ECLI:CZ:US:1999:1.US.377.99
sp. zn. I. ÚS 377/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatele Z. K., zastoupeného JUDr. B. G., CSc., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 1999, sp. zn. 39 Co 521/98, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 2. 8. 1999.
Svým podáním se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 21. 4. 1998, sp. zn. 7 C 164/93, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele, aby žalovaná Česká republika, Ministerstvo vnitra České republiky, byla povinna vydat stěžovateli telefonní kartu a tři mince v hodnotě 3 USD, eventuálně zaplatit Kč 160,--. Stěžovatel má za to, že citovaným rozsudkem městského soudu bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu, na náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem státního orgánu a na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 36 odst. 1 a 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
K podanému návrhu ústavní stížnosti je třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským zákoníkem, občanským soudním řádem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud se zabývá správností rozhodnutí orgánu veřejné moci jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před ním byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
K namítanému porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod je třeba si z obecného pohledu uvědomit, že rozsah práva není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. 7 C 164/93, z rozsudku ze dne 21. 4. 1998 Ústavní soud zjistil, že průtahy ve vyřízení věci byly způsobeny tím, že soud musel vícekrát urgovat Obvodní soud pro Prahu 10 o zapůjčení trestního spisu sp. zn. 2 T 70/94, nezbytného k provedení důkazů, když tento spis byl zapůjčen až koncem roku 1997. Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 1999, sp. zn. 39 Co 521/98, pak Ústavní soud zjistil, že uvedený soud napadený rozsudek soudu prvního stupně hodnotil jako věcně správný a potvrdil ho. Vycházel z toho, že soud prvního stupně nárok žalobce zhodnotil jako nárok na vydání věci ve smyslu ustanovení §126 občanského zákoníku, avšak žalobce neprokázal, že by mu policie jeho věci sebrala a nevrátila. K nároku na náhradu škody (zaplacení finanční částky ve výši Kč 160,--) pak odvolací soud dovodil, že předpokladem odpovědnosti státu za škodu způsobenou v rámci plnění úkolů státních orgánů je existence škody, nesprávný úřední postup a příčinná souvislost mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem. Žalobce však neprokázal vznik škody, tedy ani nenastoupila odpovědnost státu za škodu a bylo zcela nadbytečné, aby se soud zabýval otázkou nesprávného postupu policistů při provádění osobní prohlídky spojené s odebráním věcí zadrženému.
Z obsahu vlastní ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze opakuje námitky, které vznášel již v řízení před obecnými soudy. Vlastní závěry ústavní stížnosti jsou pouhou polemikou se skutkovými i právními závěry obecných soudů.
Ústavní soud dospěl k závěru, že Městský soud v Praze se námitkami stěžovatele, uplatněnými v průběhu řízení před oběma soudy, zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi vypořádal. Pokud jde o hodnocení důkazů, Ústavní soud má za to, že v řízení před obecnými soudy bylo postupováno v souladu s ustanovením §132 o. s. ř. a k rozporu s principy řádného a spravedlivého procesu nedošlo. Ústavní soud rovněž neshledal, že by věc stěžovatele byla projednána se zbytečnými průtahy zaviněnými nečinností soudů, když ze spisového materiálu, jak shora uvedeno, je zřejmá opakovaná snaha soudu o získání trestního spisu stěžovatele, nezbytného k provedení důkazu.
Vzhledem ke skutečnosti, že z návrhu ústavní stížnosti nevyplývá, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavních práv stěžovatele, nezbylo Ústavnímu soudu než návrh pokládat za zjevně neopodstatněný. Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 1999 JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu