ECLI:CZ:US:1999:1.US.390.98
sp. zn. I. ÚS 390/98
Usnesení
I. ÚS 390/98
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů M. S., a JUDr. V. V., obou zastoupených advokátem JUDr. V. P., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 6. 1998, č. j. 16 Ca 452/97-38, ve spojení s rozhodnutím Okresního úřadu v Litoměřicích, referátu pozemkového úřadu, ze dne 17. 7. 1997, č. j. 72-1513/97-8119, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §13 odst. 2 věty první zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, a §13 odst. 5 téhož zákona ve slovech "která nebyla do 31. ledna 1993 nebo do 1. září 1993 oprávněnou osobou pouze", takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelé včas podanou ústavní stížností napadli rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 6. 1998, č. j. 16 Ca 452/97-38, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatelů proti rozhodnutí Okresního úřadu v Litoměřicích, referátu pozemkového úřadu, ze dne 17. 7. 1997, č. j. 72-1513/97-8119. Tímto rozhodnutím orgán veřejné moci prvního stupně neobnovil stěžovatelům vlastnické právo k nemovitostem v kat. území R.. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatelé nesplňují podmínky ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Ve smyslu citovaného ustanovení a s přihlédnutím k §13 zákona o půdě má oprávněná osoba nárok na vydání nemovitostí, jestliže byla k 31. 1. nebo k 1. 9. 1993 občanem České republiky. Toto stanovisko vychází ze znění novely zákona o půdě č. 30/1996, podle níž právo na vydání nemovitosti podle §6 může uplatnit oprávněná osoba za předpokladu, že do 31. 1. 1993 nebo do 1. 9. 1993 nebyla oprávněnou osobou pouze proto, že nesplňovala jedinou podmínku, totiž podmínku trvalého pobytu.
Pan JUDr. V. V., původně státní občan ČSR, pozbyl čs. státní občanství dne 15. 12. 1958, tzn. dnem nabytí státního občanství USA, a to na základě Úmluvy o naturalizaci mezi ČSR a USA č. 169/1929 Sb. České státní občanství nabyl zpět dne 7. 6. 1994 udělením podle §7 zákona č. 40/1993 Sb., v platném znění.
Paní M. S., původně čs. státní občanka, pozbyla čs. státní občanství dnem nabytí státního občanství USA, tzn. dnem 8. 11. 1960, a to na základě Úmluvy o naturalizaci mezi ČSR a USA č. 169/1929 Sb. České občanství nabyla zpět dne 11. 5. 1994 udělením podle §7 zákona č. 40/1993 Sb., v platném znění.
Skutečnosti, týkající se pozbytí a nabytí státního občanství jsou dle názoru okresního pozemkového úřadu dokázány sdělením Ministerstva vnitra ze dne 18. 3. 1996, č. j. II/s-OSOM/53/7880/93,7877/93, a listinami o udělení státního občanství České republiky, č. j. VS/2-53/7880/93-2176, a č. j. II/s-OSOM/53/53/7877/93-558.
Proti rozhodnutí orgánu veřejné moci prvního stupně podali stěžovatelé včas odvolání. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo a dospěl k závěru, že opravný prostředek není důvodný. Soud vzal za prokázané, že stěžovatelé jsou původními vlastníky předmětných nemovitostí, které přešly v rozhodném období na čs. stát z důvodů, které lze podřadit pod ustanovení §6 odst. 1 zákona o půdě. Rovněž považoval za prokázané, že stěžovatelé pozbyli čs. státní občanství. K opětovnému nabytí státního občanství České republiky došlo u M. S. dnem 11. 5. 1994 a u JUDr. V. V. dnem 7. 6. 1994.
Krajský soud věc vyhodnotil tak, že stěžovatelé nesplňují podmínky postavení oprávněných osob, a to s ohledem na skutečnost, že ve lhůtě stanovené k uplatnění restitučních nároků podle zákona o půdě, tj. do 31. 1. 1993, nesplňovali podmínku státního občanství ČR. Obsah ustanovení §4 zákona o půdě doznal v důsledku novelizací změny vypuštěním podmínky trvalého pobytu, avšak podmínkou, kterou musí splňovat oprávněná osoba, je i nadále státní občanství. Základní lhůta pro uplatnění restitučních nároků byla stanovena do 31. 1. 1993. V této době musela konkrétní osoba splňovat zákonné podmínky pro to, aby mohla být za oprávněnou osobu považována.
Stěžovatelé nesouhlasili s postupem orgánů veřejné moci. Namítali, že oba získali státní občanství ČR udělením dle §7 odst. 1 zákona č. 40/1993 Sb., a to v roce 1994. Poukazovali na okolnost, že jsou oba občany České republiky a byli jimi v době účinnosti zákona č. 30/1996 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon o půdě a zákon ČNR č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb. Uvedený zákon stěžovatele, dle jejich názoru jako občany diskriminoval, neboť jim odňal právo domáhat se v restituci majetku, který jim byl neoprávněně komunistickým režimem odňat. Toto právo mají dle zákona č. 30/1996 Sb., pouze ti, kteří znovu nabyli občanství České republiky do 31. 1. 1993 nebo do 1. 9. 1993. Stěžovatelé dále uvedli, že v daném případě došlo k porušení čl. 5 a čl. 11 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i k porušení čl. 14 Úmluvy Rady Evropy "O ochraně lidských práv a základních svobod". V návaznosti na uvedené stěžovatelé spatřovali protiústavnost v některých ustanoveních zákona č. 30/1996 Sb., která odporují v logice věci i nálezu Ústavního soudu č. 29/1996 Sb. Na základě těchto skutečností stěžovatelé spojili svou ústavní stížnost s návrhem na zrušení ustanovení §13 odst. 2 věty první zákona o půdě a §13 odst. 5 téhož zákona ve slovech "která nebyla do 31. ledna 1993 nebo do 1. září 1993 oprávněnou osobou pouze".
Ústavní soud proto dle ustanovení §78 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, řízení přerušil a usnesením ze dne 23. 9. 1998 postoupil návrh na zrušení některých ustanovení zákona o půdě plénu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy ČR za použití §78 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť orgány veřejné moci opřely své rozhodnutí o napadená ustanovení zákona. Plénum Ústavního soudu poté svým nálezem, sp. zn. Pl. ÚS 24/98, ze dne 22. 9. 1999, návrh na zrušení části zákona o půdě, zamítlo.
II.
Po zhodnocení všech podkladů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost nelze považovat za důvodnou, a to zejména z níže uvedených důvodů.
V odůvodnění nálezu, sp. zn. Pl. ÚS 24/98, se Ústavní soud jako již dříve zabýval otázkou, zda při zmírnění následků některých majetkových křivd lze s ohledem na princip rovnosti zúžit okruh oprávněných subjektů podmínkou trvalého pobytu. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře konstatoval, že prostor pro vyloučení určitých subjektů z okruhu těch subjektů, které znaky restitučního titulu naplní, nelze dovodit. Dle názoru Ústavního soudu je možno omezit okruh oprávněných osob pouze ve smyslu ustanovení čl. 11 odst. 2 Listiny. Podle citovaného ustanovení "zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní republice", (přičemž podle čl. 42 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 2 ústavního zákona č. 4/1993 Sb. se jedná o státní občanství České republiky a území České republiky). Ústavní soud proto dovodil, že čl. 11 odst. 2 Listiny je speciálním ustanovením k ústavnímu principu rovnosti všech subjektů ohledně nabývání a ochrany vlastnického práva a vytváří tak pro zákonodárce ústavní prostor pro omezení okruhu oprávněných osob v restitučním zákonodárství.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci a konstatuje, že rozhodnutím Okresního úřadu v Litoměřicích, referátu pozemkového úřadu, ani rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatelů, tak jak namítají v ústavní stížnosti. Jak správní orgán, tak i soud, správně vyložily a následně aplikovaly na daný případ příslušná ustanovení zákona o půdě. Aby totiž konkrétní osoba byla osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení §4 zákona o půdě, musí splňovat znaky stanovené tímto zákonem. Podle §4 cit. zákona musí osoba, jíž byl majetek odňat v zákoně stanovenými způsoby, splňovat podmínku státního občanství České republiky. Základní lhůta pro uplatnění restitučních nároků byla stanovena do 31. 1. 1993, proto v této době musela konkrétní osoba splňovat zákonné podmínky pro to, aby byla za oprávněnou osobu považována. Novelizací zákona o půdě zákonem č. 30/1996 Sb. došlo k rozšíření okruhu oprávněných osob zrušením podmínky trvalého pobytu a k zavedení nové lhůty pro tyto osoby. Podmínka státního občanství však zrušena nebyla.
Ústavní soud po provedeném řízení neshledal, že by napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci byla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelů, uvedená v ústavní stížnosti a zaručená ústavou, ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.
Ze všech uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem posouzena jako zjevně neopodstatněná, a proto byla podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání usnesením odmítnuta.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 23. listopadu 1999
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu