ECLI:CZ:US:1999:1.US.389.98
sp. zn. I. ÚS 389/98
Usnesení
I. ÚS 389/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula o ústavní stížnosti stěžovatele J. L., zastoupeným advokátkou JUDr. N. P., proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 19. 2. 1998, č.j. 10 C 120/97-25, a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 6. 1998, č.j. 11 Co 274/98-34, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení výše označených rozsudků. Okresní soud v Litoměřicích ve věci navrhovatele firmy Z. I., spol. s r.o., v Českých Budějovicích, proti odpůrci J. L. rozhodl, tak, že odpůrce je povinen zaplatit navrhovateli částku 24.269,70 Kč a náklady řízení v částce 8.222,- Kč. Okresní soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že navrhovatel jako právnická osoba prodávající zboží v rámci své podnikatelské činnosti uzavřel s odpůrcem jako s kupujícím smlouvu o prodeji zboží na objednávku. Sjednali si typ zboží, dohodli si lhůtu plnění a stanovili způsob zaplacení jednotlivých splátek za dodávku zboží. Dohodli se tedy na předmětu a ceně i na způsobu jejího zaplacení. Odpůrce kupní smlouvu ze dne 13. 3. 1994, č. 645788, podepsal, takže platná kupní smlouva vznikla. Odpůrce uváděl, že nezaplatil první a další splátky, takže měl za to, že tím odstoupil od smlouvy. Odstoupit od smlouvy však lze pouze tehdy, je-li to v zákoně uvedeno nebo pokud se na tom účastníci dohodnou. Z uzavřené kupní smlouvy jakož i z její přílohy je zřejmé, že se účastníci na možnosti
I
I. ÚS 389/98
odstoupit od smlouvy nedohodli a zákon na tuto možnost nepamatuje. Pokud odpůrce argumentoval tím, že jej dealerka chybně poučila od odstoupení od smlouvy, pak jednak to dealerka popírá, jednak je v kupní smlouvě stanoveno, že jakékoli změny v kupní smlouvě musí být podány písemně a "odsouhlaseny" oběma stranami. Jestliže žádá o zrušení kupní smlouvy kupující, musí tak učinit písemně na adresu centrály firmy, což odpůrce neučinil. Proto okresní soud dospěl k závěru, že smluvní vztah mezi účastníky trvá a že se navrhovatel oprávněně domáhá zaplacení kupní ceny, která se již v minulosti stala splatnou.
Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným rozsudkem rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích potvrdil, nebot' dospěl ke shodnému názoru, že došlo k platně sjednané kupní smlouvě ve smyslu ust. §§588 a násl. o.z. Odvolací soud považoval za podstatný jen obsah písemné kupní smlouvy, v níž tvrzené ujednání o odstoupení od smlouvy při nezaplacení první splátky nebylo sjednáno.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že oba soudy nerespektovaly zásadu volného hodnocení důkazů dle §132 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") a nesprávně vyhodnotily důkazy provedené výslechem svědkyň L. a L. Okresní soud uvedl, že svědkyně L. (dealerka) popírá tvrzení odpůrce o to, že jej chybně poučila o zrušení smlouvy. V této souvislosti se však tento soud opomněl vyrovnat s výpovědí svědkyně L., která tuto skutečnost potvrdila. Za další závažné pochybení obou soudů považuje stěžovatel neprovedení jím navržených důkazů, tj. výslech svědků J. a M. J. Oba soudy tak porušily zásady nestranného a spravedlivého procesu, nebot' bez řádného zdůvodnění odmítly důkaz, bez něhož nemohly na skutkový stav bezpečně a správně usoudit. Tím došlo k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ve svých důsledcích k porušení povinností, které vyplývají z čl. 95 Ústavy České republiky.
Proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud oba napadené rozsudky zrušil.
K ústavní stížnosti se jako účastník řízení vyjádřil Krajský soud v Ústí nad Labem, který konstatoval, že podle přesvědčení stěžovatele bylo postupem odvolacího soudu porušeno jeho právo na spravedlivý proces vyplývající údajně z článku 36 Listiny. Podle názoru krajského soudu si stěžovatel zmíněný článek mylně vykládá, nebot' se v něm nikde nevymezuje právo na "spravedlivý" proces v řízení před soudem. Uvedený článek v odst. 1 toliko stanoví, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Oprávnění vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny bylo naplněno tím, že záležitost stěžovatele (byt' z podnětu navrhovatele)
I. ÚS 389/98
byla postupem v zákoně uvedeným (o.s.ř.) příslušnými soudy projednána. Jinak, pokud jde o konkrétní výhrady uvedené v ústavní stížnosti a týkající se odvolacího soudu, odkázal Krajský soud v Ústí nad Labem na důvody rozhodnutí ve věci vydaného.
Okresní soud v Litoměřicích ve svém vyjádření uvedl, že řízení v předmětné věci netrpělo žádnou vadou, "která by vedla k protiústavnosti", ústavní stížnost považuje za neoprávněnou a navrhuje, aby jí nebylo vyhověno.
Vedlejší účastník Z. I., spol. s r.o., sdělil, že Okresní soud v Litoměřicích provedl v dané věci rozsáhlé dokazování a své závěry jasně a srozumitelně ve svém rozhodnutí uvedl. Krajský soud se pak nejen s těmito závěry ztotožnil, ale vysvětlil i nepřípadnost tvrzení týkající se výhrad a rozvazovacích podmínek ve smyslu §610 o.z., jak je použil stěžovatel. Z těchto důvodů navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Ústavní soud konstatuje, že podstata navrhovatelovy ústavní stížnosti spočívá v polemice správními závěry a s hodnocením důkazů v rozsudcích obecných soudů, a to v zásadě ve shodném smyslu a rozsahu, jak se podává již ze stěžovatelova odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolací soud vycházel ze zjištění soudu prvního stupně, že k platnému odstoupení od kupní smlouvy nebo k jejímu zrušení nedošlo. Svědkyně L. (dealerka navrhovatele) popřela, že by možnost odstoupení od smlouvy či její zrušení odpůrcem, pokud nezaplatí první splátku, byla dojednána ústně. Ostatně s ohledem na ust. §§40 odst. 2 a 48 obč. zák. stanovícího obligatorní požadavek písemné formy by ústní dojednání nebylo právně relevantní. Výpovědi svědkyň L. a L. jsou zcela protichůdné, přičemž je zřejmé, že svědkyně L. jako manželka odpůrce je na výslechu sporu zainteresována. Na tom by s ohledem na stejný zájem nic nezměnila ani výpověď dalších navrhovaných svědků. Za podstatné považoval proto odvolací soud jen obsah písemné kupní smlouvy, v níž tvrzené ujednání o odstoupení od smlouvy při nezaplacení první splátky není sjednáno.
Podle názoru Ústavního soudu lze připustit, že uvedené odůvodnění není zcela přesvědčivé, nebot' v případě jeho správnosti by bylo možné - obecně vzato - osoby zainteresované na výsledku řízení jako svědky opomíjet, což akceptovat nelze. (Jinou otázkou je hodnocení věrohodnosti takových svědků.) Ostatně zainteresovaná v předmětné věci byla patrně i svědkyně L. (dealerka žalobce). Hodnocení těchto svědeckých výpovědí a neprovedení výslechu dalších svědků však netvoří protiústavní nedostatek odůvodnění napadených rozsudků, popř. protiústavní mezeru dokazování, nebot' podstata věci netkví v tom, jak dealerka L. poučila stěžovatele, ale spočívá v obsahu uzavřené smlouvy. V kupní smlouvě bylo totiž stanoveno, že jakékoli změny v ní musí být podány písemnou
I. ÚS 389/98
formou a "odsouhlaseny" oběma stranami, resp. že žádost kupujícího o zrušení kupní smlouvy musí být podána písemně na centrálu firmy.
Ústavní soud dodává, že výhrady stěžovatele se týkají zejména hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Ústavní soud již vícekrát judikoval, že není třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a nemůže na sebe atrahovat přezkumný dohled nad obecnými soudy, ovšem za předpokladu, že soudy postupují ve své činnosti v souladu s pátou hlavou Listiny. Z ústavního principu nezávislosti soudu podle článku 82 Ústavy vyplývá, mimo jiné, zásada volného hodnocení důkazů. Je-li tato zásada, vyjádřená v ust. §132 o.s.ř., respektována, a tak tomu podle názoru Ústavního soudu v předmětné věci bylo, není ústavní soud oprávněn hodnocení důkazů znovu "hodnotit", a to dokonce ani tehdy, pokud se sám s takovým hodnocením případně neztotožňuje.
Podle přesvědčení Ústavního soudu právo na soudní ochranu vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny stěžovateli odepřeno nebylo. Zásadám spravedlivého procesu podle tohoto článku Listiny je třeba rozumět tak, že - v souladu s obecným procesním předpisem - v řízení před obecným soudem musí být účastníku zejména zaručeno, že jeho věc bude projednána veřejně, v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny). Tyto zásady, vyplývající rovněž z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, byly v souzené věci dodrženy.
Ústavní soud tedy neshledal, že by napadenými rozsudky byla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy.
Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků rozhodl tak, že ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné
V Brně dne 6. října 1999
JUDr. Vladimír Klokočka předseda senátu Ústavního soudu