ECLI:CZ:US:1999:1.US.429.98
sp. zn. I. ÚS 429/98
Usnesení
I. ÚS 429/98
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a členů senátu JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. S. R., zastoupeného advokátkou JUDr. Z. V., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 8. 1998, sp. zn. 3 Nt 364/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností napadl shora uvedený rozsudek krajského soudu. Namítl, že postupem soudu došlo k porušení jeho práva dle čl. 8 odst. 1, 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod .
Krajský soud v Ostravě dne 16. 7. 1998 usnesením, sp. zn. 3 Nt 364/98, rozhodl, že vydání J. S. R., občana Polské republiky, k trestnímu stíhání do USA, je podle §380 odst. 1 trestního řádu přípustné pro následující skutky:
1. Dne 1. 8. 1990 v USA ve městě Dunedin, okres Pinellas County, ve státě Florida, použil násilí vůči A. Ch., kterého přitiskl, držel mu ruce a zakryl ústa a poté, bez souhlasu jmenovaného a proti jeho vůli pronikl svým penisem do konečníku jmenovaného.
2. Dne 1. 8. 1990 na stejném místě jak výše uvedeno za použití násilí vůči A. Ch.přinutil jmenovaného, aby vzal do úst jeho pohlavní úd.
3. Dne 1. 8. 1990 na stejném místě jak výše uvedeno a za použití násilí vůči A. Ch.proti jeho vůli vzal do úst pohlavní úd jmenovaného.
4. Dne 1. 8. 1990 na stejném místě jak výše uvedeno za použití násilí vůči A. Ch. masturboval penis jmenovaného.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou projednal Vrchní soud v Olomouci a rozhodl dne 13. 8. 1998 usnesením, sp. zn. 1 To 150/98. Citovaným usnesením bylo podle §149 odst. 4 trestního řádu doplněno napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 7. 1998, sp. zn. 3 Nt 364/98, a rozhodnuto tak, že stěžovatel se propouští z vazby na svobodu. Vrchní soud v odůvodnění svého usnesení zároveň konstatoval správnost rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě o přípustnosti vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do USA pro skutky uvedené pod body 1. - 4. (viz výše) připojené obžaloby z 31. 8. 1990.
Stěžovatel ve své stížnosti uvedl, že má za to, že Vrchní soud v Olomouci správně rozhodl, pokud se jednalo o jeho propuštění z vazby na svobodu. Neztotožnil se však s právním názorem, že údajná nezákonnost postupu v předběžném šetření je zhojena tím, že vrchní soud doplnil výrok napadeného usnesení krajského soudu tak, že stěžovatel byl z vazby propuštěn a téhož dne rozhodnutím krajského soudu, sp. zn. 3 Nt 364/98, vzat do vydávací vazby s odkazem na ust. §381 odst. 2 trestního řádu. Dle názoru stěžovatele by tak krajský soud mohl rozhodnout za předpokladu, že věc byla vrchním soudem vrácena krajskému soudu k dalšímu jednání a rozhodnutí. Stěžovatel je přesvědčen, že pokud se tak nestalo, jedná se již o samostatné rozhodnutí krajského soudu v jiné věci, neboť věc, v níž soud rozhodoval o přípustnosti k trestnímu stíhání do USA, byla citovaným usnesením vrchního soudu pravomocně uzavřena.
Stěžovatel namítá, že byl na svobodě omezen i v okamžiku, kdy krajský soud svým usnesením rozhodoval o uvalení vydávací vazby na jeho osobu. Má za to, že pokud bylo ve věci pravomocně rozhodnuto, skončila tím také obhajoba JUDr. Z. V., kterou stěžovatel zmocnil k obhajobě v tomto řízení. Soud dle názoru stěžovatele pochybil, když o uvalení vazby rozhodoval, aniž by mu obhájce ustanovil nebo stěžovateli umožnil si jej zvolit. Stěžovatel ve své stížnosti uvedl, že kontinuita vazby byla dle jeho mínění přerušena okamžikem, kdy marně uplynula lhůta pro doručení žádosti o vydání. Stěžovatel se proto domnívá, že měl být propuštěn z vazby na svobodu.
Ústavní soud při svém rozhodování zvažoval popsaný právní stav na základě předložených právních listin a po vyjádření obecných soudů k dané problematice. Dospěl následně k závěru, že ústavní stížnost není možno považovat za důvodnou.
Krajský soud rozhodl o omezení osobní svobody stěžovatele vazbou podle §381 odst. 2 trestního řádu. Z obsahu citovaného ustanovení vyplývá, že proti rozhodnutí o vzetí osoby, u níž bylo rozhodnuto, že její vydání do ciziny je přípustné (resp. je přípustné vzetí této osoby do vydávací vazby), zákon nepřipouští žádný řádný opravný prostředek (tzn. ani stížnost).
Ústavní soud nepovažuje za správný právní názor v ústavní stížnosti obsažený, podle kterého stěžovatel dovozuje, že oprávnění obhájkyně, zmocněné k obhajobě v řízení o vydání do ciziny, zaniklo okamžikem vydání rozhodnutí stížnostního soudu (Vrchního soudu v Olomouci) a že další řízení již bylo řízením jiným. Ústavní soud proto ani nesouhlasí s názorem ve stížnosti obsaženým, dle kterého v tomto dalším řízení, pakliže bylo vedeno, měl být stěžovateli ustanoven soudem obhájce, resp. mu předně měla být poskytnuta lhůta ke zvolení obhájce.
Z obsahu ustanovení §382 trestního řádu je nutno dovodit, že rozhodnutím soudu o přípustnosti vydání, řízení o vydání do ciziny podle hlavy XXIV., oddílu druhého, nekončí a že tudíž nezanikají ani oprávnění na plnou moc zvoleného či ustanoveného obhájce. V postupu obecných soudů tudíž Ústavní soud nespatřuje porušení čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. S ohledem na odlišnou interpretaci ustanovení §381 odst. 2 trestního řádu (možnost rozhodnutí o vzetí osoby do vydávací vazby i v případě pravomocného rozhodnutí o přípustnosti vydání) nespatřuje Ústavní soud v postupu obecných soudů ani porušení čl. 8 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud při zvažování uvedené věci dospěl k závěru, že výklad citovaného ustanovení tak, jak uvádí stěžovatel, by prakticky znemožnil aplikaci ustanovení §381 odst. 2 trestního řádu o vydávací vazbě. Osoba, o jejíž vydání se jedná, by totiž mohla vlastním projevem vůle (vzdáním se stížnosti proti rozhodnutí o přípustnosti vydání) dosáhnout při shodném projevu státního zástupce, který by přípustnost vydání navrhoval, zmaření uvalení vazby na svou osobu. Tím by se právní úprava stala nefunkční.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud neshledal v uvedené věci porušení nijakých práv a svobod garantovaných Listinou základních práv a svobod. Stížnost proto posoudil tak, že se jedná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej dle citovaného ustanovení bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 12. října 1999
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu