ECLI:CZ:US:1999:1.US.384.98
sp. zn. I. ÚS 384/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. J. J., zastoupeného advokátem JUDr. J. K., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 5. 1998, č. j. 15 Co 309/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ve své ústavní stížnosti domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 15 Co 309/97. Krajský soud ve svém rozsudku potvrdil v stěžovatelem napadené části rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 31. 1. 1997, č. j. 6 C 174/95-72. Shora označeným rozsudkem zamítl okresní soud žalobu, jíž se vedlejší účastníci domáhali po stěžovateli vydání 15 ks regálů ve výroku blíže popsaných. Soud naopak zavázal stěžovatele k zaplacení částky 12 600 Kč spolu s náklady řízení ve výši 504 Kč vedlejším účastníkům. V předmětné věci vedlejší účastníci nemohli dle závěru obecných soudů úspěšně uplatnit své právo na vydání věci proti stěžovateli, který jejich věci převzal, neboť již od zahájení řízení bylo mezi účastníky nesporné, že stěžovatel předmětné regály již ve svém držení nemá a že je prodal třetí neznámé osobě. Vzhledem k okolnosti, že stěžovatel nemohl vedlejším účastníkům věci v jejich spoluvlastnictví vydat, rozhodly obecné soudy přiznat vedlejším účastníkům právo na zaplacení peněžní hodnoty předmětných věcí jako náhradní plnění.
Stěžovatel namítal, že dle jeho názoru bylo postupem soudu porušeno jeho právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti a právo na možnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny a rovněž bylo dle jeho názoru porušeno jeho právo dle čl. 36 odst. 2 Listiny, neboť stěžovatel měl za to, že postupem soudu by poškozen ve svých právech.
K uvedené věci uvedl, že odvolací soud nařídil jednání na den 25. 5. 1998 na 9:30 hodin. Vzhledem k tomu, že na stejný den měl stěžovatel nařízeno jiné jednání, požádal soud o odročení jednání. Krajský soud však tuto žádost stěžovatele neakceptoval, jednal a rozhodl bez jeho přítomnosti.
Stěžovatel dále uvedl že krajský soud nepřihlédl k jeho obraně, když konstatoval, že jeho tvrzení zůstala nekonkrétní a stěžovatel dle názoru soudu neprokázal výši případných nákladů ani účelnost jejich vynaložení. Stěžovatel je přesvědčen, že jeho účast před krajským soudem byla potřebná, neboť svoji obranu mohl uplatnit při ústním jednání.
Stěžovatel dále namítal, že okresním i krajským soudem byla nesprávně určena výše požadované náhrady. Měl za to, že nesprávným postupem soudu bylo žalobcům (vedlejším účastníkům), přiznáno více, než jim přísluší. Soudy dle jeho názoru vůbec nepřihlédly ke skutečnosti, že k uzavření platné kupní smlouvy nedošlo a tedy majetek vedlejších účastníků byl na náklady stěžovatele převezen a opatrován po dobu jednoho roku.
Krajský soud v Ostravě se k předmětné stížnosti vyjádřil v tom smyslu, že ji nepovažuje za důvodnou. Zabýval se ve svém písemném vyjádření k ústavní stížnosti zejména otázkou, zda postupem krajského soudu spočívajícím v tom, že nevyhověl požadavku stěžovatele na odročení odvolacího jednání a na tomto jednání věc projednal a rozhodl, došlo na straně stěžovatele k porušení jeho ústavních práv zakotvených zejména v čl. 38 odst. 2 Listiny. V této souvislosti soud konstatoval, že stěžovatel byl řádně k odvolacímu jednání předvolán a bylo tedy respektováno jeho právo na veřejné projednání jeho odvolání i jeho právo se jednání osobně zúčastnit. Dle názoru krajského soudu nebránila v účasti stěžovateli žádná objektivní překážka, kterou by byl povinen krajský soud respektovat, když pouhý poukaz na jiné, blíže nespecifikované jednání za takovou překážku považovat nelze. K námitce stěžovatele spočívající v tom, že stěžovatel nebyl soudem vyzván, aby doplnil svou "obranu" soud uvedl, že tuto skutečnost nelze považovat za právně relevantní ve vztahu k případnému porušení ústavních práv stěžovatele. V této souvislosti soud poukázal i na okolnost, že stěžovatel je advokátem, tedy osobou znalou procesních práv účastníka řízení i hmotného práva a měl tedy být schopen uplatnit všechny argumenty k obraně svých práv.
Ústavní soud se nejprve musel zabývat otázkou, zda stěžovatel před podáním ústavní stížnosti vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Z poučení k rozsudku krajského soudu vyplývá, že proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu bylo možno za předpokladů naplnění ustanovení §237 až §239 občanského soudního řádu podat dovolání k Nejvyššímu soudu, a to do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu.
Vzhledem k okolnosti, že stěžovatel namítal porušení svých práv tím, že mu byla v průběhu řízení údajně nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, vztahuje se na jeho věc ustanovení §237 odst. 1 písm. f) a následující ustanovení občanského soudního řádu. Z obsahu stížnosti samé ani z přiložených listin však není zřejmé, že by stěžovatel využil svého práva podat proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu dovolání. V návaznosti na tuto okolnost a s přihlédnutím ke své ustálené judikatuře Ústavní soud dospěl proto k závěru, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní soud se proto s ohledem na tento procesní nedostatek již dále nezabýval hmotně-právní stránkou předmětné ústavní stížnosti.
V návaznosti na shora uvedené Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost stěžovatele je ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, nepřípustná, a proto ji dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 27. července 1999
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu