ECLI:CZ:US:1999:1.US.443.97
sp. zn. I. ÚS 443/97
Usnesení
I. ÚS 443/97
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci navrhovatele H.L.M., zastoupeného advokátem JUDr. B.G., o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 211/97, ze dne 4. 9. 1997, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 211/97, ze dne 4. 9. 1997. Tímto usnesením bylo zastaveno řízení ve věci žaloby stěžovatele H.L.M. proti rozhodnutí Policejního prezídia ČR, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie, č. j. PPR-2468-3/RCP-c-225-96, ze dne 24. 1. 1997, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Policie ČR, Správy Středočeského kraje, odd. cizinecké policie a pasové služby v B. ze dne 20. 3. 1996, č. j. PSC-134/CP-C-BN-96, o zákazu pobytu stěžovatele na území České republiky.
Ze soudního spisu, vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 38 Ca 53/97, zjistil Ústavní soud následující skutkový stav věci.
Žalobou podanou dne 21. 2. 1997 u Městského soudu v Praze se žalobce H.L.M., prostřednictvím právního zástupce domáhal zrušení rozhodnutí Policejního prezídia ČR, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie, které rozhodovalo jako odvolací orgán ve věci zákazu pobytu H.L.M. na území České republiky, a které odvolání žalobce zamítlo. Věc byla vedena u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 38 Ca 53/97. Proti témuž rozhodnutí Policejního prezídia ČR, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie, podal tento žalobce prostřednictvím právního zástupce novou žalobu dne 16. 6. 1997, přičemž podáním doručeným soudu dne 26. 8. 1997 vzal žalobu podanou dne 21. 2. 1997 zpět. Zpětvzetí žaloby odůvodnil tím, že při podání žaloby došlo k omylu, který spočíval v tom, že správní orgán doručil své rozhodnutí nesprávně JUDr. B.G., ačkoliv ve správním řízení byl H.L.M. zastupován M.Š. Jelikož tedy správní rozhodnutí bylo doručeno do rukou JUDr. B.G., ten podal dne 21. 2. 1997 žalobu. Omyl v doručování zjistil JUDr. B.G. dne 20. 3. 1997 a poté písemně na tento omyl upozornil správní orgán. Až dne 4. 4. 1997 žalovaný správní orgán svůj omyl napravil a svoje rozhodnutí zaslal právnímu zástupci žalobce ve správním řízení, panu M.Š. Rozhodnutí mu bylo doručeno dne 16. 4. 1997. V zákonné dvouměsíční lhůtě, a to dne 16. 6. 1997, podal právní zástupce žalobce JUDr. B.G. novou žalobu.
Ze spisu, vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Ca 211/97, Ústavní soud zjistil, že dne 16. 6. 1997 byla skutečně podána nová žaloba proti rozhodnutí Policejního prezídia ČR, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie, č. j. PPR-2468-3/RCP-c-225/96. Řízení zahájené na základě této žaloby však bylo rozhodnutím Městského soudu v Praze dne 4. 9. 1997 zastaveno z důvodu překážky litispendence, tedy věci zahájené.
V řízení, vedeném pod sp. zn. 38 Ca 53/97, které bylo zahájeno dne 21. 2. 1997, soud pokračoval tím, že dne 28. 7. 1997 zaslal žalobci výzvu a formulář nutný pro osvobození od soudního poplatku, o které v žalobě žalobce požádal. Vzhledem k tomu, že právní zástupce žalobce dne 21. 8. 1997 soudu sdělil, že žalobce H.L.M. osvobození od soudního poplatku nepožaduje, soud jej dne 31. 12. 1997 vyzval k zaplacení soudního poplatku. Jelikož žalobce soudní poplatek ve stanovené lhůtě nezaplatil a jeho právní zástupce soudu sdělil, že jej ani nezaplatí z důvodu zpětvzetí žaloby, Městský soud v Praze vydal dne 20. 1. 1998 usnesení, jímž řízení, vedené pod sp. zn. 38 Ca 53/97, zastavil.
Ústavní stížnost směřuje proti usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 211/97, ze dne 4. 9. 1997. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že usnesením Městského soudu v Praze bylo porušeno jeho právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Porušení citovaného článku spatřuje v tom, že soud nehodnotil všechny skutečnosti, o kterých se dozvěděl z obou spisů, zejména pak skutečnost, že žaloba podaná ve věci 38 Ca 53/97 byla podána omylem, bez vědomí žalobce a dříve, nežli bylo správní rozhodnutí žalobci oznámeno, když navíc v době rozhodování o zastavení řízení ve věci pozdější žaloby 28 Ca 211/97 byla již žaloba dřívější vzata zpět, takže v řízení 38 Ca 53/97 nebylo již o čem jednat. Tyto skutečnosti podle názoru stěžovatele však soud při rozhodování o zastavení řízení ve věci 28 Ca 211/97 nijak nehodnotil, ke skutečnostem, jež vyplynuly ze spisu nijak nepřihlížel a řízení zastavil, aniž by ze skutečností ze spisu mu známých vyvodil jakékoliv závěry, které by se odrazily v odůvodnění jeho rozhodnutí.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení, kterým je Městský soud v Praze. Předsedkyně senátu 28 Ca v písemném vyjádření Ústavnímu soudu sdělila, že odpovědnost za nesprávný postup při podání žaloby nese plně právní zástupce žalobce. Právo na soudní ochranu nelze podle názoru soudu vykládat jako právo účastníka řízení na ochranu před postupem jeho právního zástupce. Totéž platí i o zpětvzetí žaloby ve věci sp. zn. 38 Ca 53/97. Zpětvzetím žaloby toto řízení neskončilo, překážka litispendence trvala až do zastavení řízení soudem. Dále soud uvádí, že je pravdou, že předpokladem postupu podle části páté, hlavy druhé občanského soudního řádu je mimo jiné i právní moc napadeného rozhodnutí (§247 odst. 2 občanského soudního řádu), za rozhodující však soud považuje, zda je napadené rozhodnutí pravomocné v době rozhodování soudu, nikoli v době podání žaloby.
Ústavní soud především v projednávané věci respektoval, že není součástí soustavy obecných soudů a může tudíž vykonávat na základě ústavní stížnosti přezkumné pravomoci za předpokladu, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Po posouzení ústavní stížnosti, skutkového stavu věci a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Překážka litispendence je upravena v ustanovení §83 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Obecně ji lze definovat jako procesní institut, jehož podstatou je zabránit tomu, aby v téže věci probíhalo více řízení. Dojde-li k podání návrhu na zahájení řízení, který je věcně totožný s návrhem již dříve uplatněným, brání tedy řízení o tomto druhém návrhu překážka litispendence. Vzhledem k tomu, že se jedná o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, soud v takovém případě řízení usnesením zastaví s odkazem na §104 odst. 1 o. s. ř. Stejně postupoval také senát Městského soudu v Praze, když zastavil řízení vedené pod sp. zn. 28 Ca 211/97, zahájené dne 16. 6. 1997, neboť zjistil, že v téže věci již probíhá řízení vedené pod sp. zn. 38 Ca 53/97 zahájené dříve, a to dne 21. 2. 1997. Skutečnost, že žaloba, na jejímž základě toto dříve zahájené řízení probíhalo, byla dne 26. 8. 1997 vzata zpět, nemohlo mít žádný vliv na rozhodování soudu, neboť řízení je zastaveno a překážka litispendence odstraněna až rozhodnutím soudu o zastavení řízení, nikoli již zpětvzetím žaloby. Okamžikem rozhodným pro posouzení existence překážky litispendence není stav v době zahájení řízení, ale v době vyhlášení usnesení. Dne 4. 9. 1997, kdy bylo vyhlášeno usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 211/97, řízení vedené pod sp. zn. 38 Ca 53/97 ještě nebylo skončeno a překážka litispendence tedy existovala. Soudu nezbylo nic jiného, než podle §104 odst. 1 o. s. ř. řízení vedené pod sp. zn. 28 Ca 211/97, zastavit.
V případě rozhodnutí o zastavení řízení, vedeného pod sp. zn. 38 Ca 53/97, proti němuž však ústavní stížnost nesměřuje, bylo důvodem tohoto rozhodnutí zpětvzetí žaloby a nezaplacení soudního poplatku. V odůvodnění rozhodnutí o zastavení řízení Městský soud v Praze uvedl, že soudní poplatek z návrhu na přezkoumání rozhodnutí správního orgánu je splatný zároveň s podáním žaloby. Vzhledem k tomu, že žalobce při podání návrhu ani v další lhůtě stanovené soudem soudní poplatek nezaplatil, soud podle §9 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, řízení zastavil. Ústavní soud má za to, že skutečnost, že žaloba byla podána dne 21. 2. 1997, tedy v době, kdy napadené rozhodnutí správního orgánu nebylo pravomocné z důvodu nesprávného oznámení účastníkům správního řízení, měla být posouzena v tomto řízení, nikoli v řízení vedeném pod sp. zn. 28 Ca 211/97, jak uvádí stěžovatel v ústavní stížnosti. Podle ustanovení §247 odst. 2 o. s. ř. je předpokladem přezkumu správního rozhodnutí ve správním soudnictví, aby rozhodnutí, které je předmětem takového přezkumu, po vyčerpání všech opravných prostředků nabylo právní moci. V důsledku nedoručení správního rozhodnutí některému z účastníků správního řízení nenabude toto rozhodnutí právní moci a není tedy splněn předpoklad ustanovení §247 odst. 2 o. s. ř. Pokud jde situaci, kdy rozhodnutí nebylo doručeno samotnému žalobci, ustanovení §250b odst. 2 o. s. ř. umožňuje soudu uložit správnímu orgánu povinnost takové rozhodnutí žalobci doručit. Po uskutečněném doručení předloží správní orgán spisy soudu k rozhodnutí o žalobě. Takové rozhodnutí soudu je svou povahou rozhodnutím, jímž se upravuje vedení řízení (§167 o. s. ř.). Soud v průběhu řízení, vedeném pod sp. zn. 38 Ca 53/97, sám nezjistil, že žaloba byla podána proti rozhodnutí správního orgánu, které v důsledku nesprávného doručení právnímu zástupci účastníka řízení dosud nenabylo právní moci. V dalším průběhu soudního řízení však bylo rozhodnutí správním orgánem doručeno M.Š., který zastupoval H.L.M. ve správním řízení, a nabylo právní moci dne 16. 4. 1997. I když se tak stalo bez zásahu soudu, byly v době jeho rozhodování již splněny podmínky ustanovení §247 odst. 2 o. s. ř. a soud tedy postupoval v souladu se zákonem.
Po přezkoumání skutkového stavu a po posouzení právního stavu věci dospěl Ústavní soud k závěru, že právo stěžovatele zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze porušeno nebylo. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, Ústavní soud podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 15. dubna 1999
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu
Kc:
* Navrhovatel (modrou doručenkou)
* JUDr. G.
* Městský soud v Praze
* Policejní prezídium ČR
* založit do spisu
* spis vrátit Policejnímu prezídiu ČR
* dva spisy vrátit Městskému soudu v Praze
* přílohy založit