ECLI:CZ:US:1999:1.US.39.97
sp. zn. I. ÚS 39/97
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelů M.P., zastoupené JUDr. S.K., a J.P., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 10. 1996, čj. 6 Co 2082/96 - 139, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 4. 1996, čj. 13 C 162/92 - 117, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé podali dne 4. 2. 1997 ústavní stížnost, která směřuje proti shora uvedeným rozsudkům. Oba byli vyzváni přípisem Ústavního soudu ze dne 18. 2. 1997, aby nedostatky v přípise uvedené odstranili ve lhůtě do 18. 3. 1997, jinak bude jejich návrh odmítnut podle §43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Vady podání odstranila jen první stěžovatelka M.P., kdežto druhý stěžovatel J.P., tak ve stanovené lhůtě, ani později, neučinil. Proto tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh druhého stěžovatele podle citovaného zákona pro neodstranění vad návrhu odmítnout (§43 odst. 1 písm. a).
Ústavní soud se proto zabýval jen návrhem první stěžovatelky M.P., na zahájení řízení, označeným jako ústavní stížnost, který byl doplněn jejím podáním, došlým Ústavnímu soudu dne 28. 3. 1997. První stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud oba rozsudky shora uvedené zrušil, neboť je toho názoru, že postup soudů obou stupňů je v rozporu se zásadami spravedlivého procesu, obsaženými v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 81, čl. 82 odst. 1 a čl. 90 Ústavy ČR. Porušení svého základního práva spatřovala první stěžovatelka ve skutečnosti, že se soudy nevypořádaly s jejím tvrzením uváděným jak v žalobě, tak v průběhu řízení. Vesměs opakuje argumentaci, kterou již uplatnila v průběhu soudního řízení a se kterou se, jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí, oba soudy uspokojivě vyrovnaly. Vlastní závěry ústavní stížnosti jsou pouhou polemikou se skutkovými i právními závěry obecných soudů.
Především je třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Jeho pravomoc je vázána na zjištění, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda, zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Jestliže čl. 36 Listiny základních práv a svobod stanoví, že domáhat se svého práva lze pouze způsobem zákonem stanoveným, nutno to chápat tak, že obecným soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR). Jinak jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí (čl. 82 Ústavy ČR) a především soud sám rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede ve smyslu §120, §123 a §132 o. s. ř. Postupoval-li obecný soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod, a svůj postup řádně odůvodnil, nemohl Ústavní soud dospět k závěru, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních principů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou především záležitostí obecných soudů. Z obecného pohledu je třeba si uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z uvedeného článku Listiny základních práv a svobod, jakož i z dalších ustanovení a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Z obsahu spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 13 C 162/92, Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 9. 4. 1996 byla zamítnuta žaloba stěžovatelů, ve které se domáhali podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. určení přechodu vlastnického práva k nemovitostem - domu se stavební parcelou č. 34/3 o výměře 58 m2, pozemkové parcele č. 826 - zahrada o výměře 875 m2 a pozemkové parcele č. 825, zapsaných na LV č. 77 u Katastrálního úřadu v Č.B. v katastru nemovitostí pro katastrální území K. Okresní soud vycházel při svém rozhodování ze zjištění, že předmětné nemovitosti přešly v rozhodném období na stát způsobem uvedeným v §6 odst. 1 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb., a že stěžovatelé - navrhovatelé jsou oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 písm. c) téhož zákona, neboť jde o pozůstalé děti původních vlastníků zemědělské usedlosti. Odpůrci - manželé V. a E.R. se stali vlastníky předmětné nemovitosti - s výjimkou pozemkové parcely č. 825 - na základě kupní smlouvy, kterou uzavřeli dne 2. 7. 1982 s M. v K.Ú. Nemovitost nenabyli v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, ani za cenu nižší než odpovídala tehdy platným cenovým předpisům. Soud prvního stupně vycházel dále ze zjištění, že porušení předpisů o správě národního majetku nebylo prokázáno. Nešlo o objekt kanceláře, jak tvrdí navrhovatelé, ale o část zemědělské usedlosti, takže nebylo třeba k prodeji vyžadovat souhlas nadřízeného ministerstva. Prokázáno nebylo ani protiprávní zvýhodnění nabyvatelů, když pouhý fakt, že odpůrci působili jako členové ONV a MNV ještě nedokládá, že by v konkrétním případě u nich došlo ke zvýhodnění právě vzhledem k jejich funkcím.
Krajský soud, který rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, v odvolacím řízení přezkoumal důkazy provedené v řízení před soudem prvního stupně a po jejich přezkoumání tyto důkazy převzal. Dospěl k závěru, že ani v odvolacím řízení nebyly prokázány předpoklady, při jejichž splnění soud může rozhodnout podle §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve prospěch původního vlastníka. Krajský soud ve svém rozsudku ze dne 29. 10. 1996, čj. 6 Co 2082/96 - 139, podrobně zdůvodnil okolnosti, že nebyl shledán žádný rozpor s tehdy platnými předpisy při prodeji nemovitostí odpůrcům.
Ústavní soud má za to, že okresní soud i krajský soud ve svých rozhodnutích správně posoudily projednávanou věc, když konstatovaly, že má-li být žalobě vyhověno s tím, že došlo k porušení právních předpisů a k protiprávnímu zvýhodnění odpůrců ve smyslu §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., důkazní břemeno je v tomto směru na straně navrhující, která v daném případě toto břemeno neunesla. Pokud jde o zjištění soudů, že cena odpovídala tehdejším cenovým předpisům a že odpůrci nenabyli nemovitost za cenu nižší, Ústavní soud se i s tímto závěrem ztotožňuje, neboť při zjišťování této okolnosti, v souvislosti s vyžádaným znaleckým posudkem, nebylo shledáno žádné procesní pochybení.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo než přisvědčit správnosti závěrů Krajského soudu v Českých Budějovicích. Námitkami proti rozhodnutí soudu prvního stupně, které stěžovatelé uplatnili v odvolání, se odvolací soud řádně zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi také náležitě vypořádal. Skutková zjištění jsou v souladu s provedenými důkazy a pokud jde o jejich hodnocení, je nutno konstatovat, že bylo postupováno oběma soudy v souladu s ustanovením §132 o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že obsah spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 13 C 162/92, nasvědčuje tomu, že obecné soudy při rozhodování sporu o určení přechodu vlastnického práva respektovaly zásady týkající se práva na soudní a jinou právní ochranu, obsažené v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v čl. 81, čl. 82 odst. 1 a čl. 90 Ústavy ČR, nelze z tohoto hlediska rozhodnutím obou soudů nic vytknout.
Z těchto důvodů Ústavní soud návrh ústavní stížnosti první stěžovatelky považuje za zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti první stěžovatelky a podle §43 odst. 1 písm. a) návrh ústavní stížnosti druhého stěžovatele.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. ledna 1999 JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu