Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28.01.1999, sp. zn. I. ÚS 436/97 [ nález / GÜTTLER / výz-3 ], paralelní citace: N 15/13 SbNU 107 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:1.US.436.97

sp. zn. I. ÚS 436/97 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě a o ústavní stížnosti M. Š., zastoupeného advokátem JUDr. A. N., proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 27. 11. 1996, č.j. 11 C 43/92-176, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 6. 1997, č.j. 24 Co 115/97-211, takto: 1. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. 6. 1997, č.j. 24 Co 115/97-211, se zrušuje. 2. Ústavní stížnost v části, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 27. 11. 1996, č.j. 11 C 43/92-176, se zamítá. Odůvodnění: Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 14. 9. 1994, č.j. 11 C 43/92-83, byl zamítnut návrh stěžovatele na vydání nemovitosti se stavebním pozemkem v katastrálním území V. D., zapsaných v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu Kladno pro obec a katastrální území V. D. na listě vlastnictví č. 1 (dále jen "předmětné nemovitosti"). V odůvodnění rozsudku soud zejména uvedl, že je oprávněnou osobou ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a v zákonné lhůtě podal žádost o jejich vydání. Podle ustanovení §6 odst. 1 písm. g) tohoto zákona se povinnost vydat věc vztahuje na ty případy, kdy v rozhodném období přešla věc na stát na základě kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. V souzené věci prý bylo prokázáno, že M. Š., která dne 30. 1. 1968 uzavřela s československým státem - správou MNV V. D. kupní smlouvu, jíž prodala předmětné nemovitosti za kupní cenu 19.287,40 Kč, tuto kupní smlouvu uzavřela v tísni, neboť jí bylo opakovaně sděleno, že pokud nemovitosti neprodá, budou jí vyvlastněny za 230 Kč. Nebyla však údajně prokázána další zákonná podmínka, a to nápadně nevýhodné podmínky, protože revizní znalecký posudek potvrdil, že ocenění nemovitostí bylo provedeno přesně podle ustanovení §14 odst. 3 vyhlášky č. 73/1964 Sb., o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění nemovitostí. Proto okresní soud návrh stěžovatele zamítl. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 15. 3. 1995, č.j. 16 Co 7/95-121, byl citovaný rozsudek Okresního soudu v Kladně zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že zákon č. 87/1991 Sb. neomezuje nápadně nevýhodné podmínky prodeje jen na otázky cenové, neboť nelze vyloučit, že mohou spočívat i v jiných - žalobcem tvrzených - okolnostech. Je věcí soudu, aby posoudil nárok uplatněný podle ustanovení §6 odst. 1 písm. g) citovaného zákona ze všech hledisek konkrétního případu. Protože nalézací soud se nezabýval jinými okolnostmi, jež by mohly svědčit o nápadně nevýhodných podmínkách prodeje, zrušil krajský soud jeho rozsudek, neboť shledal, že je třeba, aby okresní soud - podle potřeby - řízení doplnil dalšími důkazy, které účastníci navrhují. Odvolací soud se však ztotožnil s názorem okresního soudu, že pokud došlo k prodeji předmětných nemovitostí za cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům, nejednalo se z tohoto pohledu o nápadně nevýhodné podmínky. Na tom prý nic nemění ani skutečnost, že podle cenových předpisů platných v pozdější době byla odhadní cena nemovitostí vyšší, neboť rozhodující byly právní předpisy platné v době uskutečnění prodeje. V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud v Kladně návrh stěžovatele na vydání předmětných nemovitostí zamítl. V odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že matka stěžovatele uzavřela příslušnou kupní smlouvu skutečně v tísni. Stěžovatel však údajně neprokázal splnění další podmínky, tj. nápadně nevýhodné podmínky. Revizní znalecký posudek potvrdil, že ocenění předmětné nemovitosti proběhlo zcela v souladu s tehdy platnými předpisy a nebyly prokázány ani jiné nápadně nevýhodné podmínky. Ty stěžovatel spatřoval v tom, že se jeho rodiče mohli do domu přestěhovat a uvolnit stávající byt svému synovi I. Podle názoru obecného soudu však bratr stěžovatele uzavřel svoje první manželství v roce 1965 a následující rok se rozvedl, tzn. ještě v době, kdy jeho matka byla stále vlastnicí předmětné nemovitosti a napjatá bytová situace proto mohla být tehdy vyřešena. Obdobně prý mohla být situace řešena po uzavření druhého manželství I. Š., navíc "vzdálenost V. D. od Prahy je pro případné dojíždění za zaměstnáním velmi příznivá". Podle názoru Okresního soudu v Kladně však lze mít vůbec pochybnosti o tom, zda by k přestěhování kohokoliv z rodiny stěžovatele do předmětné nemovitosti došlo, neboť k obývání byla určena toliko jedna místnost bez sociálního zařízení a bez vody. Bytové poměry rodičů a bratra stěžovatele tedy byly nevyhovující, nicméně nebyly řešeny, přestože matka stěžovatele byla až do ledna 1968 vlastnicí domu. Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem citovaný rozsudek Okresního soudu v Kladně ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky navzájem změnil tak, "že žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává; jinak se rozsudek soudu I. stupně potvrzuje ve znění výroku o nákladech řízení státu tak, že se státu náhrada nákladů řízení nepřiznává. Žalovanému se právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznává. Návrh žalobce na připuštění dovolání se zamítá." Výrok ve věci samé v tomto rozhodnutí (jeho výroku) obsažen není. V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že podané odvolání stěžovatele neshledal důvodným. Předmětná kupní smlouva prý totiž nebyla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek. Kupní cena totiž odpovídala tehdy platným cenovým předpisům, takže vzájemně poskytnuté plnění "lze pokládat za adekvátní". Ani porovnání předsmluvních poměrů matky stěžovatele a její rodiny s jejich poměry po převodu vlastnictví k nemovitosti na stát z hlediska možnosti řešení jejich bytové situace "neumožnilo usoudit na výrazné a významné znevýhodnění rodiny matky žalobce". Tehdejší právní úprava totiž neumožňovala matce stěžovatele - vlastnici domu, který nebyl v jejím osobním, nýbrž soukromém vlastnictví, činit právně účinné kroky k uvolnění bytových prostor v něm se nacházejících pro vlastní potřeby. Protože v daném případě v domě bydleli manželé C., matka stěžovatele skutečně neměla možnost se před uzavřením kupní smlouvy nastěhovat do předmětné nemovitosti, popř. umožnit nastěhování svému ženatému synovi I. I v případě, kdyby v budoucnu manželé C. uvolnili byt, neskýtala tehdejší právní úprava vlastníku nemovitosti možnost naložit s bytem dle vlastní úvahy. Na základě toho odvolací soud konstatoval, že poměry matky stěžovatele po uzavření kupní smlouvy v porovnání s předsmluvním stavem nedoznaly výrazného zhoršení, pokud jde o bytovou situaci rodiny. Ani v tomto směru proto nebyla předmětná kupní smlouva uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek. V závěru odůvodnění tohoto rozsudku se praví, že rozsudek soudu I. stupně prý byl proto "ve výroku, jímž byla žaloba zamítnuta, potvrzen". Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 3. 1998, č.j. 2 Cdon 1804/97-225, bylo dovolání stěžovatele proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze jako nepřípustné odmítnuto.V odůvodnění usnesení soud uvedl, že přípustnost dovolání v této věci nebyla dána, neboť v souzeném případě nebyly namítány vady řízení (§237 odst. 1 občanského soudního řádu [dále jen "o.s.ř."]), dovolání nebylo odvolacím soudem připuštěno (§239 odst. 1 o.s.ř.) a v úvahu nepřipadal ani dovolací důvod podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř., tj. nebyl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto jinak, než v jeho předchozím zrušeném rozsudku. Stěžovatel jako dovolací důvod uvedl ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř., podle něhož je dovolání přípustné, jestliže odvolací soud nevyhoví návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, přičemž dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, případně v něm řešená konkrétní právní otázka, má po právní stránce zásadní význam. K tomu Nejvyšší soud ČR zejména uvedl, že citované ustanovení předpokládá existenci významné a dosud jednotně neřešené právní otázky. Tato podmínka prý však splněna nebyla, neboť otázka interpretace "nápadně nevýhodných podmínek" byla již soudní judikaturou vyřešena a odvolací soud v souzené věci postupoval v souladu s konformní a ustálenou soudní judikaturou. Jeho rozhodnutí proto nebylo možno považovat za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu a dovolací důvod tedy dán nebyl. V záhlaví uvedené rozsudky okresního a krajského soudu napadl stěžovatel ústavní stížností. V ní v první řadě upozornil na skutečnost, že v rozsudku krajského soudu chybí rozhodnutí ve věci samé, přestože z jeho odůvodnění je prý zřejmé, že zamýšlel rozsudek okresního soudu potvrdit. Stěžovatel se domnívá, že napadenými rozsudky byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 11 odst. 4 Listiny, čl. 1 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. K převodu předmětných nemovitostí prý došlo pod pohrůžkou vyvlastnění bez náhrady, tj. v tísni, a za nápadně nevýhodných podmínek, neboť rodina stěžovatele údajně v době prodeje trpěla bytovou nouzí, předmětný dům "skýtal určitou možnost řešení kritické situace rodiny" a jeho prodejem se rodina údajně zbavila možnosti řešit svoji bytovou situaci i do budoucna. V důsledku neúnosných bytových podmínek prý došlo také ke dvěma rozvratům manželství bratra stěžovatele a taky k jeho emigraci do zahraničí. Navíc kupní cena (19.287,40 Kč) prý byla nepřiměřeně nízká, protože v této době stěžovatelova matka za ni nemohla koupit "ani nejprostší domek, natož domek ekvivalentní jejímu domku ve V. D." a při jejím stanovení se přihlíželo toliko k velikosti obytné plochy v domě a nikoliv k existenci nebytových prostor, které však představovaly většinu podlahové plochy (3/4). Vyhláška č. 73/1964 Sb., o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění nemovitostí, podle tvrzení stěžovatele diskriminovala soukromé vlastníky budov s bytem a nebytovými prostory, jež nesplňovaly kritéria domu obytného a rodinného, a byla tedy zaměřena proti soukromým vlastníkům tzv. živnostenských domů. Aplikací této vyhlášky prý byla porušena základní práva stěžovatele, neboť podle §1 odst. 1 ústavního zákona č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod jako ústavní zákon FS ČSFR, všechny právní předpisy, jejich výklad a používání musí být v souladu s Listinou. V tomto případě však obecné soudy tuto vyhlášku aplikovaly a tím porušily čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. Stěžovatel konečně dovodil, že soud měl věc posuzovat nejen podle ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., nýbrž též podle ustanovení §6 odst. 1 písm. j) a podle §6 odst. 2 za použití §6 odst. 1 písm. c) tohoto zákona. Proto stěžovatel navrhl napadené rozsudky Okresního soudu v Kladně a Krajského soudu v Praze zrušit. Stěžovatel souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti a že proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Okresní soud v Kladně, Krajský soud v Praze a vedlejší účastník řízení - Obec V. D. Okresní soud k ústavní stížnosti poukázal toliko na námitky stěžovatele, že jeho rodiče měli připravený stavební materiál a uvedl, že stěžovatel nic takového v řízení před okresním soudem neřekl, přestože byl slyšen dvakrát. Okresní soud na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá. Krajský soud v Praze odkázal na písemné odůvodnění svého rozsudku a dále uvedl, že některé argumenty stěžovatele, obsažené v ústavní stížnosti, stěžovatel v předchozím řízení neuvedl. Krajský soud na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá. Obec V. D. se postavení vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti vzdala. Ústavní stížnost je částečně důvodná. Ústavní soud již opakovaně konstatoval, že není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto nepřísluší ani přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné, pokud jím pochopitelně nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Základním úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), přičemž "ochranu ústavnosti nutno spojovat s minimalizací zásahů do pravomoci jiných orgánů, jinak řečeno, pokud je nálezem zrušujícím rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, vytvořen procesní prostor pro ochranu tohoto práva uvnitř soustavy obecných soudů, pak pro ústavní posouzení rozhodnutí obecného soudu platí subsidiarita hmotněprávního k procesněprávnímu přezkumu" (nález sp. zn. III. ÚS 205/97, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, C. H. Beck, 1998, str. 375). V souzené věci však základní práva a svobody stěžovatele zasaženy byly. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. V souzené věci Ústavní soud shledal, že ve výrokové části napadeného rozsudku se krajský soud zabýval toliko náklady řízení účastníků a zcela opomenul výrokem rozhodnout ve věci samé, byť z odůvodnění tohoto rozsudku lze dovodit, že krajský soud zřejmě hodlal odvolání stěžovatele proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Kladně zamítnout. Z ustanovení §152 odst. 1 občanského soudního řádu však vyplývá, že rozsudkem rozhoduje soud o věci samé, přičemž "obsah rozhodnutí ve věci samé vysloví soud ve výroku rozsudku. Ve výroku také rozhodne o povinnosti k náhradě nákladů řízení, pokud se o ní nerozhoduje samostatně" (§155 odst. 1 o.s.ř.). V daném případě je zřejmé, že krajský soud tím, že ve výroku napadeného rozsudku ve věci samé nerozhodl, porušil nejen citovaná ustanovení o.s.ř., nýbrž zejména čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť ve svých důsledcích znemožnil stěžovateli domáhat se jeho práva u soudu. Každý navrhovatel má totiž právo - pokud jsou splněny podmínky řízení - aby soud o jeho návrhu ve výroku soudního rozhodnutí rozhodl. Za této situace se Ústavní soud - veden výše uvedenou zásadou o minimalizaci zásahů do pravomoci jiných orgánů - již dále nezabýval dalšími (hmotněprávními) námitkami, obsaženými v ústavní stížnosti, neboť zrušením napadeného rozsudku krajského soudu vytvořil dostatečný procesní prostor pro ochranu práv stěžovatele "uvnitř soustavy obecných soudů". Proto Ústavní soud, řídící se uvedenou zásadou minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů, ústavní stížnosti v té části, v níž napadá rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. 6. 1997, č.j. 24 Co 115/97-211, vyhověl a napadený rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil. Tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel brojí proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 27. 11. 1996, č.j. 11 C 43/92-176, Ústavní soud zamítl, neboť zrušením rozsudku odvolacího soudu vytvořil dostatečný procesní prostor pro to, aby Krajský soud v Praze v odvolacím řízení nejen odstranil nedostatky, na něž v tomto nálezu upozorňuje Ústavní soud, nýbrž aby také pečlivě zhodnotil jednotlivé námitky stěžovatele a vydal rozhodnutí nové. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 28. ledna 1999