji ovlivnit. K tomu Nejvyšší soud v odůvodnění svého zamítavého rozhodnutí dále uvedl, že postup vyšetřovatele, který po zjištění překážky věci pravomocně rozhodnuté nepřistoupil okamžitě k zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1 písm. d) trestního řádu z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. f) trestního řádu, ale po iniciování postupu podle §277 a násl. trestního řádu (obnova řízení) vyčkal výsledku tohoto řízení, byl správný. Opačný postup by podle názoru soudu vedl k situaci, kdy by neustále muselo docházet k zastavování trestního stíhání a rušení těchto rozhodnutí v řízení o mimořádném opravném prostředku, bez možnosti pokračování trestního stíhání. Zastavení trestního stíhání je úkonem, který má zabránit opětovnému odsouzení pachatele pro týž skutek, ale nikoli zabránit trestnímu postihu pachatele vůbec. Nejvyšší soud proto výše popsaný postup orgánů činných v trestním řízení nepovažuje za neodůvodněné průtahy v řízení. S uvedenou argumentací Nejvyššího soudu se Ústavní soud ztotožňuje. Odkaz stěžovatelky na rozhodnutí publikované ve sbírce soudních rozhodnutí pod č. 50/79 je podle názoru Ústavního soudu nepřípadný, neboť je v něm řešena poněkud jiná situace, když Nejvyšší soud napravoval pochybení soudu, který zastavil trestní stíhání pozdější, čímž vytvořil neřešitelnou situaci ve směru rei iudicatae. Ustanovení §11 odst. 1 trestního řádu je ustanovením kogentním, jak správně uvádí stěžovatelka, avšak v případě popsaném pod písm. f) je stanovena podmínka, "jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno". Po dobu, než bylo v řízení o obnově pravomocně rozhodnuto, vyšetřovatel vyčkával jeho výsledku. Tím samozřejmě došlo k prodloužení trestního řízení v daném případě. Po kladném výsledku řízení o obnově poté byly obě věci spojeny ke společnému projednání a rozhodnutí. V postupu vyšetřovatele ani v postupu soudů nespatřuje Ústavní soud porušení podmínek pro prodloužení vazby, a tedy ani porušení ústavně garantovaných práv stěžovatelky.
Protože Ústavní soud nezjistil porušení ústavněprávních principů z titulu námitek uplatněných stěžovatelkou, odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání usnesením.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 4. října 1999
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu