ECLI:CZ:US:1999:1.US.396.99
sp. zn. I. ÚS 396/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti E. R. F., a I. A., zastoupených advokátem Mgr. J. Č., proti rozsudku Okresního soudu v D.ě ze dne 9. 11. 1998, sp. zn. 17 C 713/92, a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 5. 1999, sp. zn. 10 Co 56/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud v D.ě zamítl návrh stěžovatelů proti odpůrci Nemocnice s poliklinikou R. o určení povinnosti k uzavření dohody o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
V odůvodnění tohoto rozsudku okresní soud zejména uvedl, že se stěžovatelé domáhali uzavření dohody o vydání objektu bydlení č.p. 1126 se zastavěnou plochou st. parc. č. 52 o výměře 363 m2 a zahradou, pozemkovou parcelou č. 53 o výměře 705 m2, evidovaných v k.ú. D., pracoviště Rumburk, na LV č. 2439 pro k.ú. a obec Rumburk (dále jen "předmětné nemovitosti"), neboť jejich otec byl vlastníkem těchto nemovitostí. Na základě provedeného dokazování okresní soud zjistil, že původním vlastníkem předmětných nemovitostí byl R. F., dědeček stěžovatelů. Dne 16. 5. 1946 (poznámka: okresní soud chybně uvedl 1. 6. 1946) ONV v Rumburku vydal výměr č.j. 12567/46 (nabyvší právní moci dne 1. 7. 1946), který deklaroval přechod tohoto majetku na stát konfiskací ke dni 30. 10. 1945. Podle ustanovení §1 odst. 1 dekretu prezidenta č. 108/1945 Sb. se pro Československou republiku bez náhrady konfiskoval nemovitý i movitý majetek, který ke dni faktického skončení německé a maďarské okupace byl nebo ještě je ve vlastnictví osob uvedených v §1 odst. 1 bod 1-3 cit. dekretu. Tato skutečnost opravňovala stát k dispozici se zkonfiskovanými věcmi v tzv. přídělovém řízení.
Stěžovatelé však tvrdili, že v příslušném výměru byl jako vlastník uveden R. F. a že tedy stát nemovitosti převzal bez právního důvodu. Tato námitka je však podle názoru okresního soudu vyvrácena již citovaným ustanovením dekretu, podle něhož k faktickému převzetí majetku státem došlo ke dni 30. 10. 1945, neboť v těchto případech nebylo převzetí realizováno zápisem vlastnického práva do pozemkové knihy a stát se proto stal naturálním vlastníkem konfiskovaných nemovitostí již dnem účinnosti dekretu. Konfiskovaný majetek byl vymezen osobou vlastníka, který splňoval podmínky dekretu, tedy byl - v souladu s dekretem - osobou německé nebo maďarské národnosti, která neprokázala, že zůstala věrná ČSR, nikdy se neprovinila proti národu českému a slovenskému a buď se činně účastnila boje za jeho osvobození nebo trpěla pod nacistickým nebo fašistickým terorem. Protože nevina předků stěžovatelů prokázána nebyla, nic prý nenasvědčuje tomu, že by dekretem stanovené podmínky pro konfiskaci nebyly splněny. O tom svědčí údajně také to, že podmínky pro zmíněné "vyvinění" se stěžovatelům nepodařilo prokázat ani u dalších podobných soudních sporů, jež se týkají jejich dalších rodinných příslušníků.
Proto Okresní soud v D. dovozuje, že stát předmětné nemovitosti fakticky převzal dnem 30. 10. 1945, tzn. před rozhodným obdobím podle zákona č. 87/1991 Sb. a příslušné správní rozhodnutí nabylo právní moci 1. 7. 1946. Za těchto okolností prý soud není oprávněn zkoumat vady správního rozhodnutí "ani skutečnost, že konfiskované věci přešly na stát jako důsledek postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody". Proto návrh zamítl.
Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným rozsudkem citovaný rozsudek Okresního soudu v D. potvrdil. (V tomto řízení byl již jako odpůrce označen právní nástupce Nemocnice s poliklinikou R. okresní úřad v D..)
V odůvodnění tohoto rozsudku krajský soud zejména uvedl, že se okresní soud správně zaměřil na otázku, zda nemovitosti přešly podle ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. na stát v rozhodném období, tj. v době od 25. 2. 1948 - 1. 1. 1990. V tomto směru je prý rozsudek okresního soudu, podle něhož k přechodu majetku došlo účinností dekretu č. 108/1945 Sb., věcně správný. K jejich přechodu na stát totiž údajně došlo podle ustanovení §1 cit. dekretu konfiskací bez náhrady, přičemž o splnění podmínek pro konfiskaci rozhodovaly příslušné národní výbory. V souzené věci nedošlo k vynětí majetku z konfiskace podle tohoto dekretu a dovršením konfiskace majetku bylo příslušné správní rozhodnutí ONV. V daném případě sice byl vydán výměr na jméno R. F., tzn. na osobu, která předmětné nemovitosti nikdy nevlastnila (jako vlastník byl uveden R. F.), "tento majetek je však dle názoru odvolacího soudu obsažen v jiných výměrech, které vydal ONV v Rumburku a který se týkal majetku R. F., popřípadě firmy R. F. a L. T.".
Způsob rozhodování podle §1 odst. 4 cit. dekretu upravovala Směrnice ministra vnitra č. 401 ze dne 7. 2. 1946, jejíž čl. 6 ukládal, aby byl v rozhodnutí jmenován vlastník, pokud byl znám, a uvedeny význačné majetkové kusy, jimiž bylo možno konfiskovaný majetek dostatečně označit. Odvolací soud dovodil, že ve výměrech ONV v Rumburku č.j. 12567/46 ze dne 15. 5. 1946 a č. seznamu osob 4/7/46, 30/1/46, 30/2/46 a 30/3 ze dne 1. 6. 1946 byl rámcově a příkladmo vyznačen konfiskovaný majetek s nejvýznamnějšími nemovitostmi ve smyslu cit. čl. 6 Směrnice a bylo v nich zároveň uvedeno, že se konfiskuje označený majetek jakož i veškerý majetek osoby, jíž se konfiskace týkala, pokud z konfiskace nebyl vyloučen. Přestože tedy předmětné nemovitosti v těchto výměrech výslovně označeny nebyly, nebyly ani příslušným orgánem z konfiskace vyňaty, resp. nebyla jim udělena výjimka ve smyslu §2 odst. 1 a 2 dekretu č. 108/1945 Sb. Proto se prý konfiskace týkala veškerého majetku postižené osoby. Navíc v souzené věci přešlo vlastnické právo na fyzické osoby B., J. a I.L. a proto by nebyla splněna ani podmínka podle ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. - přechod věci do vlastnictví státu z oprávněné fyzické osoby.
Proto Krajský soud v Ústí nad Labem napadený rozsudek okresního soudu potvrdil.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti zejména namítají, že obecné soudy napadenými rozsudky porušily čl. 90 Ústavy, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Namítaná protiústavnost citovaných rozhodnutí prý spočívá v tom, že obecné soudy "neposoudily otázku zcela evidentní nulity resp. nicotnosti konfiskačního výměru jako individuálního správního aktu tak, že z něho nelze vyvozovat žádných právních následků, ale naopak mu přiznaly váhu právní skutečnosti, mající ve spojení s dekretem č. 108/1945 Sb. za následek zánik majetkových práv právního předchůdce stěžovatelů ve prospěch Československé republiky". Soud I. instance prý při posouzení okamžiku přechodu majetku na stát vycházel z konfiskačního výměru ONV ze dne 16. 5. 1946 a "naprosto ignoroval skutečnost, že k završení konfiskačního procesu bylo nezbytné vydání platného konfiskačního výměru s označením konfiskovaného majetku a jeho vlastníka, adresáta výměru". Odvolací soud si byl údajně vědom zmatečnosti citovaného výměru (R. F. nikdy nebyl vlastníkem předmětných nemovitostí) a proto odkázal na jiné výměry, vydané ONV v Rumburku a týkající se majetku R. F. a L. T., z čehož dovodil, že byl-li konfiskován jiný majetek R. F., musely být konfiskovány i předmětné nemovitosti. Tím prý však odvolací soud rozhodl na základě důkazů, k nimž se stěžovatelé nemohli vyjádřit, v čemž stěžovatelé spatřují rozpor s ústavně zaručeným právem domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu.
Stěžovatelé dále namítají, že odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku tvrdí, že předmětné nemovitosti přešly na stát účinností dekretu č. 108/1945 Sb. a zároveň že vlastnické právo k nim přešlo na fyzické osoby (B., J. a I. L.). Pokud by totiž vlastnické právo přešlo přímo na fyzické osoby, nemohl by být majetek konfiskován.
Stěžovatelé rovněž uvádějí, že uvedené konfiskační výměry jsou zmatečné a nesmyslné a proto i nulitní, neboť majetek v nich vymezený byl charakterizován ustanoveními §1 odst. 1-3 dekretu č. 108/1945 Sb., z čehož prý vyplývá, že takto široce vymezený majetek nemohl patřit R. F., neboť R. F. byl fyzickou osobou a nikoliv osobou právnickou podle cit. ustanovení. Proto se stěžovatelé domnívají, že jejich právní předchůdce předmětné nemovitosti pozbyl až v rozhodném období, tzn. po 25. 2. 1948, o čemž prý svědčí i to, že jméno R. F. jako vlastníka předmětných nemovitostí bylo z pozemkových knih vymazáno až dne 28. 6. 1951.
Proto stěžovatelé navrhli, aby byly napadené rozsudky obecných soudů zrušeny.
Ústavní soud požádal o vyjádření k ústavní stížnosti účastníky řízení - Okresní soud v D. a Krajský soud v Ústí nad Labem.
Okresní soud v D. se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Krajský soud v Ústí nad Labem považuje ústavní stížnost za nedůvodnou, neboť předmětné nemovitosti přešly na stát podle dekretu č. 108/1945 Sb. před začátkem rozhodného období.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší mu proto zpravidla ani přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné - a to ani kdyby se s ním sám neztotožňoval - pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení stěžovatelů, že v napadených rozsudcích Okresní soud v D. a Krajský soud v Ústí nad Labem (1.) neposoudily otázku zcela evidentní nulity konfiskačního výměru, neboť R. F. nebyl nikdy vlastníkem předmětných nemovitostí a majetek byl vymezen ustanoveními §1 odst. 1-3 dekretu č. 108/1945 Sb., dále že (2.) odvolací soud rozhodl na základě důkazů, k nimž se stěžovatelé nemohli vyjádřit a konečně že (3.) v odůvodnění rozsudku odvolací soud tvrdí, že předmětné nemovitosti přešly na stát účinností dekretu č. 108/1945 Sb. a zároveň že vlastnické právo k nim přešlo na fyzické osoby.
Ústavní soud se proto zaměřil na uvedené námitky.
K otázce konfiskačních výměrů vydaných podle dekretu č. 108/1945 Sb. Ústavní soud ČR opakovaně judikoval, že příslušný okresní národní výbor rozhoduje o tom, jsou-li splněny podmínky pro konfiskaci. "Právním důvodem konfiskace je však uvedený dekret prezidenta republiky. Výměry okresních národních výborů pouze deklarují oprávněnost jeho použití" (srov. nález sp. zn. II. ÚS 317/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, C.H. Beck, Praha, 1998, str. 425). To znamená, že konstitutivní účinky má samotný dekret. Ke konfiskaci proto dochází ke dni jeho účinnosti a příslušný konfiskační výměr toliko deklaruje jeho použití. V souladu s touto ustálenou judikaturou proto Ústavní soud konstatuje, že v souzené věci není rozhodující, zda předmětný výměr byl přesně specifikován či nikoliv a zda u tohoto výměru ze dne 16. 5. 1946, č.j. 12567/46, bylo uvedeno přesné rodné jméno právního předchůdce stěžovatelů, jež správně znělo "Ru." a nikoliv "Ro.". Podstatné je, že v průběhu řízení před obecnými soudy nebylo zpochybněno, že se na právního předchůdce stěžovatelů R. F. dekret č. 108/1945 Sb. vztahoval a že na jeho základě byl majetek právě R. F. konfiskován. O tom svědčí např. konfiskační výměry ONV v Rumburku ze dne 15. 5. 1946, č.j. 12567/46, jimiž byl konfiskován jiný majetek R. F., na což ostatně správně v napadeném rozsudku upozornil i Krajský soud v Ústí nad Labem. Nelze proto tvrdit, že stát předmětné nemovitosti převzal bez právního důvodu, neboť stěžovatelé neprokázali "nevinu" (z hlediska ustanovení §1 dekretu č. 108/1945 Sb.) svého právního předchůdce.
Pokud stěžovatelé namítají, že v předmětném dekretu byl vymezený majetek charakterizován ustanoveními §1 odst. 1-3 cit. dekretu, přestože jejich právní předchůdce byl fyzickou a nikoliv právnickou osobou, Ústavní soud konstatuje, že tato nepřesnost výměru nemůže zakládat jeho nulitu, neboť se jedná toliko o nevelmi podstatný formální nedostatek, spočívající v příliš širokém vymezení subjektů a vyplývající zřejmě z toho, že konfiskační výměry byly předtištěny na jednotných formulářích. Rozhodující však v této souvislosti není okolnost, že v citovaném ustanovení jsou uvedeny i jiné subjekty než fyzické osoby, nýbrž to, že v něm právě též fyzické osoby výslovně zmíněny jsou. Nelze proto usuzovat, že se tento výměr na právního předchůdce stěžovatelů (fyzickou osobu) nemohl vztahovat. Z těchto důvodů Ústavní soud - respektující své výše uvedené ústavní vymezení - neshledal, že by byla napadenými rozsudky v tomto směru porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů.
K námitce stěžovatelů, že odvolací soud rozhodl na základě důkazů, k nimž se stěžovatelé nemohli vyjádřit, Ústavní soud uvádí, že ani tato námitka není opodstatněná. Ve skutečnosti se totiž nejednalo o "nové" důkazy, s nimiž by stěžovatelé dosud nebyli seznámeni, nýbrž o důkazy, o jejichž existenci stěžovatelé věděli a odvolací soud je použil pouze v kontextu celého případu, nikoliv samostatně. Již Okresní soud v D. totiž v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že podmínky pro "vyvinění" se stěžovatelům nepodařilo prokázat ani u dalších podobných soudních sporů, týkajících se jejich dalších rodinných příslušníků. Je tedy zřejmé, že podstatou těchto důkazů (tj. dalších výměrů) bylo to, že osoba právního předchůdce stěžovatelů nebyla z okruhu konfiskace vyloučena a že jí byl dalšími výměry konfiskován i jiný než předmětný majetek. To znamená, že k této otázce se stěžovatelé v řízení před obecnými soudy vyjádřit mohli, takže v tomto směru nelze napadený rozsudek odvolacího soudu označit za překvapivý (i s ohledem na předcházející rozsudek okresního soudu) a tím porušující základní právo stěžovatelů domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu.
Stěžovatelé konečně napadají i část odůvodnění rozsudku krajského soudu, podle níž v souzené věci přešlo vlastnické právo na fyzické osoby (na B., J. a I. L.), takže nebyla splněna podmínka uvedená v ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. V tomto směru se krajský soud dopustil zjevné nepřesnosti, neboť předmětné nemovitosti byly konfiskovány státem a teprve později byly přiděleny jmenovaným fyzickým osobám (rozhodnutím Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy v Praze o přídělu ze dne 1. 9. 1950, č.j. 7-543-1126-Li). Toto (částečné) pochybení však v žádném případě nemůže zpochybňovat celkové vyznění napadeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem.
Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že z výše uvedených důvodů v souzené věci k porušení čl. 90 Ústavy, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 11 odst. 1 Listiny nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. 12. 1999
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu Ústavního soudu