ECLI:CZ:US:1999:1.US.370.98
sp. zn. I. ÚS 370/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Vladimíra Paula o ústavní stížnosti stěžovatelky Obce P., zastoupené advokátem JUDr. J. H., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 1998, č.j. 35 Co 442/97-203, 35 Co 443/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka se včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25. 2. 1997, č.j. 8 C 323/93-117 (ve znění opravného usnesení ze dne 30. 6. 1997, č.j. 8 C 323/93-153), ve vztahu ke stěžovatelce tak, že jí podané odvolání se odmítá. Městský soud v Praze tak rozhodl s ohledem na skutečnost, že žaloba o vydání věci vůči stěžovatelce byla v celém rozsahu zamítnuta, takže bylo rozhodnuto v její prospěch. Stěžovatelka tedy nebyla oprávněna k podání odvolání, a proto je odvolací soud podle ust. §218 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu odmítl, aniž bylo třeba zabývat se v něm uplatněnými námitkami.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (zejména postupem soudů obou stupňů) byla poškozena na svých majetkových právech, čímž došlo k porušení jejích základních lidských práv a svobod, konkrétně podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práva a svobod (dále jen "Listina") v návaznosti na čl. 3 Ústavy. V této věci došlo na základě návrhu Y. H., H. V., I.L., A. P., I. S., E. B., Dr. E. B. k rozhodnutí, že prvý žalovaný - P., st. podnik v Praze, je povinen vydat žalobcům H., V., P. a S. 5/7 části poz. parcely č. 608/2, a další části poz. parcel specifikované ve výroku napadeného rozsudku. Tyto pozemky však formou privatizace řádně nabyla stěžovatelka, neboť šlo o zastavěné pozemky, kdy oprávněné osoby mají nárok pouze na finanční náhradu, nikoli však na "zvrácení" provedené privatizace, jak k tomu v tomto případě došlo. Akceptací právního názoru vysloveného nalézacím soudem, který odvolací soud přejal, prý došlo k bezprecedentnímu vyvlastnění stěžovatelčina majetku. Stěžovatelka proto navrhla, aby byl napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušen.
K ústavní stížnosti se vyjádřil Městský soud v Praze. Uvedl, že "vzhledem k tomu, že proti stěžovateli byla žaloba zamítnuta, nebyla mu takovýmto výrokem způsobena žádná újma na jeho právech, když pouze výrok rozhodnutí soudu je způsobilý přivodit účinky, které zákon spojuje s právní mocí a vykonatelnností". Pokud stěžovatelka brojí proti důvodům napadeného rozhodnutí, nemá k nim Městský soud v Praze co doplnit a v plném rozsahu na ně odkazuje.
Obvodní soud pro Prahu 8 ve svém vyjádření uvedl, že na sporných pozemcích byla v době podání výzvy k jejich vydání prokazatelně pouze skládka panelů. Tento objekt soud nepovažuje za stavbu ve smyslu ust. §10 odst. 4 zák. č. 403/1990 Sb., s ohledem na jeho relativně časově omezený charakter. Navíc byl tento objekt ještě před vyhlášením rozsudku z pozemků odstraněn. Pokud stěžovatelka namítá, že soud neoprávněně přezkoumával rozhodnutí o privatizaci, není tato námitka důvodná. Soud nepřezkoumával rozhodnutí o privatizaci státního podniku P. jako takové a zabýval se pouze zákonností převodu sporných pozemků učiněných v rámci této privatizace. V tomto směru dospěl k závěru, že převod pozemků byl učiněn v rozporu s ust. §22 odst. 1 zák. č. 403/1990 Sb., který znemožňuje povinným osobám disponovat s odňatými věcmi, jejich součástmi a příslušenstvím od účinnosti tohoto zákona, tj. od 1. 11. 1990. Právní úkon, kterým byly předmětné pozemky převedeny na jiný subjekt, byl učiněn v rozporu s tímto zákonem a je tedy neplatný podle ust. §39 obč. zák. Neplatnost právního úkonu podle §39 obč. zák. je vždy absolutní neplatností, takže stěžovatelka vlastnická práva ke sporným pozemkům nabýt nemohla. Proto se nemůže jejich ochrany domáhat.
Vedlejší účastníci, a to I. S., A. P., I. L., E. B. a Dr. E. B., ve společném vyjádření k ústavní stížnosti uvedli, že v daném případě existují k nemovitému majetku domněle dva vlastníci. jeden z nich opírá svůj vlastnický titul o napadené rozsudky a druhý opírá svůj vlastnický titul o rozhodnutí o privatizaci. Podle názoru vedlejších účastníků stěžovatelce nic nebrání, nemůže-li prokázat, že je vlastníkem věci, podat proti vedlejším účastníkům žalobu o vydání věci nebo o určení vlastnictví u obecných soudů a tak se domáhat svého práva. Jestliže stěžovatelka, proti níž byla žaloba zamítnuta, nevyčerpala všechny zákonném možnosti soudní ochrany, mají vedlejší účastníci za to, že ústavní stížnost podle ust. §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, není důvodná. Navíc z téhož důvodu nemá stěžovatelka oprávnění ústavní stížnost podat [§72 odst. 1 písm. a) cit. zákona]. Vedlejší účastníci dále zdůraznili, že v držení státu, resp. prvého žalovaného státního podniku P., byl podíl ve výši 5/7 nemovitostí, když podíl ve výši 2/7 byl ve vlastnictví fyzických osob. Jestliže privatizační projekt zahrnul i toto soukromé vlastnictví, pak by podle názoru vysloveného stěžovatelkou vlastníci 5/7 nemovitostí ani neměli právo obrátit se "s požadavkem ochrany" na soud.
Další vedlejší účastnice Y. H. a H. V. se společně k ústavní stížnosti vyjádřily tak, že stížnost je nedůvodná, neboť jí napadený rozsudek Městského soudu v Praze stěžovatelce neukládá žádnou povinnost. Ukládá ji jinému subjektu, žalovanému st. podniku P., který v této věci podal dovolání. Ochranu podle čl. 11 odst. 1 Listiny nelze upírat nikomu, ale je zcela nepochybné, že se tato ochrana vztahuje pouze na toho vlastníka, který nabyl vlastnictví oprávněně, tj. v souladu se zákonem. Stěžovatelka však nabyla v rámci privatizace předmětné pozemky v důsledku předchozího porušení zákona, a to dvojího porušení. Poprvé zprivatizováním již privátních ideálních 2/7 těchto pozemků a podruhé porušením zákona č. 403/1990 Sb. Stěžovatelka a další žalovaní před schválením privatizačního projektu pochybili, když správně nezjistili a nezajistili oprávněné nároky uvedených soukromých osob.
Ústavní soud po posouzení všech výše uvedených skutečností poukazuje na to, že podle ustálené judikatury mu zpravila nepřísluší přezkoumávat zákonnost rozhodnutí vydaných obecnými soudy v řízeních, v nichž byly dodrženy zásady plynoucí z Listiny (její hlavy páté); stěžovatelka ani netvrdí, že by řízení před obecnými soudy bylo postiženo takovými procesními vadami, které by zasáhly do jejích ústavně zaručených práv, takže nebylo potřebné v tomto směru napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze přezkoumávat. Pokud se stěžovatelka dovolává porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, podstatná část jí uváděných důvodů spočívá v polemice s rozhodovacími důvody obecných soudů. Z hlediska ochrany ústavně zaručeného základního práva plynoucího z čl. 11 odst. 1 Listiny, neshledal Ústavní soud důvod, aby se odchýlil od své ustálené judikatury, podle níž právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny se vztahuje pouze na vlastnictví již nabyté, existující, a nikoli pouze na tvrzený nárok na ně (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 299/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 9, Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1998, str. 237). Pouhý spor o vlastnictví tedy ústavně chráněn není a ani být nemůže.
Ústavní soud dále konstatuje, že stěžovatelka napadla odvoláním rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25. 2. 1997, č.j. 8 C 323/93-117, ačkoli žaloba o vydání sporných pozemků byla vůči ní zamítnuta. Odvolací soud zaujal stanovisko, že i když zákon přímo nestanoví, že by v takovém případě nebylo odvolání přípustné, přesto z logiky věci vyplývá, že oprávnění k podání odvolání chybí účastníku, kterému výrokem rozhodnutí nebyla způsobena určitá újma. Proto podle ust. §218 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu odvolání odmítl, neboť bylo podáno účastníkem, v jehož prospěch bylo rozhodnuto, takže nebyl k odvolání oprávněn. I když tato argumentace odvolacího soudu není (se zřetelem na povahu konkrétní věci) zcela jednoznačná - neboť stěžovatel se za povinnou osobu považuje a dovozuje, že sporné nemovitosti přešly do jeho vlastnictví a že poškozen byl - nelze v ní podle názoru Ústavního soudu spatřovat porušení dosahující takové ústavněprávní intenzity, na něž by bylo třeba v projednávané věci brát zřetel.
Ústavní soud proto neshledal, že by byla napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze porušena základní práva nebo svobody stěžovatelky, zakotvená v ústavních zákonech nebo mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy.
Ze všech výše uvedených důvodů rozhodl senát Ústavního soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků tak, že ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. května 1999
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu