ECLI:CZ:US:1999:1.US.441.98
sp. zn. I. ÚS 441/98
Usnesení
I. ÚS 441/98
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatelky H. D., zastoupené JUDr. L. S., advokátkou, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 15 Co 213/98, ze dne 4. 6. 1998, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 15 Co 213/98, ze dne 4. 6. 1998. Uvedla, že podala u Obvodního soudu pro Prahu 4 návrh na změnu styku nezletilé dcery K. D. s otcem a otec současně podal návrh na výkon rozhodnutí pro neuskutečněné styky s nezletilou. Obvodní soud pro Prahu 4 svým rozsudkem, sp. zn. P 36/94, ze dne 25. 11. 1997, rozhodl o nové úpravě styku nezletilé s otcem a současně uložil matce pokuty za neuskutečněné styky otce s nezletilou K. D. v termínech uvedených ve výroku tohoto rozsudku, a to ve výši 300 Kč za každý neuskutečněný styk, celkem 3 900 Kč, splatných do 15 dnů od právní moci rozhodnutí. Městský soud poté napadeným rozsudkem změnil hodinu pro uskutečnění styku nezletilé s otcem a jinak rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatelkou jako matkou není respektováno rozhodnutí o úpravě styku otce s nezletilou, a proto jí byly uloženy pokuty.
Stěžovatelka tvrdí, že rozhodnutím odvolacího soudu v té části výroku, jímž jí byly uloženy pokuty, byla porušena její práva vyplývající z čl. 4, čl. 90, čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 4 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Porušení svých práv spatřuje především ve skutečnosti, že pokuty jí byly uloženy za něco, co sama nemohla ovlivnit a nelze jí proto dávat automaticky k tíži nechuť nezletilé stýkat se svým otcem pouze proto, že zde existovalo pravomocné rozhodnutí o úpravě styku otce s nezletilou dcerou, vydané za zcela jiných podmínek. Jestliže soudy došly k závěru, že styky nezletilé s otcem jsou natolik narušeny, že styk byl stanoven pouze na dvě hodiny měsíčně, je zřejmé, že soudy vycházely z toho, že standardní styk nezletilé s otcem nemůže být realizován. Ze znaleckého posudku jednoznačně vyplynulo, že vztahy nezletilé k otci jsou zcela narušeny, postoj nezletilé k otci je jednoznačně odmítavý a kdyby nezletilá byla k těmto stykům nucena, zesilovalo by to její negativní postoj. Znalkyně uvedla, že k popsaným změnám ve vztahu nezletilé s otcem došlo během uplynulé doby od dohody rodičů a tyto změny odůvodňují změnu jejich vzájemných styků. Napadený rozsudek ve svém odůvodnění uvádí, že povinností matky je předávat dítě osobně, nikoliv prostřednictvím třetí osoby. Stěžovatelka, jak uvádí, přitom respektovala doporučení znalkyně, která ve své výpovědi před soudem I. stupně uvedla, že pro nezletilou není dobré, aby při předávání se střetli oba rodiče pohromadě, neboť je možnost opětovných konfliktů. Podle názoru stěžovatelky byl v dané věci porušen jeden ze základních principů řádného procesu, a to nezbytná návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry. Právní závěry soudu jsou v dané věci v extrémním nesouladu se skutkovým zjištěním, zejména závěry znaleckých posudků.
K obsahu ústavní stížnosti se písemně vyjádřil Městský soud v Praze a vedlejší účastník řízení Ing. J. D. Městský soud v Praze uvedl, že stěžovatelka jako matka má povinnost vychovávat dítě, což samo o sobě zahrnuje i povinnost vést nezletilou výchovně tak, aby se styky s otcem fakticky realizovaly. Opačné stanovisko, to znamená argumentace nechutí nezletilé ke stykům, by obecně vedlo k tomu, že styky by v mnoha podobných případech neprobíhaly vůbec, stačilo by pouze uvést, že dítě nemá o styk zájem. V mnoha případech by to pouze vyjadřovalo negativní stanovisko matky ke stykům. Odvolací soud přihlížel k obsahu celého znaleckého posudku MUDr. K., nikoli jen k vytrženým větám, hodnotil jej jako každý jiný důkaz v souvislosti s jinými skutečnostmi, jež vyplývaly z postoje obou rodičů. V tomto smyslu soud odkazuje na odůvodnění jak rozsudku soudu I. stupně, tak i rozsudku soudu odvolacího. Při objektivním posuzování i samotného znaleckého posudku nelze podle odvolacího soudu souhlasit se závěrem stěžovatelky, že právní závěry jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, a že by tudíž rozhodnutí soudu odporovalo Ústavě ČR a Listině základních práv a svobod.
Vedlejší účastník řízení v obsáhlém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti popsal vztahy mezi ním a bývalou manželkou, jakož i mezi ním a nezletilou dcerou, od uzavření manželství do současné doby. Uvedl mimo jiné, že matka přestala respektovat soudem schválenou dohodu o styku nezletilé s otcem, a proto podal dne 19. 1. 1995 první návrh na výkon rozhodnutí, v němž navrhoval, aby soud vyzval matku, aby se podrobila soudem schválené dohodě a pokud tato výzva zůstane bezvýsledná, aby jí uložil pokutu za neuskutečněné styky. Dále uvedl, že matka se mylně domnívá, že nezletilou dceru nemůže jako rodič, který ji má svěřenou do své péče a výchovy, vést ke kladnému vztahu k druhému rodiči. Svým jednáním zcela upírá právo tomuto druhému rodiči být v kontaktu se svým dítětem. Matka se všemi způsoby domáhá toho, aby otec neměl s dcerou žádný kontakt. Podle jeho názoru soud pochybil tím, že matce nevyměřil pokuty za neuskutečněné styky již v roce 1995. Takto se tento výchovný prostředek vůči tomu, kdo se nepodvolí rozhodnutí soudu, zcela minul účinkem. Vedlejší účastník se domnívá, že ústavní stížnost není důvodná.
II.
Po přezkoumání věci jak po stránce právní, tak po stránce skutkové, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v řadě rozhodnutí judikoval, že mu v zásadě nepřísluší zásadní přehodnocování dokazování provedeného obecnými soudy. Úkolem Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavě, ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR.
Z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů, která je vyjádřena v §132 občanského soudního řádu a odůvodňuje postup soudu předvídaný v §120 odst. 1 věta druhá občanského soudního řádu. Proto obecný soud je povinen a současně také oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení které důkazy je potřeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit? provedené důkazy potom soud hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti. Ústavní soud je oprávněn do volného hodnocení důkazů obecnými soudy zasáhnout toliko v případech, kdy zjistí, že právní závěry soudu jsou ve zřejmém nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. O takový případ se však v souzené věci nejedná. Stěžovatelka napadá ústavní stížností "rozporuplné" závěry soudu, když jedním rozhodnutím omezil styky otce s nezletilou dcerou na dvě hodiny měsíčně s odůvodněním, že vztahy nezletilé s otcem jsou natolik narušeny, aby styk mohl probíhat častěji, na druhé straně pak uložil stěžovatelce pokuty za neuskutečněné styky nezletilé s otcem. Podle názoru Ústavního soudu však tyto právní závěry soudu nelze považovat za odporující výše uvedené zásadě souladu právních závěrů a skutkových zjištění. Pokutu soud uložil stěžovatelce za neuskutečněné styky nezletilé s otcem za období od 20. 1. 1995 do 17. 11. 1997. Z uvedeného je zřejmé, že od počátku tohoto tříletého období, kdy docházelo k nedodržování stanovených styků, za něž byla posléze pokuta stěžovatelce uložena, do rozhodnutí o omezení styků nezletilé se svým otcem, uplynuly téměř tři roky. Za tuto dobu došlo zřejmě k narušení vztahů mezi otcem a dcerou v takové míře, že soud na základě znaleckých posudků a dalších provedených důkazů dospěl k závěru, že zde jsou podmínky pro změnu rozsahu styku otce s nezletilou dcerou a omezil tento styk na dvě hodiny měsíčně. Na druhé straně soud nevybočil ze své působnosti, když uložil stěžovatelce pokutu za neuskutečněný styk, tj. za nedodržení soudem schválené dohody, je jediným možným důsledkem plynoucím z postoje matky ke stykům své nezletilé dcery s jejím otcem. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že nelze než respektovat právní závěry obecných soudů, které svá rozhodnutí opřely o zpracované znalecké posudky, další důkazy jako např. zpráva orgánu péče o dítě, zpráva Sdružení proti násilí na dětech, zpráva Dětského centra SOS, výpovědi obou rodičů, jakož i výpověď nezletilé před orgánem péče o dítě.
Na základě všech uvedených skutečností Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto mimo ústní jednání usnesením ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není dovolání přípustné.
V Brně 19. listopadu 1999
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu