ECLI:CZ:US:1999:1.US.453.98
sp. zn. I. ÚS 453/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatele R. B., zastoupeného JUDr. V. V., advokátem, o ústavní stížnosti proti usnesení Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 19. 8. 1998, č. j. 2 Zt 2133/98-38, a usnesení Městského úřadu vyšetřování Policie ČR v Brně ze dne 10. 8. 1998, ČVS: MVV 618/10-98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou včas podanou ústavní stížností napadl usnesení Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 19. 8. 1998, č. j. 2 Zt 2133/98-38, a usnesení vyšetřovatele Městského úřadu vyšetřování Policie ČR v Brně ze dne 10. 8. 1998, ČVS: MVV 618/10-98. Napadeným usnesením státního zastupitelství byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení vyšetřovatele, kterým bylo zastaveno jeho trestní stíhání podle ustanovení §172 odst. 1 písm. e) trestního řádu.
Dne 25. 6. 1998 bylo stěžovateli sděleno obvinění z trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 trestního zákona. Uvedeného trestného činu se měl dopustit tím, že se dne 16. 6. 1998 ubytoval v penzionu J. v Brně, kde uvedl, že byl okraden, využíval služeb penzionu a v noci ze dne 17. 6. 1998 na 18. 6. 1998 penzion tajně opustil bez zaplacení, čímž majiteli penzionu způsobil škodu ve výši 7 200 Kč. Obdobného jednání se měl stěžovatel dopouštět i na dalších místech v České republice. Usnesením ze dne 9. 7. 1998 nařídil vyšetřovatel podle §105 odst. 2 trestního řádu s přihlédnutím k §116 odst. 1 trestního řádu vyšetření duševního stavu obviněného R. B. s ohledem na skutečnost, že sám uvedl, že byl již v minulosti psychiatricky léčen. Proti usnesení vyšetřovatele podal obviněný stížnost, kterou státní zástupce zamítl pro její nedůvodnost. Znalecký posudek u stěžovatele prokázal, že v době spáchání trestného činu trpěl závažnou duševní chorobou v pravém slova smyslu, a to manickou fází v rámci bipolární afektivní poruchy a že jeho ovládací i rozpoznávací schopnosti byly podstatně sníženy, až zcela vymizeny. Z toho důvodu vyšetřovatel usnesením trestní stíhání stěžovatele zastavil. Proti jeho usnesení poté podal stěžovatel stížnost, o níž rozhodoval státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně, který ji jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatel má za to, že postupem orgánů činných v trestním řízení byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 2 odst. 2 a 4, čl. 1, čl. 3 odst. 3, čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 2 a čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Porušení svých práv spatřuje především v tom, že trestní stíhání nebylo zastaveno z důvodu uvedeného v §172 odst. 1 písm. b) trestního řádu, protože se žádného trestného činu nedopustil. Namítá také, že vyšetření jeho duševního stavu bylo provedeno proti jeho vůli, což chápe jako velkou křivdu a zásah do osobnostního práva. Opis znaleckého posudku týkající se stěžovatelova duševního stavu byl poté bez jeho souhlasu založen do spisu správního orgánu, který rozhodoval o zákazu stěžovatelova pobytu na území České republiky.
Ústavní soud na základě zjištěných skutečností konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již dříve ve svých rozhodnutích judikoval, že není součástí soustavy obecných soudů, a že úkolem Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR.
V souzené věci pak Ústavní soud neshledal, že by v průběhu trestního řízení či samotným rozhodnutím o zastavení trestního stíhání stěžovatele byla porušena jeho ústavně zaručená práva. Stěžovatel tvrdí, že trestní stíhání jeho osoby mělo být zastaveno podle §172 odst. 1 písm. b) trestního řádu (skutek, pro který byl stíhán není trestným činem), nikoliv podle §172 odst. 1 písm. e) trestního řádu (obviněný nebyl v době činu pro nepříčetnost trestně odpovědný). Z rozhodnutí o zastavení trestního stíhání a z vyjádření Městského státního zastupitelství však jasně vyplývá, že v souladu s ustanovením §105 a §116 odst. 1 trestního řádu přibral vyšetřovatel soudní znalce k vyšetření duševního stavu stěžovatele, neboť na základě výsledků dokazování vznikly pochybnosti o plné příčetnosti stěžovatele. Jestliže konkrétní okolnosti nasvědčují tomu, že obviněný může trpět duševní poruchou, která v době činu mohla vylučovat nebo snižovat jeho příčetnost, musí být tato možnost v trestním řízení ověřena a otázka duševního zdraví obviněného objasněna, a to přibráním znalců v oboru. Není úkolem Ústavního soudu přehodnocovat závěry znaleckého posudku ani postup orgánů činných v trestním řízení, které dospěly k závěru, že jsou dány podmínky pro zastavení trestního stíhání stěžovatele podle §172 odst. 1 písm. e) trestního řádu.
Ani ostatní námitky stěžovatele uvedené v ústavní stížnosti nepovažuje Ústavní soud za důvodné, a proto podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání usnesením ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 6. října 1999
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu