ECLI:CZ:US:1999:1.US.386.98
sp. zn. I. ÚS 386/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S.-I., spol. s r.o., zastoupeného JUDr. J. B., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 6. 1998, č.j. 22 Ca 389/97-21, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Finanční úřad Ostrava 1 rozhodnutím ze dne 3. 2. 1997, č.j. FÚ/11464/931/97/Proch., přezkoumal odvolání stěžovatele ze dne 11. 11. 1996 proti svým dodatečným platebním výměrům ze dne 23. 7. 1996, č.j. FÚ/16596/912/1996/Kož, ze dne 22. 7. 1996, č.j. FÚ/15540/912/1996/Kož a ze dne 2. 10. 1996, č.j. FÚ/16539/912/1996/Kož. Odvolání částečně vyhověl a změnil platební výměr č.j.FÚ/15540/912/1996/Kož.
Rozhodnutím Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 21. 5. 1997, č.j. FŘ/2310/120/97, bylo zamítnuto odvolání stěžovatele ze dne 24. 2. 1997 proti citovanému rozhodnutí Finančního úřadu Ostrava 1.
Krajský soud v Ostravě v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele proti uvedenému rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě a rozhodl, že žalobce (stěžovatel) nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění svého rozsudku Krajský soud v Ostravě uvedl, že daňovou kontrolou, kterou ve dnech 18. 3. - 6. 8. 1996 provedl u stěžovatele za období r. 1992 - 1994 správce daně, bylo mimo jiné zjištěno, že stěžovatel zahájil odpisování základních prostředků, které jako kupující nabyl ke dni 1. 12. 1992 na základě kupní smlouvy uzavřené mezi ním a Fondem národního majetku ČR (jako prodávajícím) dne 23. 11. 1992, již v prosinci 1992.
Krajský soud dovodil, že předmětnou kupní smlouvou přešel dnem 1. 12. 1992 nemovitý a movitý majetek uvedený v příloze smlouvy č. 1 (která je nedílnou součástí kupní smlouvy) a movitý majetek uvedený ve schváleném aktualizovaném privatizačním projektu na Fond národního majetku (jako prodávajícího) a ten prodal uvedený nemovitý i movitý majetek stěžovateli (kupujícímu) s veškerým příslušenstvím a s veškerými právy a povinnostmi. Kupní smlouva nabyla podle čl. XI. účinnosti dnem 1. 12. 1992. V daném případě se nejednalo o právní nástupnictví stěžovatele ve vztahu ke Stavebním izolacím Ostrava, s.p., neboť podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, došlo v souladu se schváleným privatizačním projevem k vyjmutí části majetku státního podniku Stavební izolace Ostrava a tato část majetku přešla na Fond národního majetku ČR, který jej následně prodal stěžovateli. Nenastala proto situace upravená v ustanovení §69 obchodního zákoníku týkající se případů, kdy se právnická osoba ruší bez likvidace proto, že má právního nástupce. Právnická osoba stavební izolace Ostrava, s.p., existovala souběžně se stěžovatelem až do 31. 3. 1995, kdy došlo k jejímu výmazu z obchodního rejstříku.
Krajský soud dále uvedl, že při přezkoumávání napadeného rozhodnutí vycházel ze skutkového stavu v době jeho vydání [§250i odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.")] a v souladu s dispoziční zásadou (§249 odst. 2 o.s.ř.) byl vázán rozsahem tvrzených nezákonností obsažených v žalobě. Krajský soud neshledal důvodnou stěžovatelem uváděnou žalobní námitku spočívající v tvrzeném porušení ustanovení §30 odst. 2 věta třetí zák. č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů - když bylo popřeno jeho právní nástupnictví ve vztahu ke Stavebním izolacím Ostrava, s.p., a tím byl omezen v odpisování hmotného a nehmotného majetku - neboť uvedené ustanovení nabylo účinnosti až dnem 1. 1. 1993. Citované ustanovení proto dopadá pouze na případy, kdy za účinnosti zák. č. 586/1992 Sb. dojde ke změně v osobě poplatníka, přičemž se musí jednat o právní nástupnictví mezi poplatníky. Kupní smlouva, na jejímž základě stěžovatel nabyl vlastnictví k předmětnému majetku, kterého se odpisování týká, byla uzavřena dne 23. 11. 1992, tj. ještě za účinnosti vyhlášky č. 586/1990 Sb., o odpisování základních prostředků (dále jen "vyhl. č. 586/1990 Sb."). Podle ustanovení §7 odst. 1 této vyhlášky se základní prostředky odepisovaly od počátku prvního měsíce následujícího po té, kdy byly v rámci organizace převzaty k používání, k čemuž v souzené věci podle kupní smlouvy došlo dnem 1. 12. 1992. Krajský soud proto konstatoval, že k zahájení odpisování mělo dojít od 1. 1. 1993; k tomuto dni však citovaná vyhláška pozbyla účinnosti a odpisování bylo upraveno v ustanovení §29 a násl. zák. č. 586/1992 Sb. V daném případě se navíc (jak již bylo uvedeno výše) nejednalo o právní nástupnictví stěžovatele ve vztahu ke Stavebním izolacím Ostrava, s.p.
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 6. 1998, č.j. 22 Ca 389/97-21, napadl stěžovatel ústavní stížností, ve které nejprve stručně zrekapituloval sled opravných prostředků použitých v souzené věci a poukázal na argumentaci Finančního ředitelství v Ostravě uvedenou v odůvodnění jeho rozhodnutí ze dne 21. 5. 1997, č.j. FŘ/11464/931/97/Proch.
Stěžovatel především poukázal na to, že kupní smlouvou č. 388/92 koupil od Fondu národního majetku ČR celý podnik a nikoli jen investiční majetek, "neboť v té době platná vyhl. č. 586/1990 Sb. neřešila problematiku koupě podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, přičemž teprve zák. č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů obsahuje ustanovení o odpisování hmotného a nehmotného majetku". Stěžovatel má dále za to, že v daném případě bylo zcela opomenuto ustanovení §15 odst. 1 zák. č. 92/1991 Sb., kdy podle stěžovatele "prodejem privatizovaného majetku nebo jeho vložením do základního kapitálu obchodní společnosti přechází na nabyvatele (stěžovatele) ke dni účinnosti smlouvy vlastnické právo k věcem, jakož i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem". Stěžovatel konečně poukázal na to, že při řízení před Krajským soudem v Ostravě mimo jiné namítal nezákonnost jím napadeného rozhodnutí, která spočívá v porušení §30 odst. 2 a 3 zákona č. 586/1992 Sb., když bylo popřeno jeho právní nástupnictví ve vztahu ke Stavebním izolacím Ostrava, s.p., a tím byl omezen v odpisování hmotného a nehmotného majetku.
Z toho stěžovatel dovozuje, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě došlo k porušení §15 odst. 1 zák. č. 92/1991 Sb. a čl. 4 a 90 Ústavy ČR a čl. 1 věty druhé, čl. 4 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil.
K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - Krajský soud v Ostravě a dále Finanční ředitelství v Ostravě.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření uvedl, že stěžovateli byla poskytnuta ochrana ze strany soudní moci, neboť na základě podané žaloby krajský soud nařídil jednání, napadené správní rozhodnutí přezkoumal a ve věci rozhodl. Nelze proto souhlasit s tvrzením stěžovatele, že citovaným pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byl porušen čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR. Akceptovat nelze ani tvrzení stěžovatele týkající se údajného porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť ve věci nebylo rozhodováno o vlastnickém právu, ale o daňové povinnosti stěžovatele. Krajský soud se dále nemůže vyjádřit k tvrzenému porušení čl. 1 věty druhé a čl. 4 Listiny, a to pro nekonkrétnost (čl. 4) a nesrozumitelnost (čl. 1 věta druhá).
Krajský soud v Ostravě dále k tvrzenému porušení ustanovení §15 odst. 1 zák. č. 92/1991 Sb. namítl, že přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu žalobních důvodů v žalobě uvedených. Porušení citovaného ustanovení žalobce nenapadl a proto se tím krajský soud nezabýval. Proto Krajský soud v Ostravě navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.
Finanční ředitelství v Ostravě ve svém vyjádření konstatovalo, že v ústavní stížnosti nejsou uvedeny žádné jiné či nové skutečnosti, pro něž by mělo být ústavní stížnosti vyhověno. Finanční ředitelství v Ostravě proto trvá na svém názoru vyjádřeném v rozhodnutí o odvolání, ve vyjádření ke správní žalobě, který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 6. 1998. Finanční ředitelství v Ostravě současně sdělilo, že spolu s Finančním úřadem Ostrava 1 netrvají na ústním jednání před Ústavním soudem.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Stěžovatel namítá - aniž by však námitky blíže konkretizoval - že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě došlo zejména k porušení čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR a čl. 1 věty druhé, čl. 4 a čl. 11 odst. 1 Listiny.
Toto tvrzení akceptovat nelze, neboť stěžovateli v prvé řadě nebylo nijak bráněno v tom, aby se ochrany svých práv, zákonem stanoveným způsobem u Krajského soudu v Ostravě domáhal. Ve vztahu k ustanovení čl. 1 věta druhá a čl. 4 Listiny stěžovatel ani neuvádí v čem konkrétně spatřuje porušení těchto obecných ustanovení.
Právě tak nelze akceptovat námitku týkající se ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť předmětem řízení o správní žalobě nebylo rozhodování o právu vlastnit majetek ve smyslu tohoto ustanovení.
Co se týká stěžovatelem namítaného porušení ustanovení §15 odst. 1 zák. č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, je nutno odkázat na argumentaci krajského soudu, jenž při přezkoumávání napadeného správního rozhodnutí vycházel ze skutkového stavu, který ve souzené věci byl v době jeho vydání (§250i odst. 1 o.s.ř.) a krajský soud byl navíc v souladu s dispoziční zásadou (§249 odst. 2 o.s.ř.) vázán rozsahem tvrzených nezákonností obsažených v žalobě. Stěžovatel však uvedenou námitku před obecným soudem vůbec neuplatnil
Lze ještě dodat, že Ústavní soud - který není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu nepřísluší přehodnocovat jejich rozhodnutí (pokud jimi nedojde k porušení základních práv a svobod zaručených ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR) - neshledal v souzené věci (ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu) extrémní nesoulad mezi právními závěry Krajského soudu v Ostravě a vykonanými skutkovými zjištěními. Za těchto okolnosti je proto rozhodnutí o správní žalobě proti rozhodnutí finančního orgánu o daňové povinnosti stěžovatele věcí posouzení obecného soudu, na jehož argumenty uváděné v odůvodnění rozsudku Ústavní soud odkazuje.
Je tedy zřejmé, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 1999
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu Ústavního soudu