ECLI:CZ:US:1999:1.US.445.98
sp. zn. I. ÚS 445/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci návrhu stěžovatelky E. T., zastoupené JUDr. M. Š., advokátem, proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 3. 1998, čj. 15 C 215/97 - 26, a Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 1998, čj. 18 Co 214/98 - 49, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka podala návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 20. 10. 1998, označeným jako ústavní stížnost.
Stěžovatelka napadá rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 3. 1998, čj. 15 C 215/97 - 26, ve věci finanční náhrady za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Dovozuje, že uvedenými rozhodnutími soudů bylo porušeno její ústavní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 90 Ústavy ČR. Stěžovatelka navrhuje, aby rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 1998, čj. 18 Co 214/98 - 49, i Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 3. 1998, čj. 15 C 215/97 - 26, byla zrušena.
Soudce zpravodaj nejprve posuzoval ústavní stížnost z toho hlediska, zda jsou splněny podmínky pro její podání podle §43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Podle ustanovení §72 odst. 2 tohoto zákona lze ústavní stížnost podat ve lhůtě šedesáti dnů. Tato lhůta začíná běžet dnem doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje; lhůta je zachována, pokud byl návrh podán k poštovní přepravě v poslední den lhůty.
V daném případě Ústavní soud zjistil, že rozhodnutí bylo právnímu zástupci stěžovatelky doručeno dne 21. 8. 1998. Lhůta k podání ústavní stížnosti tak uplynula dnem 19. 10. 1998, avšak ústavní stížnost Ústavní soud obdržel faxovým podáním dne 20. 10. 1998 (řádné podání bylo odevzdáno k poštovní přepravě dne 21. 10. 1998 a Ústavní soud je obdržel dne 22. 10. 1998). Z toho plyne, že lhůta k podání ústavní stížnosti, jak je uvedeno výše, nebyla dodržena. Ze spisů Ústavní soud navíc zjistil, že stěžovatelka nepodala návrh na restituci ve smyslu zákona č. 128/1946 Sb., ani nepodala restituční žalobu ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., v platném znění, takže nemohla prokázat, že je oprávněnou osobou k uplatnění nároku na zaplacení finanční náhrady podle §13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. V důsledku toho se také nemohla žalobou úspěšně domoci náhrady, jako by šlo o škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. Ústavní soud z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nutné odmítnout.
Soudce zpravodaj proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 1999 JUDr. Vladimír Paul
soudce Ústavního soudu