ECLI:CZ:US:1999:1.US.457.99
sp. zn. I. ÚS 457/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti J. S., zastoupeného Mgr. O. P., advokátem, proti vyhlášce obce P. č. 1/1999, o závazné části územního plánu sídelního útvaru P. - Čestlice - Zdiměřice, ze dne 3. srpna 1999, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 16. září 1999 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, kterou stěžovatel napadl vyhlášku obce P. č. 1/1999, o závazné části územního plánu sídelního útvaru, ze dne 3. srpna 1999, a kterou označil jako ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Uvedené ustanovení Ústavy ČR definuje rozhodovací pravomoc Ústavního soudu pokud jde o pravomocná rozhodnutí a jiné zásahy orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Toto ustanovení, procesně upravené v ustanoveních §72 až §84 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), umožňuje ochranu práv jednotlivce proti zásahům formou tzv. individuálního právního (správního aktu), tedy v případě, kdy je rozhodováno o právech a povinnostech konkrétního a vymezeného okruhu osob. Naproti tomu v čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy ČR je definováno rušení tzv. jiných právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním zákonem, zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Takové rozhodování Ústavního soudu je procesně upraveno v ustanoveních §64 až §71 zákona. V daném řízení je poskytována ochrana proti tzv. normativním právním (správním) aktům, které jsou adresovány blíže nekonkretizovanému, resp. pouze obecně definovanému okruhu osob. Mezi ně patří právě obecně závazné vyhlášky obcí.
V souladu se zákonem č. 367/1999 Sb., o obcích (obecní zřízení) schvaluje obecní zastupitelstvo územně plánovací dokumentaci sídelních útvarů a zón [§36 odst. 1 písm. n) a odst. 3 cit. zákona]. Podle ustanovení §29 odst. 3 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, závaznou část územního plánu obce vyhlásí obec obecně závaznou vyhláškou (v přenesené působnosti).
Je tedy zřejmé, že stěžovatel, ač ústavní stížnost subsumoval pod čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, fakticky brojí proti porušení práv a svobod normativním aktem. V ustanovení §64 zákona je pak přesně vymezen okruh subjektů, které jsou jediné oprávněny podávat návrh na zrušení zákona, jiného právního předpisu nebo jejich jednotlivých ustanovení.
V daném případě však podmínky stanovené v §64 zákona splněny nejsou, neboť návrh podala osoba, jíž cit. ustanovení zákona oprávnění podat návrh na zrušení zákona, jiného právního předpisu nebo jejich jednotlivých ustanovení nepřiznává.
Vzhledem k tomu nezbylo Ústavnímu soudu než návrh odmítnout jako podaný osobou zjevně neoprávněnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona, aniž by se dále zabýval tvrzením v něm obsaženým.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně 6. října 1999
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu