ECLI:CZ:US:1999:1.US.399.98
sp. zn. I. ÚS 399/98
Usnesení
I. ÚS 399/98
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula o ústavní stížnosti stěžovatelky V. A. P., roz. F., zastoupené JUDr. P. K., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 23 Cdo 1078/98, ze dne 18. 6. 1998, rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 25 Co 289/97, ze dne 5. 12. 1997, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 5 C 142/95, ze dne 19. 12. 1996, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností napadla stěžovatelka rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 23 Cdo 1078/98, ze dne 18. 6. 1998, rozsudek Městského soudu v Praze, sp. zn. 25 Co 289/97, ze dne 5. 12. 1997, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 5 C 142/95, ze dne 19. 12. 1996. Uvedla, že rozsudkem Nejvyššího soudu ČR bylo zamítnuto její dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze, kterým bylo rozhodnuto, že se potvrzuje rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10, jímž byla zamítnuta její žaloba na určení, že J. F., zemřelá dne 1. 4. 1994, byla v době smrti vlastnicí jedné ideální poloviny domu čp. 471, s parcelou č. 1572 - zastavěná plocha, o výměře 330 m2, vše zapsané na LV č. 937 pro katastrální území V. v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu Praha - město. Žalobu v této věci podal otec stěžovatelky jako pozůstalý manžel a dědic po své manželce J. F.. Vzhledem k tomu, že otec stěžovatelky dne 31. 1. 1996 zemřel, vstoupila stěžovatelka do řízení jako právní nástupce zemřelého E. F..
Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti uvedla, že v roce 1948 opustil E.F. spolu s rodinou území Československé republiky a odstěhoval se do USA. V Československu bylo proti němu zahájeno trestní stíhání a usnesením Lidového soudu trestního v Praze, sp. zn. 8/a Nt 38/55, ze dne 13. 4. 1955, byl přikázán veškerý jeho majetek čs. státu. Po odchodu do USA rodiče stěžovatelky získali americkou státní příslušnost s tím, že pozbyli státní občanství československé. Po roce 1989 se prostřednictvím právního zástupce obrátili s podnětem pro porušení zákona na Generální prokuraturu ČR ve věci výše uvedené a Vrchní soud v Praze svým rozsudkem, sp. zn. Tz 34/92, ze dne 27. 5. 1994, rozhodl, že usnesením Lidového soudu trestního byl porušen zákon, usnesení bylo zrušeno a návrh okresního prokurátora v Praze na připadnutí majetku rodiny E. F. státu byl zamítnut. Na základě této skutečnosti pak E. F. podal již zmiňovanou žalobu na určení vlastnictví.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 byla žaloba zamítnuta s odůvodněním, že na danou situaci dopadá použití zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, který má jako lex specialis přednost před obecnou úpravou. Proti rozsudku soudu I. stupně podala stěžovatelka odvolání s návrhem na připuštění dovolání k otázce, zda zrušením usnesení Lidového soudu trestního došlo k obnově práv včetně práva vlastnického ex tunc, a dále k otázce, zda zákon č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je zákonnou úpravou, která je speciální ve vztahu k obecným občanskoprávním předpisům i v případě subjektů, které nemají státní občanství ČR. Městský soud v Praze rozsudek soudu I. stupně potvrdil a dovolání připustil pouze v otázce, zda postup podle zákona č. 87/1991 Sb. se vztahuje též na občany USA, kteří nejsou občany ČR. Z odůvodnění rozsudku pak vyplývá, že není správný názor stěžovatelky, že zrušením usnesení lidového soudu má účinky ex tunc, a že tedy nedošlo k obnově vlastnických práv zesnulé matky stěžovatelky. Současně městský soud konstatoval, že těmi, kteří nesplňují kritéria zákona č. 87/1991 Sb. jako lex specialis, nemůže být obcházen zákon použitím obecného právního předpisu. Dovolání, které stěžovatelka proti rozsudku městského soudu podala, bylo Nejvyšším soudem zamítnuto. Dovolací soud došel k závěru, že posouzení právních důsledků zrušení trestního rozhodnutí není právně významnou otázkou, neboť jednak o ní již bylo rozhodováno ve věci vedené pod sp. zn. 2 Cdo 1169/97, a jednak v dané věci došlo k přechodu majetku na stát podle §287a zákona č. 87/1950 Sb., ve znění pozdějších předpisů, což zakládá přímý restituční nárok a je tedy právně irelevantní, zda trestní rozhodnutí bylo dle 119/1991 Sb. zrušeno. Současně soud dospěl k závěru, že z povahy restitučního zákona vyplývá, že nároky jím řešené nelze řešit jinak, než dle tohoto zákona.
Se závěry obecných soudů však stěžovatelka nesouhlasí. Podle jejího názoru zákon č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako lex specialis zakládá restituční nároky jen pro v zákoně vymezenou skupinu osob, které mají občanství ČR a splňují další podmínky zákona. Tato skutečnost však nemůže znamenat, že všechny ostatní subjekty jsou vyloučeny z právní ochrany svých případných vlastnických práv a nároků podle obecných občanskoprávních předpisů. Opačný názor by pak znamenal porušení rovnosti účastníků právních vztahů zakotvených Ústavou ČR a čl. 1 Listiny základních práv a svobod. Je tedy podle názoru stěžovatelky zřejmé, že subjekty, na něž se nevztahuje zákon č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, musejí mít možnost dovolat se svých práv. Zásadní právní otázkou podle stěžovatelky pak zůstává, zda na základě rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 1994, kterým bylo zrušeno usnesení Lidového soudu trestního v Praze ze dne 13. 4. 1955, došlo k obnově vlastnických práv původní vlastnice J. F.. Nejvyšší soud ČR vyslovil ve svém rozhodnutí, napadeném ústavní stížností, závěr, že se v tomto případě nejedná o právní účinky ex tunc. Tyto účinky podle závěru soudu lze dovodit pouze v případech rozhodnutí podle §2 zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů. S tímto závěrem se však stěžovatelka neztotožňuje, neboť podle jejího názoru došlo ke zrušení rozsudku Lidového soudu trestního v Praze nikoliv na základě zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ale cestou stížnosti pro porušení zákona ve smyslu §266 a násl. trestního řádu. V tomto případě má rozhodnutí soudu právní účinky ex tunc. Stěžovatelka je přesvědčena, že postupem obecných soudů došlo k porušení ústavně chráněných vlastnických práv, a to především v čl. 4 Ústavy ČR a čl. 1, 3 a 11 Listiny základních práv a svobod.
Po přezkoumání formálních náležitostí ústavní stížnosti si vyžádal Ústavní soud vyjádření účastníků řízení k jejímu obsahu. Nejvyšší soud ČR pouze odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Městský soud v Praze uvedl, že těmi, kdo nesplňují kritéria oprávněné osoby podle zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nemůže být obcházen zákon, protože by použitím obecného právního předpisu při opomíjení existující zvláštní úpravy v tomto případě došlo ke vzniku více vlastnických titulů k téže věci. Odvolací soud v podrobnostech odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí a na svých závěrech trvá. Je přesvědčen, že nezbylo, než rozsudek soudu I. stupně v zamítavém výroku ve věci samé potvrdit. Také Obvodní soud pro Prahu 10 odkazuje na předchozí rozsudky a nemá, co by více k věci dodal. Vedlejší účastník řízení V., v. o. s., ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti odkázal na nález Ústavního soudu, publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 185/1997, v němž soud dospěl k závěru, že zákonem č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, coby zákonem zvláštním, který vymezuje okruh oprávněných osob, nedochází k porušení čl. 11 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Jestliže tedy navrhovatelka, resp. její právní předchůdce, nesplňoval jako cizí státní občan podmínky stanovené k vydání věci, a nebyl-li dodržen postup podle restitučního zákona, nemohlo ani dojít k obnově vlastnického práva. V dalším odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí, s nimiž se zcela ztotožňuje.
II.
Po přezkoumání skutkového stavu věci a argumentů obsažených v ústavní stížnosti konstatuje Ústavní soud, že ústavní stížnost není důvodná.
Zákon č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve svém ustanovení §23 odst. 2 váže úpravu podmínek uplatňování nároků, vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí nebo zabrání věci, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků, na zvláštní zákon, kterým je možno rozumět zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, jakož i zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů. Smyslem a účelem tohoto ustanovení je v prvé řadě také ochrana původního vlastníka, a to především vzhledem k možné námitce vydržení. Ustanovení §23 zákona o soudní rehabilitaci chrání tedy právo každého vlastnit majetek potud, že se mu náhrady dostane v každém případě, i když nikoli vždy cestou naturální restituce (viz nález Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 4/97).
V případě stěžovatelky však bylo v rámci řízení před obecnými soudy nesporně prokázáno, že předmětné nemovitosti přešly na stát podle ustanovení §287a zákona č. 87/1950 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění zákona č. 67/1952 Sb. Tento způsob připadnutí majetku je uveden v §6 odst. 1 písm. a) zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a vyvolává povinnost věc vydat osobě oprávněné podle §3 téhož zákona. Právo domoci se zpět takto odňatého majetku je tedy upraveno ve zvláštním zákonu, jehož použití má přednost před obecnou úpravou.
Skutečnost, že ke zrušení rozhodnutí Lidového soudu trestního, kterým bylo rozhodnuto o připadnutí majetku státu podle ustanovení §287a zákona č. 87/1950 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění zákona č. 67/1952 Sb. cit. zákona, došlo v řízení o stížnosti pro porušení zákona a skutečnost, že návrh okresního prokurátora v Praze na připadnutí majetku státu byl zamítnut, není podle názoru Ústavního soudu v souzené věci právně relevantní. Vzhledem k již výše uvedenému zakládá připadnutí majetku státu podle §287a zákona č. 87/1950 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění zákona č. 67/1952 Sb., přímý restituční nárok oprávněných osob [§6 odst. 1 písm. a) zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů], který lze uplatnit pouze v souladu se zákonnou úpravou, obsaženou v již zmiňovaném zákoně o mimosoudních rehabilitacích.
V posuzovaném případě dospěl dovolací soud ke správnému závěru, že z povahy restitučního zákona jako zákona zvláštního vyplývá, že nároky jím upravené nelze řešit jinak, než podle ustanovení tohoto zákona ve smyslu obecné zásady o zákonu obecném a zvláštním, tedy lex generalis a lex specialis. Nesplňovala-li žalobkyně, resp. její právní předchůdce, podmínku státního občanství České republiky jako jednu z podmínek stanovených k vydání věci, a nebyl-li dodržen postup podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, nemohlo ani dojít k obnově vlastnického práva postupem podle restitučního zákona a nelze se proto ani domáhat u soudu určení jeho existence.
Vzhledem k již výše uvedeným argumentům nepokládal Ústavní soud za potřebné zabývat se ostatními námitkami stěžovatelky, které směřovaly k otázce účinků zrušení usnesení lidového soudu o připadnutí majetku státu.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání usnesením odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 26. října 1999
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu