ECLI:CZ:US:1999:1.US.416.99
sp. zn. I. ÚS 416/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatele L. K., zastoupeného JUDr. A. F., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23. 3. 1999, sp. zn. 11 T 192/98, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 1999, sp. zn. 5 To 198/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním, které došlo Ústavnímu soudu dne 24. 8. 1999 a podáním ze dne
10. 9. 1999 svůj návrh doplnil.
Ústavní stížností je napadán shora uvedený rozsudek Městského soudu v Brně, kterým byl stěžovatel uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, s podmíněným odkladem na zkušební dobu jednoho roku, a k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu jednoho roku. Dále je napadáno rovněž shora uvedené usnesení Krajského soudu v Brně, kterým byl tento rozsudek potvrzen. Stěžovatel poukazuje na to, že svým jednáním, kdy absolvoval kurs autoškoly, ačkoli mu byl rozhodnutím Policie ČR, Městského ředitelství Dopravního inspektorátu v Brně, uložen zákaz činnosti řízení všech motorových vozidel, nenaplnil formální ani materiální stránku trestného činu podle trestního zákona a jeho jednání nelze posuzovat jako trestný čin. Navrhuje proto zrušení obou výše uvedených soudních rozhodnutí, jimiž byla porušena jeho ústavní práva zakotvená v Ústavě ČR v čl. 90 a čl. 95 odst. 1, podle nichž mají soudy poskytovat ochranu právům, rozhodovat o vině a trestu za trestné činy a soudce je vázán při rozhodování zákonem a je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem, a jeho právo obsažené v Listině základních práv a svobod, podle kterého nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (§8 odst. 2 věta první).
Při posuzování předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel z již ustálené judikatury, podle které jako orgán ochrany ústavnosti nezasahuje generelně do jurisdikce obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, a proto ani neprovádí neomezené hodnocení důkazního řízení.
Z obsahu vlastní ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze opakuje námitky, které vznášel již v řízení před obecnými soudy. Vlastní závěry ústavní stížnosti jsou pouhou polemikou se skutkovými i právními závěry obecných soudů.
Ústavní soud po přezkoumání obsahu spisu sp. zn. 11 T 192/98 Městského soudu v Brně dospěl k závěru, že oba soudy se námitkami stěžovatele, uplatněnými před nimi v průběhu řízení, zabývaly a v odůvodněních svých rozhodnutí se s nimi také vypořádaly.
Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není další odvolací instancí proti rozhodnutí obecných soudů a hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny, jakož i zjišťováním skutkového stavu nezbytného pro jejich rozhodnutí, se zabývá jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Výše zmíněná porušení však z napadených rozsudků nevyplývají.
Z rozhodnutí soudů nevyplývá ani porušení ustanovení čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, které stanoví zákaz stíhání nebo zbavení svobody jinak než ze zákona.
Pokud jde o zjišťování skutkového stavu věci a hodnocení důkazů, platí obecná zásada, že domáhat se svého práva lze pouze způsobem stanoveným v zákoně (čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod), resp. že soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR). Jinak jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí (čl. 82 Ústavy ČR). V trestním řízení platí zákonem stanovená pravidla pro hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu věci --ustanovení §2 odst. 5 a 6 trestního řádu. Při rozhodování soudu o zavinění a o jeho formě musí shromážděné důkazy k tomuto rozhodnutí postačovat, tedy zjištěný skutkový stav věci musí umožňovat bez pochybností rozhodnout, což se v tomto případě nestalo.
Ústavní soud se podrobně zabýval meritem ústavní stížnosti, nicméně, jak již z výše uvedeného vyplývá, nezjistil, že by při rozhodování obecných soudů došlo k porušení ústavních procesních práv stěžovatele a musel proto považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.
Ze shora uvedených důvodů senátu Ústavního soudu nezbylo než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 1999 JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu