ECLI:CZ:US:1999:1.US.436.98
sp. zn. I. ÚS 436/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelů V. R., a MUDr. Z. P., obou zastoupených JUDr. J. V., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 5. 1998, čj. 19 Co 481/97 - 54, rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 20. 5. 1997, čj. 6 C 63/92 - 38, a doplňujícímu rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 12. 6. 1997, čj. 6 C 63/92 - 42, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé podali včas návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, označený jako ústavní stížnost. Navrhují zrušení v záhlaví uvedených rozsudků s tím, že tyto jsou v rozporu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod a zásadami Ústavy ČR, aniž však blíže specifikují, která konkrétní ustanovení byla porušena. Rozsudkem soudu druhého stupně byl mimo jiné potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 20. 5. 1997 ve výroku, kterým byl zamítnut návrh navrhovatelů - stěžovatelů, jímž se domáhali, aby odpůrci - Správě a údržbě silnic Vyškov - byla uložena povinnost uzavřít s nimi dohodu podle zákona č. 403/1990 Sb. o vydání parcel zapsaných na LV č. 698 v k. ú. S. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti namítají, že soudy měly rozhodnout na základě oddělovacího geometrického plánu, který by určil, na kterých částech parcel stavby odpůrce nebyly postaveny, které by pak byly předmětem vydání. Nadále ve své ústavní stížnosti vesměs opakují argumenty, které uplatnili v odvolání do rozsudku a doplňujícího rozsudku soudu prvního stupně, se kterými se odvolací soud ve svém rozsudku vyrovnal.
Ústavní soud při posuzování návrhu ústavní stížnosti vyšel z toho, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním rozhodnutím. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti se nezabývá eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Pokud jde o namítané porušení vlastnického práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, je třeba konstatovat, že toto ustanovení chrání především vlastnické právo skutečné, již existující, nikoli takové, jehož povaha je sporná a kde např. probíhá v takové věci soudní řízení, jako je tomu v daném případě.
Ústavní soud zjistil, že oba soudy se ve svých rozsudcích vypořádaly se všemi okolnostmi závažnými pro svá rozhodnutí a neshledal namítané porušení Listiny základních práv a svobod či jiných ústavních zásad.
Ústavní soud při posuzování tohoto případu vyšel z ústavní stížnosti a spisů souvisejících s rozhodnutím soudu první a druhé instance. Nejprve konstatoval, že jde o restituci nemovitostí, opírající se o ustanovení zákona č. 403/1990 Sb., přičemž oba stěžovatelé jsou oprávněnými osobami podle §3 odst. 1 uvedeného zákona. Jak již Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí konstatoval, je nutno každý restituční zákon chápat jako lex specialis, jehož účelem je alespoň částečně zmírnit křivdy, které byly občanům v rozhodném období stanoveném zákonem způsobeny, a s tímto vědomím také interpretovat jejich obsah i dosah.
V tomto směru musel Ústavní soud konstatovat, že ani v ústavní stížnosti stěžovatelé se nesnažili osvětlit, z jakého důvodu došlo k převodu nemovitostí na stát a tak blíže zdůvodnit svůj restituční titul. Stejně tak paušálním odkazem na čl. 11 Listiny základních práv a svobod nespecifikovali, jak a v jakém rozsahu bylo zasaženo do jejich ústavně chráněných práv. Stěžovatelé si museli být vědomi, že požadují vydání pozemků, které byly původně nezastavěné a že na některých pozemcích po jejich převzetí státem byly umístěny nové stavby. Stejně tak si nepochybně museli být vědomi, že podle §10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. se v takovém případě pozemek nevydává a že jejich žaloba na vydání nemovitostí zahrnuje neoprávněně i některé nemovitosti tohoto druhu. V průběhu řízení byli soudem vyzváni, aby svůj návrh opravili, což však učinili jen nevyhovujícím způsobem, jak o tom svědčí poslední úprava jejich návrhu na zahájení řízení, doručená soudu prvního stupně dne 6. 5. 1997.
Ústavní soud proto souhlasil se závěry krajského soudu v tom, že soud je vázán návrhem navrhovatelů, kteří v daném případě požadovali uzavření dohody o vydání nemovitostí s tím, že požadovali vydání celých pozemků a v dalším řízení před soudem prvního stupně ani v řízení odvolacím návrh na zahájení řízení nezměnili, i když výpis z katastru celé výměry předmětných pozemků označoval za zastavěnou plochu a stěžovatelé žádným důkazem tento zápis nezpochybnili.
Z uvedených důvodů bylo nutno považovat návrh ústavní stížnosti za zjevně neopodstatněný.
Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. července 1999 JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu