ECLI:CZ:US:1999:1.US.408.98
sp. zn. I. ÚS 408/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci navrhovatelky A. T. - B. von K. (dříve W.), zastoupené JUDr. J. S., advokátem, o ústavní stížnosti směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, č. j. 5 Cmo 696/97-100, ze dne 9. 6. 1998, a proti rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze, č. j. 28 Cm 351/94-75, ze dne 7. 5. 1997, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze, č. j. 5 Cmo 696/97-100, ze dne 9. 6. 1998, a rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze, č. j. 28 Cm 351/94-75, ze dne 7. 5. 1997.
Ústavní stížnost odůvodnila tím, že jako osoba s trvalým bydlištěm ve Spolkové republice Německo v průběhu řízení před soudy žádala o realizaci svého výslechu tamním dožádaným soudem, avšak jejímu návrhu nebylo v intencích ustanovení §122 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") vyhověno, čímž jí byla fakticky odňata možnost jednat před soudem ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Soudu údajně sdělila závažné skutečnosti, které jí bránily v osobní účasti na jednání. Jednalo se o její obavu o bezpečnost v České republice podpořenou kopií trestního oznámení. Z něho pak vyplývá, že jí bylo v minulosti v souvislosti s předmětnou kauzou vyhrožováno. Stěžovatelka respektuje skutečnost, že postup prostřednictvím dožádaného soudu závisí zcela na uvážení soudu, avšak tím, že soud bez dostatečného odůvodnění její žádost odmítl a vrchní soud jeho postup potvrdil, byla zkrácena na svých procesních právech. Dále uvedla, že ochrana justiční stráže jí nebyla nabídnuta a v Polici ČR nemá důvěru. Stěžovatelka se domnívá, že soudy obou stupňů neprovedením listinného důkazu - trestního oznámení, zejména pak tím, že svůj postup neodůvodnily, porušily ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozsudky bylo porušeno její právo domáhat se stanoveným způsobem svých práv u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a bylo dotčeno také ustanovení čl. 90 Ústavy ČR, které soudům ukládá, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.
Jak Ústavní soud zjistil, podala stěžovatelka proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu rovněž dovolání. Usnesením ze dne 7. 12. 1998, které nabylo právní moci 29. 12. 1998, bylo dovolací řízení Krajským obchodním soudem v Praze zastaveno, neboť dovolatelka na výzvu soudu nezaplatila ve stanovené lhůtě soudní poplatek.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci i vedlejší účastník řízení. Vrchní soud v Praze uvedl, že ve věci účastnického výslechu stěžovatelky odkazuje na podrobné stanovisko odvolacího soudu uvedené v odůvodnění jeho rozsudku. Proti stěžovatelce samé je v České republice vedeno trestní stíhání, z čehož lze usoudit, že důvody, pro které žádá výslech dožádaným soudem, jsou smyšlené a ve skutečnosti se obává nikoliv o svou bezpečnost na území ČR, ale naopak se obává toho, že proti ní zakročí zdejší bezpečnostní orgány. Trestní oznámení, které navrhovala jako důkaz, však není podle odvolacího soudu důkazem o ničem a jde opět jen o tvrzení stěžovatelky, ze kterých žádná skutková zjištění učinit nelze, kromě samotného faktu, že trestní oznámení bylo učiněno. Krajský obchodní soud v Praze ve svém vyjádření zdůvodnil, proč trval na výslechu stěžovatelky u tohoto soudu. Obsílku k výslechu soud doručoval prostřednictvím právního zástupce stěžovatelky a dále prostřednictvím Ministerstva spravedlnosti příslušné spolkové země SRN. Adresátka písemnosti se však přes řádnou výzvu nedostavila k převzetí předvolání ani dne 15. 4. 1997 a ani dne 22. 4. 1997. Tvrzené obavy stěžovatelky o její bezpečnost na území ČR nebyly nijak osvědčeny a poskytnutí ochrany justiční stráží nebylo v průběhu řízení na soudu požadováno. Kreditní banka Plzeň, a. s., v likvidaci, plně souhlasí s oběma napadenými rozsudky obecných soudů. Přestože oba soudy vyvinuly značné úsilí na zajištění účasti stěžovatelky při soudních jednáních, stěžovatelka se nikdy k soudnímu jednání nedostavila. Vzhledem k jednoznačnému skutkovému základu žaloby rozhodly soudy podle názoru vedlejšího účastníka správně, za dodržení všech procesních předpisů. Trestní oznámení podané stěžovatelkou nelze použít jako listinný důkaz, když v něm uvedené skutečnosti osvědčují pouze subjektivní hlediska stěžovatelky, nikoli objektivní pravdu.
Z rozsudku Vrchního soudu v Praze, č. j. 5 Cmo 696/97-100, z 9. 6. 1998, Ústavní soud zjistil, že se vrchní soud zabýval trestním oznámením stěžovatelky z 23. 11. 1995 a dospěl k závěru, že nelze očekávat doplnění dokazování o výpověď navrhovatelky prostřednictvím dožádaného soudu. Zjistil dále, že na tomto základě neprobíhá žádné trestní řízení proti konkrétní osobě, přičemž vzhledem k časovému odstupu nelze očekávat zjištění nových skutečností.
Po přezkoumání stěžovatelkou uváděných důvodů ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že stížnost není důvodná.
Stěžovatelka žalobou podanou u Krajského obchodního soudu v Praze požadovala po žalované Kreditní bance Plzeň, a. s., v likvidaci, zaplacení částky 22 000 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody za porušení povinnosti při uskutečnění platby ve výši 22 mil. Kč, ačkoli v příkazu k platbě chybělo číslo účtu, na nějž měla být tato částka převedena. V ústavní stížnosti však stěžovatelka namítá pouze procesní pochybení obecných soudů, když nepřipustily provedení důkazu výslechem účastníka řízení dožádaným soudem v SRN. Je však na zvážení procesního soudu, zda se rozhodne pro výslech prostřednictvím dožádaného soudu, nebo jestli předvolá účastníka řízení k výslechu na jednání soudu. Podle §122 o. s. ř. provádí soud dokazování při jednání. Pouze je-li to účelné, může být o provedení důkazu požádán jiný soud. V tomto ustanovení je vyjádřena zásada přímosti, která určuje, že dokazování zásadně provádí soud, jenž rozhoduje ve věci, a to při jednání, ke kterému je třeba předvolat všechny účastníky řízení (§115 o. s. ř.). Účastníci řízení pak mají právo být přítomni i při dokazování prováděném u dožádaného soudu a mají právo se vyjádřit k návrhům na důkazy a ke všem důkazům, které byly provedeny. Jestliže tedy jeden z účastníků navrhuje provedení důkazu výslechem účastníka u dožádaného soudu v zahraničí, je na úvaze soudu, zda tímto způsobem bude postupovat. Procesní soud pak musí zvážit účelnost takto provedeného důkazu, a to i s ohledem na procesní práva druhého účastníka. Dříve než soud provede důkaz prostřednictvím dožádaného soudu a omezí tím zásadu přímosti, musí posoudit důvody, které k takovému řešení vedou. Odvolací soud konstatoval, že důvody uváděné stěžovatelkou jsou pouze její subjektivní pocity a jsou samy o sobě nepřesvědčivé a ničím nedoložené. S tímto závěrem obecného soudu se Ústavní soud ztotožnil. Soud prvního stupně vyhověl návrhu stěžovatelky na provedení důkazu jejím výslechem, ona však sama svou nečinností způsobila, ačkoliv byla k výslechu předvolána, že tento důkaz nemohl být proveden.
K námitce, že soudy neprovedly stěžovatelkou navrhovaný listinný důkaz - trestní oznámení a porušily tak ústavní principy řádného procesu, Ústavní soud pouze uvádí, že stěžovatelkou podané trestní oznámení není důkazem o skutečnostech tvrzených v soudním řízení, ale pouze důkazem o tom, že bylo podáno. Z procesních předpisů vyplývá, že soud není povinen provést důkazy, které jsou pro věc nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci, jakož i důkazy, které jsou zjevně nabízeny jen proto, aby byl účelově prodloužen spor.
Po přezkoumání skutkového stavu a po posouzení právního stavu věci dospěl Ústavní soud k závěru, že žádné z označených práv stěžovatelky porušeno nebylo, a že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu
V Brně 28. července 1999