ECLI:CZ:US:1999:1.US.414.98
sp. zn. I. ÚS 414/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci navrhovatele M. B., zastoupeného JUDr. J. V., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 23 Cdo 214/98, ze dne 23. 6. 1998, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, sp. zn. 39 Co 291/97, 39 Co 292/97, ze dne 17. 9. 1997, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ústavní stížností ze dne 22. 9. 1998 domáhá zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 23 Cdo 214/98, ze dne 23. 6. 1998, a rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 39 Co 291/97, 39 Co 292/97, ze dne 17. 9. 1997.
Žalobce, nyní stěžovatel, se žalobou vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 3 domáhal uložení povinnosti Městské části Praha 3 a obci hl. m. Praha k sepsání dohody o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, a to domu čp. 784 se stavební parcelou č. 439 o výměře 383 m2, zapsaných na listu vlastnictví č. 1636 pro k. ú. Ž..
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. 10. 1996 žalobě částečně vyhověl s tím, že předmětné nemovitosti je povinna žalobci vydat Městská část Praha 3. Žaloba proti obci hl. město Praha byla zamítnuta.
Městský soud v Praze jako soud odvolací poté svým rozsudkem ze dne 17. 9. 1997, napadeným ústavní stížností, potvrdil rozsudek soudu I. stupně v zamítavém výroku proti žalované obci hl. m. Praha. Současně však změnil rozsudek ve výroku, jímž bylo žalobě na vydání nemovitostí vyhověno proti žalované Městské části Praha 3 tak, že odvolací soud žalobu i vůči ní zamítl. Při rozhodování ve věci samé odvolací soud totiž dovodil, že žalobce není osobou oprávněnou podle §3 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"), neboť se státním občanem České republiky stal až dne 24. 4. 1994. V odůvodnění rozsudku soud mimo jiné konstatoval, že nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 7. 1994, který byl publikován ve Sbírce zákonů dne 11. 8. 1994 pod č. 164/1994 Sb., byla dnem 1. 11. 1994 jako protiústavní zrušena podmínka trvalého pobytu na území ČR a v důsledku toho i lhůta k podání výzvy a k uplatnění nároku u soudu, aby byla garantována ochrana ústavních principů, které vedly ke zrušení části §3 odst. 1 a 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Běh nové lhůty se týká pouze osob, které nebyly osobami oprávněnými pouze proto, že nesplňovaly podmínku trvalého pobytu a oprávněnými se staly právě a jen v důsledku zrušení této podmínky. Na osoby, které nebyly oprávněnými osobami z jiných důvodů a tento nedostatek odstranily po uplynutí původních lhůt stanovených v §5 odst. 2 a 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích v původním znění, se otevření nové lhůty k uplatnění restitučních nároků nemůže vztahovat, neboť nová lhůta se týká jen osob, které se stanou oprávněnými nálezem, nikoliv na základě jiných skutečností.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel ve smyslu §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu dovolání, které Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 23. 6. 1998 zamítl. V odůvodnění svého rozsudku se ztotožnil s právním názorem odvolacího soudu, že žalobce (stěžovatel) není osobou oprávněnou ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů.
Proti pravomocnému rozsudku Nejvyššího soudu ČR a rozsudku Městského soudu v Praze tedy podal stěžovatel ústavní stížnost, v níž tvrdí, že rozhodnutím obou soudů došlo k porušení ústavního principu rovnosti, zaručujícího všem rovnost v právech. Podle jeho názoru jsou napadená rozhodnutí v rozporu s čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a dále s čl. 90 Ústavy ČR.
Stěžovatel především nesouhlasí s právním názorem soudů. Je přesvědčen, že jejich právní výklad není v souladu s nálezem Ústavního soudu a jeho odůvodněním. Pokud byly nálezem zrušeny původní lhůty pro uplatnění restitučních nároků, uvedené v §5 odst. 2, 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích, pak jen proto, aby bylo občanům umožněno uplatnit včas nárok založený nálezem Ústavního soudu. V rozboru nálezu se výslovně uvádí, že tato nově otevřená lhůta se týká jen osob, které se nálezem stanou osobami oprávněnými, tj. osob, které nemají trvalé bydliště na území ČR, ale jsou občany ČR. Z logického výkladu, ale též gramatického výkladu, nálezu ve spojení se zákonem o mimosoudních rehabilitacích lze dovodit, že zákonné podmínky musí být splněny ve lhůtě dané tímto nálezem změnou ustanovení §5 odst. 2 a 4 cit. zákona, tedy ve lhůtě, kdy oprávněná osoba může podat výzvu u povinné osoby a prokázat svůj nárok na vydání věci, resp. uplatnit své nároky u soudu. Ze žádného zákonného ustanovení ani z nálezu Ústavního soudu nevyplývá, že na osoby, které nebyly oprávněnými osobami z obou důvodů, tj. nebyly občany ČR a neměly trvalý pobyt na jejím území a tento nedostatek odstranily po uplynutí původních lhůt, se otevření nové lhůty k uplatnění restitučních nároků nemůže vztahovat.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci a vedlejší účastníci řízení. Nejvyšší soud ČR ve svém stanovisku konstatoval, že trvá na svém rozhodnutí a v podrobnostech odkázal na jeho odůvodnění. Obvodní soud pro Prahu 3 sdělil Ústavnímu soudu, že právní posouzení, jak bylo provedeno odvolacím soudem a později i Nejvyšším soudem ČR, považuje za správné. Hlavní město Praha je toho názoru, že odvolací i dovolací soud rozhodly v předmětné věci v souladu s platným právem. Městská část Praha 3 se postavení vedlejšího účastníka řízení podle §28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vzdala. Městský soud v Praze se k obsahu ústavní stížnosti nevyjádřil.
II.
Ústavní soud musí především konstatovat, že podobnou problematikou se již zabýval ve svých rozhodnutích, sp. zn. I. ÚS 171/97 a I. ÚS 409/97, od jejichž závěru se nemá důvodu ani v daném případě odchylovat. Při posuzování dané problematiky se zaměřil především na otázku, zda obecné soudy vyložily nález Ústavního soudu správně, či naopak jejich nesprávným výkladem došlo k zásahu do stěžovatelových ústavně zaručených práv.
Především je na tomto místě vhodné konstatovat, že aplikovaným nálezem Ústavního soudu byla na návrh skupiny poslanců dnem 1. 11. 1994 zrušena v ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákonů jej měnících a doplňujících, část věty za druhou čárkou ve slovech "a má trvalý pobyt na jejím území" a v ustanovení §3 odst. 4 téhož zákona část věty ve slovech "a mají trvalý pobyt na jejím území". Dále byla v ustanovení §5 odst. 2 a 4 cit. zákona zrušena slova "ode dne účinnosti tohoto zákona". V praxi zrušení těchto ustanovení znamenalo to, že oprávněnými osobami podle §3 cit. zákona se stali také občané ČSFR (ČR), kteří na území republiky nemají trvalý pobyt (podmínka státního občanství zůstala zachována). Tyto oprávněné osoby mohly ve lhůtách stanovených tímto zákonem uplatnit své nároky u osob povinných, přičemž běh těchto lhůt počínal dnem vykonatelnosti nálezu, tedy dnem 1. 11. 1994. V odůvodnění nálezu potom Ústavní soud blíže vymezil podmínky pro uplatnění nároků oprávněných osob. Nově otevřená lhůta se měla týkat pouze osob, které se nálezem stanou osobami oprávněnými. Šlo o osoby, které nesplňovaly podmínku trvalého pobytu na území ČSFR (ČR), kterou nález Ústavního soudu zrušil. Běh nové lhůty se však neměl týkat osob, které již před účinností nálezu byly osobami oprávněnými, neboť ty tehdy platnou podmínku trvalého pobytu na území ČSFR (ČR) splňovaly a z různých důvodů nárok včas neuplatnily.
Ústavní soud stojí na stanovisku, že jednotlivé části odůvodnění nálezu Ústavního soudu nelze chápat ani vykládat izolovaně, aniž by byl brán zřetel na jeho ostatní části či na záměr, který měli jak navrhovatelé, kteří návrh na zrušení podmínky trvalého pobytu podali, tak Ústavní soud při jejím zrušení. Z obsahu odůvodnění nálezu je zřejmé, že bylo rozhodováno o návrhu na zrušení podmínky trvalého pobytu na území republiky, a pouze k tomu úmyslu se vázalo také založení nového běhu lhůt pro uplatnění restitučních nároků.
Navrhovatelé ve svém návrhu na zrušení podmínky trvalého pobytu v zákoně o mimosoudních rehabilitacích současně navrhli zrušení slov "ode dne účinnosti tohoto zákona" v ustanovení §5 odst. 2 a 4 s odůvodněním, že jedině tak lze umožnit osobám, jejichž nárok založí teprve nález Ústavního soudu (tedy občanům České republiky, kteří na jejím území trvalý pobyt nemají), aby jej uplatnili ve lhůtě, jejíž počátek bude spadat v jedno s nabytím účinnosti zrušujícího nálezu Ústavního soudu. Ústavní soud tomuto návrhu vyhověl s tím, že "jen tak se umožní občanům, jejichž nárok založí teprve nález Ústavního soudu, aby jej uplatnili včas".
Nález č. 164/1994 Sb. tak umožnil uplatnit nárok právě jen oněm osobám, které ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., resp. v následující šestiměsíční lhůtě sice byli českými státními občany, kterým však právě tehdejší podmínka trvalého pobytu na území České republiky znemožnila své nároky účinně uplatnit. Tímto nálezem byla otevřena dodatečná lhůta pro uplatnění nároků pouze těchto osob. Pozdější nabytí státního občanství se vymyká svou povahou záměru i obsahu uvedeného nálezu.
Ze všech shora uvedených důvodů je zřejmé, že nálezem Ústavního soudu, č. 164/1994 Sb., bylo umožněno těm osobám, které již v době účinnosti zákona o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, tedy k 1. 4. 1991, a ve lhůtě k uplatnění jejich nároků, která činila 6 měsíců ode dne účinnosti tohoto zákona, byli občany ČSFR (ČR), nesplňovali však podmínku trvalého pobytu na jejím území, uplatnit své nároky v nové lhůtě 6 měsíců ode dne vykonatelnosti nálezu, tj. od 1. 11. 1994.
Po přezkoumání skutkového stavu a po posouzení právního stavu věci dospěl Ústavní soud k závěru, že práva stěžovatele zaručená Listinou základních práv a svobod porušena nebyla, a to ani interpretací předmětného nálezu Ústavního soudu, ani jeho aplikací obecnými soudy. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, Ústavní soud podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 4. října 1999
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu