ECLI:CZ:US:1999:1.US.415.99
sp. zn. I. ÚS 415/99
Usnesení
I. ÚS 415/99
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a Vladimíra Paula ve věci stěžovatelů H. W. a Z. W., obou zastoupených JUDr. V. D., advokátem, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 6. 1999, č. j. 30 Co 281/99 - 114, a usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 3. 2. 1999, č. j. 4 C 4173/95 - 95, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé svou ústavní stížností napadli usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 6. 1999, č. j. 30 Co 281/99 - 114, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 3. 2. 1999, č. j. 4 C 4173/95 - 95, o zamítnutí návrhu na pokračování v řízení. Řízení ve věci uzavření dohody o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, a to chaty č. 138, stavebního pozemku č. 496, a zahrady parc. č. 440/1, v obci Č. - L., okres Benešov, bylo totiž usnesením Okresního soudu v Benešově, č. j. 4 C 4173/95 - 66, přerušeno, protože v průběhu řízení prvý žalovaný, RSDr. S. J., zemřel. Proti tomuto usnesení podali navrhovatelé (nyní stěžovatelé) odvolání, které však odvolací soud zamítl. Podáním ze dne 22. 1. 1999 pak navrhovatelé požádali soud, aby bylo pokračováno v řízení, neboť z přípisu Obvodního soudu pro Prahu 10 vyplývá, že dědické řízení po zemřelém RSDr. S. J. doposud probíhá a je znám okruh dědiců. Napadenými usneseními soudy návrh na pokračování řízení zamítly.
Podle názoru stěžovatelů je postup soudu neúčelný, neboť okruh právních nástupců zemřelého je znám a tato skutečnost postačuje pro účely řízení o uzavření dohody o vydání věci. Není třeba vyčkávat skončení dědického řízení, neboť naopak v dědickém řízení by mělo být rozhodováno až poté, co bude zřejmé, zda na dědice vlastnictví k nemovitosti přešlo či nikoli. Procesním postupem soudu je stěžovatelům znemožňováno, aby se ujali svého vlastnictví, což je podle jejich názoru v rozporu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Podle stěžovatelů na případ dopadá ustanovení §107 odst. 3 věta za středníkem občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), z něhož vyplývá, že rozhodnutí, zda bude pokračováno v řízení či nikoli s dědici účastníka, závisí na povaze věci. To znamená, že pokud povaha věci nevylučuje, aby se s dědici pokračovalo v řízení před skončením řízení o dědictví, je na místě v řízení pokračovat, pokud je to účelné, ekonomické a sleduje se zájem na právní jistotě zúčastněných stran. Z těchto důvodů navrhují stěžovatelé napadená usnesení zrušit.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřil Krajský soud v Praze i Okresní soud v Benešově. Krajský soud uvedl, že za rozhodující považuje skutečnost, že od té doby, kdy bylo řízení přerušeno, nenastaly ve skutkovém stavu nové okolnosti, které by zakládaly podmínky pro pokračování řízení. Jde o to, že dědické řízení po původně žalovaném Dr. S. J. dosud není skončeno, takže není rozhodnuto o tom, kdo je vlastníkem předmětných nemovitostí. Vzhledem k množství dědiců je třeba rovněž přihlédnout k zásadě ekonomie řízení. Okresní soud ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého usnesení.
Po přezkoumání skutkového stavu věci Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Z napadených rozhodnutí zjistil, že řízení bylo přerušeno s odkazem na ustanovení §107 odst. 3 o. s. ř., neboť v průběhu řízení soud zjistil, že první žalovaný dne 13. 3. 1996 zemřel. Bylo zjištěno, že zůstavitel zanechal celkem 5 dědiců a z obsahu dědického spisu nevyplývá, který z dědiců majetek převezme. Dědické řízení nebylo podle sdělení soudního komisaře, kterým byl pověřen notář JUDr. M. K., dosud skončeno. Podle ustanovení §107 odst. 1 o. s. ř "jestliže účastník ztratí způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda má řízení zastavit nebo přerušit, anebo zda v něm bude pokračovat". Je tedy na úvaze soudu, aby posoudil, zda skutečnost, že účastník ztratil způsobilost být účastníkem řízení, sama o sobě brání dalšímu pokračování v řízení nebo zda lze v řízení pokračovat s jeho právním nástupcem. Jestliže účastník řízení zemřel, soud má možnost řízení přerušit, a to zpravidla do ukončení dědického řízení. Teprve až poté je totiž zřejmé, který z dědiců převzal právo nebo povinnost, o něž v řízení jde. V případě, že zůstavitel má jediného dědice, popř. je-li zřejmé, který z dědiců právo nebo povinnost převezme, lze v řízení pokračovat již před skončením dědického řízení, pokud to nevylučuje povaha věci. Zákon v těchto případech ponechává širokou možnost úvaze soudu o tom, kdy je účelné v řízení pokračovat ještě před skončením dědického řízení.
Ústavní soud není, jak již mnohokrát ve svých rozhodnutích vyslovil, běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto nelze ani ústavní stížnost považovat za opravný prostředek proti jakémukoli pravomocnému rozhodnutí obecného soudu. Ústavní stížnost má své opodstatnění pouze tam, kde pravomocným rozhodnutím obecného soudu bylo konkrétním způsobem porušeno konkrétní ústavně zaručené právo stěžovatele. Namítané porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod však v tomto případě nepřichází v úvahu, a v tomto směru lze považovat ústavní stížnost také za předčasnou, neboť v řízení, v němž jde o vydání nemovitosti, nebylo dosud meritorně a pravomocně rozhodnuto, a proto ani nemohlo být vlastnické právo stěžovatelů porušeno.
Protože Ústavní soud nezjistil žádné porušení ústavněprávních principů z titulu námitek uplatněných stěžovateli, odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 14. října 1999
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu