ECLI:CZ:US:1999:1.US.387.99
sp. zn. I. ÚS 387/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. H., zastoupeného advokátem JUDr. V. K., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 5. 1999, č.j. 10 Ca 490/98-33, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní úřad, pozemkový úřad, v Českém Krumlově rozhodnutím ze dne 30. 10. 1998, č.j. PÚ 39542/98, rozhodl v odstavci A podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), že oprávněná osoba Ing. P. H. (stěžovatel) je vlastníkem v rozhodnutí označených nemovitostí v katastrálním území Chlum a v odstavci B podle §11 odst. 7 zákona o půdě určil, že je vlastníkem budovy zděné kolny na části dílu "c" parcely 1/3 zastavěné plochy v katastrálním území Chlum.
Účastník uvedeného správního řízení Zemědělské družstvo P. K. podal proti citovanému rozhodnutí Okresního úřadu, pozemkového úřadu, v Českém Krumlově opravný prostředek. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 5. 1999, č.j. 10 Ca 490/98-33, bylo v této právní věci za účasti Ing. P. H. a Pozemkového fondu ČR, územního pracoviště Český Krumlov, na straně žalovaného napadené rozhodnutí Okresního úřadu, pozemkového úřadu, v Českém Krumlově potvrzeno. Krajský soud dále ve druhé části výroku rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích v odůvodnění tohoto rozsudku především uvedl, že závěr Okresního úřadu, pozemkového úřadu, v Českém Krumlově je věcně správný, skutková zjištění byla dostačující a úplná a umožňovala učinit právní zjištění. V souzené věci bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením §11 odst. 4 zákona o půdě, a proto krajský soud napadené rozhodnutí podle §250q odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") jako věcně správné a odpovídající zákonu potvrdil. Pokud jde o výrok o náhradě nákladů řízení, krajský soud uvedl, že se opírá o ustanovení §250l odst. 2 a §250k odst. 1 o.s.ř. a vychází ze skutečnosti, že navrhovatel neměl v řízení úspěch. Dalším účastníkům řízení zákon "vzhledem k jeho jednostrannosti" neumožňuje přiznat náhradu nákladů řízení.
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 5. 1999, č.j. 10 Ca 490/98-33, napadl stěžovatel ústavní stížností. V ní výslovně uvádí, že ústavní stížnost podává pouze do druhé výrokové části napadeného rozsudku krajského soudu, tj. do výroku o nákladech řízení. Stěžovatel v ústavní stížnosti především zdůrazňuje, že tímto výrokem, jímž nebyla žádnému z účastníku řízení (a tedy ani stěžovateli) přiznána náhrada nákladů řízení, byla porušena ústavní zásada vázanosti soudce zákonem ve smyslu čl. 95 Ústavy ČR a tím současně i stěžovatelovo právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na to, že vzhledem k přetrvávající jednoinstanční zákonné úpravě správního soudnictví nemá možnost se bránit řádným opravným prostředkem proti zjevně nesprávnému výroku soudu o nákladech řízení. Podle názoru stěžovatele lze tuto - byť "zákonnou situaci" - hodnotit jako porušení základního ústavního práva na spravedlivý proces.
Stěžovatel v ústavní stížnosti dále poukázal na toliko stručné odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu, pokud jde o nepřiznání nároku na náhradu nákladů řízení "dalším účastníkům řízení", neboť krajský soud argumentoval toliko jednostranností zákona. Stěžovatel však s tímto právním názorem nesouhlasí, neboť vedlejší účastník má prý v řízení ze zákona stejná práva a povinnosti jako účastník (§93 odst. 3 o.s.ř.) a soud je povinen zajistit každému účastníkovi stejné možnosti k uplatnění jeho práv (§18 o.s.ř.). Z uvedených ustanovení lze podle názoru stěžovatele dovodit, že "pokud vedlejší účastník vystupoval na straně úspěšného účastníka řízení, má zajisté i on právo na náhradu jím vynaložených nákladů řízení ve smyslu §142 odst. 1 o.s.ř.", neboť odnětím tohoto práva je vedlejšímu účastníkovi odpírána stejná možnost ochrany práv před soudem, jakou má "hlavní" účastník.
Proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil svým nálezem "druhou výrokovou část" napadeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, v části týkající se stěžovatele, a aby současně vyjádřil pro obecný soud závazný právní názor, jímž se bude povinen řídit při novém rozhodnutí o nákladech řízení.
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné náležitosti a že proto nic nebrání projednání a rozhodnutí ve věci samé.
K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - Krajský soud v Českých Budějovicích. Okresní úřad, pozemkový úřad, v Českém Krumlově a Zemědělské družstvo P. K., se postavení vedlejšího účastníka vzdali.
Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření uvedl, že výrok o nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení byl vysloven v souladu s ustanovením §250l odst. 2 a §250k odst. 1 o.s.ř., podle kterého lze přiznat náhradu nákladů řízení úspěšnému navrhovateli. K tomu však v souzené věci nedošlo, neboť navrhující Zemědělské družstvo P. K. nebylo v řízení úspěšné a odpůrce (Okresní úřad, pozemkový úřad, v Českém Krumlově) právo na náhradu řízení neuplatňoval. Krajský soud konstatoval, že "při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel z právního názoru (ač je mu známa interpretační spornost tohoto ustanovení), že ust. §250k, které na projednávanou záležitost aplikoval, je ustanovením speciálním, když ust. §246c, které připouští přiměřené užití části prvé a části třetí občanského soudního řádu, přichází v úvahu za situace, že se jedná o řešení otázky, která není v části páté o.s.ř. přímo upravena". Podle mínění krajského soudu stěžovatel, který byl ve své restituční záležitosti úspěšný již v řízení před správním orgánem, v soudním řízení v pozici úspěšného navrhovatele nebyl. Krajský soud dále připomíná, že pokud se stěžovatel dovolává ustanovení §93 odst. 3 o.s.ř., byl negativní výrok o náhradě nákladů řízení vysloven vzhledem k ustanovení §250k o.s.ř. a ke konkrétním okolnostem případu.
Podle názoru Krajského soudu v Českých Budějovicích nebyl napadeným rozsudkem porušen čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR ani čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, neboť věc byla projednána spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě nezávislým a nestranným soudem a k zásahu do ústavního práva stěžovatele nedošlo.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Stěžovatel v podstatě namítá, že druhou částí výroku napadeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích byla porušena ústavní zásada vázanosti soudu (soudce) zákonem ve smyslu čl. 95 Ústavy ČR a tím současně i stěžovatelovo právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy.
Tuto argumentaci nelze akceptovat.
Ze soudního spisu je zřejmé, že řízení (které před Krajským soudem v Českých Budějovicích probíhalo na základě návrhu Zemědělského družstva P. K.), jehož se jako vedlejší účastník na straně odpůrce účastnil stěžovatel, probíhalo před nezávislým a nestranným soudem, který případ - a to včetně práva na náhradu nákladů řízení - posoudil spravedlivě, veřejně, v přítomnosti stěžovatele, jenž byl zastoupen advokátem a mohl se k věci vyjádřit. Tím byly splněny základní požadavky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1, č. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Soudce (senát), který v souzené věci jednal a rozhodl, postupoval v souladu s úpravou provedenou v občanském soudním řádu, tj. v souladu se zákonnou úpravou jednotlivých institutů správního soudnictví.
Postavení vedlejšího účastníka, který v soudním řízení vystupoval vedle odpůrce, je sice normováno - vzhledem k ustanovení §246c o.s.ř., jež umožňuje (v případě otázek, jež nejsou přímo upraveny v části páté o.s.ř.) přiměřené užití ustanovení prvé a třetí části o.s.ř. - v obecné úpravě institutu vedlejšího účastenství provedené v §93 o.s.ř. Pokud však jde o institut nákladů řízení ve správním soudnictví, nelze právo vedlejšího účastníka na náhradu nákladů řízení přiznat, neboť tomu brání speciální úprava provedená v ustanovení §250k odst. 1 o.s.ř., na jehož přiměřené užití §250l odst. 2 o.s.ř. odkazuje. Z tohoto ustanovení totiž plyne, že toto právo přizná soud pouze žalobci, který měl v řízení úspěch zcela nebo zčásti. (Soud může také rozhodnout, že se náhrada nákladů zcela nebo zčásti nepřizná, jsou-li proto důvody hodné zvláštního zřetele.)
Proto Krajský soud v Českých Budějovicích, který je při svém rozhodování - v souladu s ustanovením čl. 95 Ústavy ČR - vázán zákonem, se zřetelem na ustanovení §250l odst. 1 a §250k odst. 1 o.s.ř. právo na náhradu nákladů řízení v souzené věci přiznat nemohl (srov. též Bureš, J. - Drápal, L. - Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání. Praha , C.H. Beck 1997, str. 853).
Ústavní soud se rovněž zabýval otázkou, zda rozhodnutí o nákladech řízení ve správním soudnictví podléhá ústavněprávní kontrole z hlediska práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 Úmluvy. Ústavní soud se domnívá, že smysl a charakter přezkumného řízení ve správním soudnictví je poněkud jiný než v klasickém řízení občanskoprávním, neboť ve správním soudnictví - v souladu s ustanovením §244 odst. 1 a 2 o.s.ř - soudy přezkoumávají na základě žalob nebo opravných prostředků zákonnost rozhodnutí orgánů veřejné správy o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy. Správní soudnictví poskytuje - ostatně již čl. 36 odst. 2 Listiny konstatovanou - ochranu těm fyzickým a právnickým osobám, které tvrdí, že byly na svých právech zkráceny rozhodnutím orgánů veřejné správy.
Právní úprava náhrady nákladů řízení zakotvená v části páté o.s.ř. (konkrétně v ustanovení §250k odst. 1 věta první) přiznává žalobci právo na úplnou nebo částečnou náhradu nákladů řízení proti žalovanému, pokud měl v řízení před soudem úspěch zcela nebo zčásti - tedy pouze tehdy, pokud soud při přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy dospěl k závěru, že došlo ke zkrácení žalobce na jeho právech (srov. ust. §247 odst. 1 o.s.ř.).
Podle názoru Ústavního soudu předmětem řízení před správním soudem - v rámci něhož je uplatnitelné i základní právo na soudní ochranu zaručenou v čl. 36 a dalších Listiny - je tvrzené (nezákonné) zkrácení práva fyzických nebo právnických osob rozhodnutím orgánu veřejné správy o jejich právech a povinnostech v oblasti veřejné správy (§244 odst. 2 o.s.ř.). Rozhodnutí soudu o nákladech řízení však již rozhodnutím o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy není a proto zpravidla nepodléhá ochraně, jež ústavní právo na spravedlivý proces zajišťuje.
V souzené věci - v níž navrhovatelem, a tedy tím, kdo tvrdil, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy (tj. odpůrcem - Okresním úřadem, pozemkovým, úřadem v Českém Krumlově) bylo Zemědělské družstvo P. K. - vystupoval stěžovatel (jenž netvrdil, že by byl rozhodnutím Okresního úřadu, pozemkového úřadu, v Českém Krumlově zkrácen na svých právech) "toliko" jako vedlejší účastník na straně odpůrce, tedy právě na straně Okresního úřadu, pozemkového úřadu, v Českém Krumlově, čili orgánu veřejné správy. Stěžovatel tedy sám právo na soudní ochranu neuplatňoval a pokud vystupoval na straně odpůrce, činil tak zřejmě jen "pro jistotu".
Pokud konečně stěžovatel namítal porušení práva na spravedlivý proces spočívající v tom, že o nákladech řízení před krajským soudem rozhoduje výlučně názor jediné soudní instance, Ústavní soud konstatuje, že řízení ve správním soudnictví, které je jednoinstanční, je řízením o přezkoumání zákonnosti meritorního rozhodnutí orgánu veřejné správy na základě návrhu toho, kdo tvrdí, že byl tímto rozhodnutím zkrácen na svých právech. Rozhodnutí správního soudu o nákladech řízení, které je ve vztahu k rozhodnutí správního soudu o přezkoumání zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy rozhodnutím akcesorickým, proto - i z tohoto důvodu - ústavním právem na spravedlivý proces chráněn není. Ostatně ani mezinárodní standard ochrany základních práv a svobod přezkoumání soudního rozhodnutí v otázce návrhu na náhradu nákladů řízení soudem vyššího stupně nevyžaduje. Takový požadavek se týká toliko výroků o vině a trestu toho, koho soud uznal vinným z trestného činu (srov. čl. 6 Úmluvy, čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě)
Je tedy zřejmé, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. prosince 1999
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu Ústavního soudu