ECLI:CZ:US:1999:1.US.377.98
sp. zn. I. ÚS 377/98
Usnesení
I. ÚS 377/98
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a členů senátu JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. Ř., zastoupeného advokátem JUDr. Z. J. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 15 Co 189/98, ve spojení s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 9. 1997, sp. zn. E 1594/96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhal zrušení shora citovaných rozhodnutí obecných soudů. Ke své stížnosti uvedl, že na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 11. 1993, sp. zn. 28 C 33/92, zaplatil na výživném manželce za dobu od 31. 1. 1992 do zániku manželství právní mocí rozsudku o rozvodu k 3. 5. 1994 částku ve výši 25 900 Kč, přičemž celková povinnost činila 29 800 Kč, takže dlužen zůstal 3 900 Kč. Oprávněná (bývalá manželka) v rámci exekučního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. E 1594/96 navrhla exekuci pro 18 100 Kč a nikoli pro 3 900 Kč (tj. o 14 200 Kč více) s odůvodněním, že od stěžovatele tuto částku sice obdržela, ale nikoli na základě soudního rozhodnutí, ale dle mimosoudní dohody.
Proti nařízení exekuce se stěžovatel odvolal, avšak odvolací soud jeho odvolání neuznal a odkázal jej až na částečné zastavení exekuce. V tomto následném řízení soud prvního stupně vyhověl stěžovateli pouze částkou 300 Kč a zbylých 13 900 Kč mu exekucí nařídil bývalé manželce proplatit, neboť dospěl k závěru, že zaplacená částka ve výši 13 900 Kč není plněním dle rozsudku, sp. zn. 28 C 33/92, ale jedná se o plnění dle mimosoudní dohody.
Stěžovatel se proti rozhodnutí o zastavení exekuce odvolal k Městskému soudu v Praze. Odvolací soud se pak ve svém rozhodnutí ztotožnil se závěry prvoinstančního soudu a jeho rozhodnutí potvrdil.
Stěžovatel má za to, že usnesením odvolacího Městského soudu v Praze, sp. zn. 15 Co 189/98, ze dne 30. 4. 1998, bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na ochranu soukromého života dle čl. 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), do práva na ochranu majetku dle čl. 11 Listiny a do práva na soudní ochranu dle čl. 36 a 38 Listiny.
Ústavní soud po přezkoumání skutkového i právního stavu v uvedené věci a na základě vyjádření Městského soudu v Praze dospěl k závěru, že stížnost stěžovatele není možno považovat za důvodnou.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že v průběhu řízení o výkonu rozhodnutí srážkami z důchodu, dobrovolně uhradil své bývalé manželce částku ve výši 13 900 Kč z titulu nedoplatku na jejím výživném. Ze spisového materiálu vyplývá, že se s tímto tvrzením dostatečně vypořádaly oba obecné soudy. Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že mezi účastníky je nesporné, že v období od listopadu 1993 do června 1995 uhradil stěžovatel své bývalé manželce částku ve výši 25 900 Kč. Rozpor mezi těmito účastníky je však v otázce účelu těchto plateb. S ohledem na obsah účastnické výpovědi stěžovatele ve spisu, sp. zn. 25 C 46/96, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4, vzaly soudy za prokázané, že stěžovatel v období od právní moci rozvodu do 30. 6. 1995 na základě dohody s oprávněnou (bývalou manželkou), přispíval dobrovolně na její výživu po rozvodu částkou 1 000 Kč měsíčně a dále částkou 300 Kč měsíčně, jež představovala splátku dluhu za období trvání manželství. Takto jí zaplatil celkem 13 900 Kč. Odvolací soud proto dospěl ke stanovisku, že stěžovatel v rámci soudních řízení nebyl schopen nabídnout věrohodný důkaz o tom, že zmíněnou částku uhradil skutečně pro výživné manželky a nikoli z titulu jiného, jak např. uvedl ve své výpovědi před soudem ve věci sp. zn. 25 C 46/96.
K otázce celkového posouzení zákonnosti a správnosti rozhodnutí obecných soudů, kterou stěžovatel ve své stížnosti navozuje, Ústavní soud podotýká, že již dříve a opakovaně v rámci své judikatury vyložil, za jakých podmínek shledává svou ingerenci do jurisdikce obecných soudů za důvodnou. Ústavnímu soudu, jako orgánu ústavnosti stojícímu mimo organizaci obecných soudů, nepřísluší zasahovat do nezávislosti obecných soudů. Zásadním úkolem Ústavního soudu je zjišťovat, zda napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Navíc z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá pro obecné soudy zásada volného hodnocení důkazů, která zpravidla neumožňuje Ústavnímu soudu přehodnocovat obecnými soudy provedené hodnocení důkazů.
S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že v rámci soudních řízení obou obecných soudů nedošlo k nijakému porušení ústavních práv a svobod stěžovatele, tzn. že ani nebylo porušeno jeho právo na ochranu soukromého života, na ochranu majetku či na soudní ochranu dle Listiny.
Ústavní soud proto s odkazem na ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost stěžovatele jako zjevně neopodstatněnou mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 2. prosince 1999
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu