ECLI:CZ:US:1999:1.US.485.98
sp. zn. I. ÚS 485/98
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. V. G. a soudců JUDr. V. K. a JUDr. V. P. věci ústavní stížnosti stěžovatelů ing. H. S., a T. R. S., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. 3. 1998, sp. zn. 10 C 15/97, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 1998, sp. zn. 35 Co 371/98, takto:
Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. 3. 1998, sp.
zn. 10 C 15/97, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 9.
1998, sp. zn. 35 Co 371/98, se zrušují.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem zamítl Obvodní soud pro Prahu
8 žalobu stěžovatelů proti žalované České republice - Ministerstvu
financí ČR o zaplacení částky 750.000,- Kč.
V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že se stěžovatelé proti
žalované domáhali finanční náhrady podle zákona č. 87/1991 Sb.,
o mimosoudních rehabilitacích. Na základě provedeného dokazování
soud konstatoval následující: Dne 1. 4. 1941 byla uzavřena kupní
smlouva, podle níž B. a F. L. prodali své spoluvlastnické podíly
v celkové výši 3/4 společnosti K. und B. G.m.b.H. z Norimberku
a na tuto firmu byla ke dni 27. 6. 1941 převedena i zbývající 1/4
těchto nemovitostí. Dne 15. 9. 1942 byla - následkem konkursu
- z obchodního rejstříku vymazána firma "Brüder Loebl und Söhne".
Dne 20. 7. 1945 byla ohledně předmětných nemovitostí v pozemkových
knihách poznamenána národní správa a správcem byl ustanoven J. L.
Dne 22. 1. 1946 byl v obchodním rejstříku vymazán "výmaz" firmy
Brüder L. und Söhne a byl obnoven dřívější stav, tzn. existence
této veřejné obchodní společnosti. Dne 29. 4. 1946 byl prohlášen
za mrtvého B. L., dědeček stěžovatelů z matčiny strany, a také byl
vymazán z obchodního rejstříku jako společník této firmy. Dne 20.
10. 1946 byl proveden v obchodním rejstříku výmaz týkající se
národní správy firmy Bratři L. a synové. Dne 22. 11. 1946 byla
v pozemkových knihách učiněna poznámka, týkající se podání
restitučního návrhu podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti
některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích
z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících. Dne
9. 5. 1947 se matka stěžovatelů D. S. se svým bratrem J.
přihlásila o dědictví po svém otci B. L.. Dne 10. 5. 1947 vydal
tehdejší ONV v Žatci tři výměry, jimiž byl zkonfiskován dům č.p.
289 se stavební parcelou č. 423, sírárna a sklad chmele č.p. 1148
s budovou, se stavební parcelou a továrna č.p. 1334 se stavební
parcelou (dále jen "předmětné nemovitosti"). Tyto nemovitosti byly
zkonfiskovány podle §1 dekretu č. 108/1945 Sb. jako "majetek
firmy K. und B. G.m.b.H.". Dne 1. 3. 1948 ustanovil ONV v Žatci
nad firmou Bratři L. a synové znovu národní správu podle dekretu
č. 5/1945 Sb. Dne 23. 2. 1950 rozhodl Osidlovací úřad a Fond
národní obnovy o přechodu práva vlastnického k majetkové podstatě
firmy K. und B. G.m.b.H do vlastnictví Ústředí pro hospodaření se
zemědělskými výrobky, s.r.o. Toto rozhodnutí se vztahovalo i na
předmětné nemovitosti. Vlastnické právo k předmětným nemovitostem
bylo pro "Ústředí" vloženo dne 27. 7. 1950. V současnosti je
vlastníkem předmětných nemovitostí Ch., družstvo Ž.
Obvodní soud dospěl k závěru, že se na souzenou věc vztahuje
zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě
a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), nikoliv
zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Zákon o půdě
se prý (na rozdíl od zákona č. 87/1991 Sb.) nevztahuje na tzv.
židovský majetek, tj. na majetek zabavený v době nesvobody za
okupace německými vojáky z rasových důvodů. Pro zákon o půdě tedy
platí časová hranice pro restituční nároky, počínající 25. únorem
1948. Je-li prý tedy předmětem restituce finanční náhrada za
nemovitosti, jež nelze vydat, není možno tuto finanční náhradu
přiznat, pokud by měla být poskytnuta za obytné a hospodářské
budovy, sloužící k zemědělské výrobě, jestliže nárok podle zákona
č. 128/1946 byl oprávněné osobě po 25. únoru 1948 zamítnut
z důvodů politické persekuce nebo postupem porušujícím obecně
uznávaná lidská práva a svobody, tak jako by tuto finanční náhradu
bylo možno za splnění dalších podmínek přiznat podle čl. I. zákona
č. 116/1994 Sb.
Předmětné nemovitosti vlastnili bratři L. jako fyzické osoby
(tedy nikoliv jako právnická osoba) a za fašistické okupace přešly
na německou právnickou osobu K. und B. G.m.b.H. z důvodů rasové
persekuce, takže se jednalo o majetkové převody, jež byly dekretem
č. 5/1945 Sb. prohlášeny za neplatné (§1 odst. 1). Po účinnosti
tohoto dekretu však nedošlo k obnovení vlastnických práv osob,
které tato práva pozbyly v době nesvobody na základě jednání
uzavřeného pod tlakem okupace, národní nebo rasové persekuce. Tyto
osoby musely k obnovení vlastnického práva uplatnit svůj
restituční nárok podle zákona č. 128/1946 Sb. a teprve kladným
rozhodnutím příslušného státního orgánu došlo k jejich obnově.
Matka a strýc stěžovatelů v roce 1946 tyto restituční nároky
uplatnili, do 25. 2. 1948 však k jejich uspokojení nedošlo
a k jejich uspokojení nedošlo ani v tzv. rozhodném období. Zda
důvody neuspokojení nároků byly v rozporu s obecně uznávanými
lidskými právy se prý prokázat nepodařilo, neboť příslušné spisy
jsou již skartovány.
Stěžovatelům se tedy sice podařilo prokázat, že v minulosti
došlo k pravomocnému zamítnutí restitučních návrhů jejich matky
a strýce podle zákona č. 128/1946 Sb., z jakých důvodů však
k zamítnutí došlo, se jim prokázat nepodařilo. Tato skutečnost prý
však není rozhodná, protože nárok stěžovatelů je nutno posuzovat
podle zákona o půdě, který nebyl novelizován podobným způsobem
jako zákon o mimosoudních rehabilitacích.
Mimo to k přechodu předmětných nemovitostí na stát nedošlo až
rozhodnutím Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy ze dne 23.
2. 1950, nýbrž již na základě tří konfiskačních výměrů ONV v Žatci
ze dne 10. 5. 1947, tedy ještě před tzv. rozhodným obdobím. Tyto
konfiskační výměry (nabyly právní moci dne 14. 6. 1947) prý sice
byly vydány v rozporu s ustanovením §2 zákona č. 128/1946 Sb.
s ohledem na probíhající restituční řízení, "jedná se však o akty
orgánů státní správy, které jsou navíc pravomocné a soudu dnes
nepřísluší v rámci restitučního řízení ... zkoumat jejich
správnost". I kdyby však soud připustil, že předmětné nemovitosti
na stát přešly v rozhodném období, nedošlo k jejich přechodu na
stát z právních předchůdců stěžovatelů, a to s ohledem na
skutečnost, že k obnově jejich vlastnických práv mohlo dojít pouze
cestou restituce podle zákona č. 128/1946 Sb., která však nebyla
"v jejich prospěch kladně dovršena".
Z uvedených důvodů Obvodní soud pro Prahu 8 dospěl k závěru,
že stěžovatelé nejsou oprávněnými osobami pro přiznání finanční
náhrady (§4 odst. 2 písm. c) ve spojení s §16 zákona o půdě)
a že tedy ve sporu nejsou aktivně legitimováni. Proto žalobu
zamítl.
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem citovaný
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 potvrdil.
V odůvodnění rozsudku Městský soud v Praze uvedl, že se sice
neztotožňuje s právními závěry soudu I. stupně, leč to nemá vliv
na věcnou správnost napadeného rozsudku. Předmětná věc totiž
nespadá pod režim zákona o půdě, nýbrž pod režim zákona č.
87/1991 Sb., neboť z provedených důkazů údajně vyplývá, že
v předmětných nemovitostech byl realizován velkoobchod s chmelem,
což nelze charakterizovat jako zemědělskou výrobu, "ale jako
obchodování se zemědělským produktem".
Podle názoru Městského soudu v Praze byl převod vlastnictví
k předmětným nemovitostem ze spoluvlastnictví bratrů L. na
německou společnost K. und B. G.m.b.H. uskutečněn pod tlakem
rasové persekuce a vztahoval se na něj proto dekret č. 5/1945 Sb.,
jeho účinností však automaticky nedošlo k obnovení vlastnických
práv osob, jež tato práva pozbyly v době nesvobody. Příslušný
právní poměr totiž trval, dokud nebylo jednání, kterým byl
založen, příslušným orgánem prohlášeno za neplatné. Nedošlo-li
tedy k vynětí majetku z národní správy a jeho vrácení podle §24
tohoto dekretu, "pak bez uplatnění nároku podle §1 odst. 1 ve
spojení s §4 odst. 1 zák. č. 128/1946 Sb. a kladného rozhodnutí
příslušného státního orgánu se původní vlastnické právo
neobnovilo". V daném případě prý nebylo prokázáno vrácení majetku
podle §24 dekretu č. 5/1945 Sb., bylo pouze zjištěno podání
restituční žádosti podle zákona č. 128/1946 Sb. a její zamítnutí.
Městský soud v Praze proto konstatoval, že se původní
vlastnické právo k předmětným nemovitostem neobnovilo. Věcí se
proto lze zabývat jen z hlediska ustanovení §3 odst. 2
restitučního zákona s tím, že podle zákona č. 87/1991 Sb. finanční
náhradu může požadovat pouze osoba, která by měla právo na vydání
nemovitosti, tedy za splnění všech podmínek pro její vydání. Podle
ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. je oprávněnou osobou
též fyzická osoba, která splňuje podmínky stanovené v odst. 1
a která v den přechodu věci na stát na ni měla nárok podle dekretu
č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., "pokud k převodu
nebo přechodu vlastnického práva prohlášeným za neplatné podle
těchto zvláštních předpisů došlo z důvodu rasové perzekuce a tento
nárok nebyl po 25. únoru 1948 uspokojen z důvodů uvedených v §2
odst. 1 písm. c) zákona". Z toho Městský soud v Praze dovodil, že
musí být prokázáno zamítnutí restituční žádosti podle citovaných
předpisů, provedené po 25. únoru 1948 z důvodů politické perzekuce
nebo postupem porušujícím obecně uznávaná lidská práva a svobody.
Stěžovatelé však prý prokázali pouze zamítnutí restituční žádosti
po 25. únoru 1948, nikoliv však důvody tohoto zamítnutí. "V tomto
směru se ocitli v důkazní nouzi, neboť zmíněné rozhodnutí se
nepodařilo dohledat." Stěžovatelé sice navrhli svědeckou výpověď
svého právního zástupce (bývalého pracovníka finanční
prokuratury), který měl potvrdit, že všechny restituce majetků
(jako je majetek předmětný) musely být zamítnuty z politických
důvodů, nicméně odvolací soud tento důkaz neprovedl, "neboť jím
měly být prokázány skutečnosti obecné, nikoliv skutečnost, že
právě v daném případě došlo k zamítnutí restituční žádosti
z uvedených důvodů". Podle názoru Městského soudu v Praze tato
skutečnost musí být prokázána zcela jednoznačně, neboť nelze
vyloučit zamítnutí žádosti i z jiných důvodů, na které restituční
zákon nedopadá (např. nedostatek aktivní legitimace těch, kdo
restituční žádost podali).
Závěrem odvolací soud odmítl právní názor Obvodního soudu pro
Prahu 8 ohledně konfiskačních výměrů, neboť proti nim bylo podáno
odvolání a navíc byly vydány na již neexistující firmu K. und B.,
takže nemohlo dojít k převodu nebo přechodu vlastnictví
k předmětným nemovitostem z této firmy na stát. Neodpovídá prý
tedy skutečnosti právní názor, že věci přešly na stát mimo
rozhodné období, nýbrž k tomu došlo až rozhodnutím Osidlovacího
úřadu a Fondu národní obnovy ze dne 23. 2. 1950.
Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatelé zejména uvedli,
že napadeným rozsudkem porušil Městský soud v Praze jejich
základní práva, zakotvená v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv
a svobod (dále jen "Listina"). Tohoto pochybení se prý Městský
soud v Praze dopustil tím, že požadoval výlučně předložení
usnesení bývalého Okresního soudu v Žatci o zamítnutí restituční
žádosti, leč toto usnesení neměli stěžovatelé k dispozici, neboť
soudní spis zn. Nc I 413/46, později Nc I 286/50, nebyl nalezen.
Přestože prý jsou soudy povinny při skartaci starých spisů vyjímat
a uschovávat konečná rozhodnutí, v daném případě se to nestalo.
Právní zástupce stěžovatelů, který od roku 1952 až 1992 pracoval
jako státní notář "na Okresním soudě v Lounech", byl údajně
svědkem, jakým způsobem se se spisy zacházelo a je tedy
pravděpodobné, že se celý předmětný spis prostě ztratil.
Stěžovatelé proto požadovaný doklad nemohli předložit pouze vinou
soudu. Rovněž nebyl nalezen spis bývalé Finanční prokuratury
v Ústí nad Labem.
Stěžovatelé však předložili usnesení býv. Okresního soudu
civilního pro Prahu - jih ze dne 9. 5. 1947, č.j. D VI 600/45-26,
podle něhož soud přijal dědickou přihlášku zůstavitelovy dcery D.
S. (matky stěžovatelů) a zůstavitelova syna J. L., kterou podali
v pozůstalosti po svém otci JUDr. B. L.. Soud jim zároveň svěřil
správu pozůstalosti a uložil jim, aby do 3 měsíců předložili
rozhodnutí soudu o restituci jmění zůstavitele. Z toho stěžovatelé
dovozují, že restituce tehdy nemohla být zamítnuta např. z důvodu
nedostatku aktivní legitimace (jak uvažuje Městský soud v Praze),
neboť podle tehdy platného obecného zákoníku občanského byl za
ležící pozůstalost aktivně legitimován jen přihlášený dědic, jemuž
byla správa pozůstalosti svěřena. Kdyby toto usnesení nebylo soudu
při podání žádosti o restituci podle zákona č. 128/1946 Sb.
předloženo, soud by prý stížnost bez dalšího zamítl, nehledě
k tomu, že Finanční prokuratura by takovou námitku ihned
uplatnila. Všechny požadavky finanční prokuratury však byly
splněny, neboť jinak by Okresní soud v Žatci nemohl protokolovat
smír, který měla schválit již jen Finanční prokuratura v Ústí nad
Labem a té byl také (podle přípisu ze dne 27. 11. 1950) příslušný
spis zaslán ke schválení, "čímž mělo být restituční řízení
vyřízeno". Místo toho však Okresní soud v Žatci dne 5. 9. 1952
sdělil, že návrh na restituci byl pravoplatně zamítnut.
Stěžovatelé dále tvrdí, že jako důkaz navrhovali výslech
svého právního zástupce, který je prý jedním z posledních
pracovníků finančních prokuratur a který mohl dosvědčit, jakým
způsobem se restituce po roce 1950 vyřizovaly, aby nemuselo být
restitučním žádostem vyhověno. Šlo o třídní boj proti
kapitalistům, i když byli dávno mrtví a zahynuli - jako děd
stěžovatelů Dr. B. L. - coby osoby židovského původu vinou
německého fašismu.
Ze všech uvedených důvodů stěžovatelé navrhli, aby byl
napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušen a sdělili, že na
ústním jednání před Ústavním soudem netrvají.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost splňuje všechny
zákonné formální náležitosti a že proto nic nebrání projednání
a rozhodnutí věci samé.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení - Městský
soud v Praze, dále Obvodní soud pro Prahu 8 a vedlejší účastník
- Česká republika - Ministerstvo financí ČR.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření pouze uvedl, že
stěžovatelé nepředložili předmětné usnesení býv. Okresního soudu
v Žatci o zamítnutí restituční žádosti. Ocitli se tedy v důkazní
nouzi a odvolací soud opravný prostředek zamítl, v čemž prý však
nelze spatřovat porušení ústavně zaručených práv a svobod. Proto
Městský soud v Praze navrhl zamítnutí ústavní stížnost a sdělil,
že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.
Obvodní soud pro Prahu 8 ve svém vyjádření zdůraznil, že
předmětem tohoto řízení nebyla náhrada škody způsobená nesprávným
úředním postupem nebo rozhodnutím, nýbrž přiznání nároku na
finanční náhradu podle restitučních předpisů. Stěžovatelům prý nic
nebrání v tom, aby se domáhali náhrady škody způsobené nesprávným
úředním postupem soudu v Žatci při skartaci restitučních spisů.
Stěžovatelé v restitučním řízení neunesli své důkazní břemeno
a neprokázali důvody, jež vedly soudy k zamítnutí jejich
restitučních nároků podle zákona č. 128/1946 Sb. Existenci těchto
důvodů mohli stěžovatelé údajně prokázat jiným způsobem, než
skartovanými restitučními spisy. Proto Obvodní soud pro Prahu 8
navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta a sdělil, že na ústním
jednání před Ústavním soudem netrvá
Česká republika - Ministerstvo financí ČR považuje ústavní
stížnost za nedůvodnou. Stěžovatelé prý v souzené věci prokázali
pouze zamítnutí restitučního nároku po 25. 2. 1948, nikoliv však
důvody tohoto zamítnutí, které mohly být i jiné, než řeší zákon č.
87/1991 Sb. Ministerstvo financí však - na rozdíl od názoru
Městského soudu v Praze - tvrdí, že předmětné nemovitosti převzal
stát podle dekretu č. 108/1945 Sb. jako majetek německé
arizátorské firmy K. und B., který nebyl podle zákona č. 128/1946
Sb. vrácen původním majitelům - fyzickým osobám bratrů L.. Tuto
konfiskaci prý potvrdil ONV v Žatci svými výměry ze dne 10. 5.
1947, leč tato rozhodnutí měla toliko deklaratorní povahu. Při
posuzování podmínek konfiskace byl rozhodující právní stav ke dni
faktického skončení okupace, takže prý není podstatné, že firma K.
und B. byla již ke dni vydání konfiskačních výměrů zrušena, nýbrž
je významné, že existovala v době skončení okupace. Konfiskační
výměry nabyly právní moci dne 14. 6. 1947 a jestliže odvolání bylo
podáno dne 10. 6. 1947, zřejmě bylo podáno opožděně a bylo
správním orgánem odmítnuto. Proto také pravděpodobně toto odvolání
nebylo nikdy věcně vyřízeno. V opačném případě by nevyřešené
odvolání znamenalo, že konfiskační výměry nemohly nabýt právní
moci, jednalo by se tedy o neplatný právní úkon a případ by nemohl
být vůbec posuzován podle zákona č. 87/1991 Sb. (mohl by být řešen
jen občanskoprávní cestou).
Rozhodnutí Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy z 23.
2. 1950 prý nelze za akt přechodu majetku na stát podle dekretu č.
108/1945 Sb. považovat, neboť tyto orgány vůbec nebyly
k posuzování konfiskace tímto dekretem příslušné a rozhodovat
o těchto otázkách příslušelo výhradně okresním národním výborům
(§1 odst. 3 cit. dekretu). Rovněž z obsahu tohoto rozhodnutí
pouze vyplývá, že jím došlo k vynětí předmětných nemovitostí
z přídělového řízení a k jeho následnému odevzdání do vlastnictví
Ústředí pro hospodaření se zemědělskými výrobky, tzn. nejednalo se
o akt přechodu majetku na stát.
K přechodu majetku na stát prý nedošlo ani zamítnutím
restituce podle zákona č. 128/1946 Sb. příslušným soudem. Soudy
v těchto sporech totiž otázku přechodu majetku na stát neřešily,
nýbrž pouze rozhodovaly o tom, zda došlo k neplatnému
majetkoprávnímu aktu v době nesvobody a zda jsou splněny podmínky
pro obnovení původního vlastnictví. Zamítnutí restitučního návrhu
proto mělo za následek, že stát konfiskoval majetek jako německé
vlastnictví cit. dekretem. V tomto případě však stát rozhodl
o konfiskaci ještě před ukončením restitučního řízení, což sice
bylo v rozporu se zákonem č. 128/1946 Sb. i s ustanovením §1
odst. 1 dekretu č. 108/1945 Sb. a není proto pochyb o nezákonnosti
vydaného správního rozhodnutí, leč "zrušení cit. rozhodnutí dnes
již není s ohledem na uplynulé lhůty možné".
Z uvedených důvodů Ministerstvo financí jako vedlejší
účastník navrhlo, aby byla ústavní stížnost zamítnuta a sdělilo,
že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.
Ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud shledal, že v souzené věci je namístě zabývat se
dvěma otázkami. Za prvé jde o otázku, kdy došlo k přechodu
vlastnictví k předmětným nemovitostem na stát, konkrétně, zda
k němu došlo až v rozhodném období. Za druhé jde o otázku, zda
příslušný restituční nárok nebyl uspokojen z důvodů politické
persekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva
a svobody. Zákon č. 87/1991 Sb. se totiž vztahuje pouze na
zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd, k nimž
došlo v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990, tj. v tzv.
rozhodném období (§1 odst. 1), přičemž oprávněnou osobou je též
fyzická osoba, která v den přechodu věci na stát na ni měla nárok
podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona
č. 128/1946 Sb., pokud k převodu nebo přechodu vlastnického práva
prohlášeným za neplatné podle těchto právních předpisů došlo
z důvodu rasové persekuce a tento nárok nebyl po 25. únoru 1948
uspokojen z důvodů uvedených v §2 odst. 1 písm. c) zákona č.
87/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů (§3 odst. 2) .
Ústavní soud dospěl k těmto závěrům.
ad 1)
K první otázce, tj. k otázce doby přechodu vlastnictví
k předmětným nemovitostem na stát, zaujal Obvodní soud pro Prahu
8 stanovisko, že k němu došlo nikoliv v rozhodném období (tj. ne
až na základě rozhodnutí Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy
ze dne 23. 2. 1950), nýbrž již na základě tří konfiskačních výměrů
ONV v Žatci ze dne 10. 5. 1947, které nabyly právní moci dne 14.
6. 1947, tedy ještě před rozhodným obdobím. Naopak Městský soud
v Praze dospěl k závěru, že proti citovaným konfiskačních výměrům
ONV v Žatci bylo podáno odvolání a byly vydány na již neexistující
firmu K. und B., takže na jejich základě k přechodu vlastnictví
dojít nemohlo a proto k němu došlo až zmíněným rozhodnutím
Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy, tzn. v rozhodném
období.
V souzené věci považuje Ústavní soud za podstatné, že Městský
soud v Praze - jako soud druhostupňový - dospěl k závěru, že ke
konfiskaci předmětných nemovitostí došlo v rozhodném obdobím.
Ústavní soud se proto soustředil na otázku, zda v tomto případě
skutková zjištění mohou tento právní názor vyvrátit.
Z předmětného soudního spisu Ústavní soud - mimo jiné
- zjistil, že Okresní národní výbor v Žatci přípisem ze dne 12.
9. 1947 (tedy již poté, co citované konfiskační výměry údajně již
nabyly právní moci, tj. 14. 6. 1947) sdělil Finanční prokuratuře
v Praze, že právní předchůdci stěžovatelů "se neprovinili proti
národům českému a slovenskému a nebyla prokázána jejich
germanizační činnost", že "firma Bratří L. - synové není firmou
spadající pod ustanovení §1 dekretu č. 108/1945 Sb., ježto
majitel R. L. jest národně a státně spolehlivý" a že firma K. und
B. vedla za okupace firmu Bratří L. - synové, velkoobchod chmelem,
která však ihned po skončení okupace byla převzata národním
správcem J. L.
Z přípisu Místního národního výboru v Žatci ze dne 4. 6.
1947 (adresovanému ONV v Žatci) dále vyplývá, že podle názoru
tohoto orgánu předmětné nemovitosti nepodléhají konfiskaci podle
dekretu č. 108/1945 Sb., "ježto náleží prokazatelně
československým státním občanům, kteří se neprovinili" a proto MNV
navrhl jejich konfiskaci zrušit, "ježto se stala nedopatřením".
Přípisem ze dne 5. 1. 1948 MNV v Žatci postoupil odvolání
R.a L. a spol. proti konfiskaci chmelařské živnosti firmy K. und
B. Okresnímu národnímu výboru v Žatci s tím, že MNV doporučil tuto
konfiskaci zrušit. Přípisem ze dne 11. 5. 1949 ONV v Žatci sdělil
Okresnímu soudu v Žatci, že zasílá spisy týkající se žádosti
o zrušení předmětné konfiskace a vrácení majetku a žádá
"o připojení opisu tamního rozhodnutí o restituci majetku, aby
event. mohla býti zrušena konfiskace vyslovená na firmu K. und
B.". Z "Hlášení o předpokladech znárodnění" Ministerstvu vnitřního
obchodu ze dne 8. 9. 1949 vyplývá, že u firmy Bratří Löblové
a synové (včetně předmětných nemovitostí) jsou dány předpoklady
pro znárodnění podle ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 118/1948
Sb., přičemž na tento podnik byla zavedena národní správa a byl na
něj ještě v této době ze strany této firmy uplatňován restituční
nárok.
Na základě uvedených skutečností je zřejmé, že v souzené věci
existuje celá řada skutkových i právních nejasností: o konfiskaci
předmětných nemovitostí bylo rozhodováno v době, kdy na tento
majetek byl již vznesen restituční nárok; přestože předmětné
konfiskační výměry měly nabýt právní moci již dne 14. 6. 1947,
ještě dne 5. 1. 1948 bylo Okresnímu národnímu výboru v Žatci
postoupeno odvolání proti nim; sám ONV v Žatci sdělil, že firma
právních předchůdců stěžovatelů nespadá pod ustanovení §1 dekretu
č. 108/1945 Sb.; MNV v Žatci předmětnou konfiskaci označil za
"nedopatření"; ještě v roce 1949 byly prověřovány podmínky pro
znárodnění předmětných nemovitostí, přičemž za jejich vlastníky
byla nepřímo označena firma Bratří Löblové a synové atp.
Na základě provedeného dokazování lze tedy usuzovat - jak
učinil již Městský soud v Praze - že k přechodu vlastnického práva
k předmětným nemovitostem došlo až v rozhodném období a nikoliv
podle zmíněných konfiskačních výměrů z roku 1947. Jde o otázku
hodnocení provedených důkazů, které Ústavní soud - jak plyne
z jeho ustálené judikatury - zpravidla nepřehodnocuje. Pro úplnost
však Ústavní soud považoval za vhodné zabývat se i tvrzením
vedlejšího účastníka (České republiky - Ministerstva financí ČR),
že k rozhodování o přechodu majetku na stát nebyl příslušný
Osidlovací úřad a Fond národní obnovy, nýbrž pouze ONV, který
o konfiskaci v roce 1947 rozhodl nezákonně (neboť ještě nebylo
ukončeno restituční řízení), že však na této skutečnosti s ohledem
na uplynulé lhůty již nelze nic měnit.
K této námitce Ústavní soud uvádí, že v souzené věci není
jednoznačně zřejmé, že citovanými konfiskačními výměry k přechodu
vlastnického práva k předmětným nemovitostem na stát vůbec došlo.
Byly sice označeny doložkou právní moci, nicméně (jak v napadeném
rozsudku správně uvádí Městský soud v Praze) podle provedených
důkazů bylo proti nim podáno odvolání, MNV v Žatci navrhoval
jejich zrušení, s touto možností výslovně počítal i sám ONV
v Žatci a ještě v roce 1949 byla za jejich vlastníky považována
firma Bratří L. a synové. Je sice pravda, že účinky příslušné
konfiskace nastávají ex lege, neboť právním důvodem konfiskace je
příslušný dekret prezidenta republiky a výměry okresních národních
výborů pouze deklarují oprávněnost jeho použití (srov. nález sp.
zn. II. ÚS 317/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv.
9, Praha, C. H. Beck, 1998, str. 425); nicméně nelze přehlédnout
skutečnost, že v souzené věci - se zřetelem na ustanovení §1
odst. 1 dekretu č. 5/1945 - vlastnictví firmy K. und B.
k předmětným nemovitostem zaniklo (firma byla zrušena ke dni 30.
4. 1946) a že tedy - jak správně uvádí v odůvodnění napadeného
rozsudku Městský soud v Praze - byly vydány vůči někomu, kdo již
právně neexistoval. K této otázce již Ústavní soud - byť poněkud
v jiné souvislosti - judikoval, že pokud byl konfiskační výměr ONV
vydán vůči někomu, kdo již majetek nevlastnil, "byl tedy vydán
v rozporu s tehdy platným právním řádem, podle kterého se jednalo
o nicotný právní akt (paakt), na základě kterého nemohlo přejít
vlastnictví na stát" (nález sp. zn. II. ÚS 129/98, dosud
nepublikován).
Za těchto okolností Ústavní soud zdůrazňuje, že smyslem
zákona č. 87/1991 Sb. je zmírnit následky některých majetkových
a jiných křivd, učiněných v rozhodném období (§1 odst. 1).
Z tohoto pohledu není možno při aplikaci tohoto zákona postupovat
příliš restriktivně a formalisticky, nýbrž naopak je nutno
používat jej velmi citlivě a vždy s ohledem na okolnosti
konkrétního případu. Jak již totiž Ústavní soud judikoval dříve,
ke splnění účelu a cíle restitucí je nutné, aby všechny orgány
veřejné moci vycházely ze speciální úpravy restitučních předpisů
a aby zejména v duchu snahy o zmírnění některých majetkových křivd
interpretovaly zákonem stanovené okolnosti, v jejichž důsledku
k přechodu majetku došlo.
Ze všech těchto důvodů proto Ústavní soud neshledal důvod ke
zpochybnění závěru Městského soudu v Praze, že k přechodu
vlastnického práva k předmětným nemovitostem v rozhodném období
došlo.
ad 2)
Ústavní soud se dále zabýval druhou otázkou, tj. zda
k přechodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem došlo
z důvodů rasové persekuce a zda došlo k tomu, že tento (tj.
restituční) nárok nebyl uspokojen z důvodů politické persekuce
nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody.
V této otázce Městský soud v Praze i Obvodní soud pro Prahu 8
dospěly k závěru, že tato skutečnost se nepodařila prokázat, neboť
příslušné spisy již byly skartovány a stěžovatelé se tedy ocitli
v důkazní nouzi.
K tomu však Ústavní soud na základě výše uvedených
skutečností uvádí, že se na předmětné nemovitosti vztahovalo
ustanovení §1 odst. 1 dekretu č. 5/1945 Sb. (o čemž jednoznačně
- byť nepřímo - svědčí např. i to, že již dne 20. 7. 1945 byl
podle §2 odst. 1 tohoto dekretu národním správcem zmíněné firmy
jmenován J. L., tzn. jeden z původních spoluvlastníků, a že tedy
se evidentně nejednalo o osobu státně nespolehlivou), přičemž
právní předchůdci stěžovatelů uplatnili svůj restituční nárok
podle zákona č. 128/1946 Sb. K uspokojení tohoto nároku však před
rozhodným obdobím ani v něm nedošlo.
Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje - jak již uvedl - že
v těchto případech je třeba respektovat to, že smyslem zákona č.
87/1991 Sb. je náprava křivd spáchaných v rozhodném období,
přičemž toto období je ustanovením §2 zákona č. 198/1993 Sb.,
o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu,
charakterizováno jako období zločinného, nelegitimního
a zavrženíhodného režimu (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 23/97,
Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 10, Praha, C. H.
Beck, 1998, str. 161). Tvrdit za těchto okolností, že restituční
nároky právních předchůdců stěžovatelů sice byly neuspokojeny,
avšak důvod tohoto neuspokojení se kvůli skartaci příslušných
spisů nepodařilo prokázat a proto ani restituční nárok stěžovatelů
nemůže být úspěšný, by bylo - s přihlédnutím ke konkrétním
okolnostem tohoto případu (tj. že se především jednalo o relativně
velkou firmu, zabývající se velkoobchodem s chmelem, a patřící
"kapitalistům židovského původu") - zjevně nespravedlivé. Proto
Ústavní soud usuzuje, že za této situace lze stěží ztrátu
předmětného spisového materiálu přičítat k tíži stěžovatelům.
Je totiž třeba zdůraznit, že i když je důkazní břemeno na
straně stěžovatelů, nelze restituční zákon vykládat restriktivně,
výlučně v jejich neprospěch. Jádro věci spočívá v tom, že se
nepodařilo vyhledat příslušný spis, resp. rozhodnutí o zamítnutí
restituční žádosti jejich právních předchůdců. Přitom se
nepochybně jednalo o rozhodnutí zásadní, které státní orgány
z preventivních důvodů archivovat měly. Pokud Obvodní soud pro
Prahu 8 namítl, že se stěžovatelé měli domáhat náhrady škody
způsobené nesprávným úředním postupem v jiném řízení, Ústavní soud
dovozuje, že z hlediska ochrany základních práv a svobod je třeba
ztrátu či skartaci spisu vzít v úvahu i v restitučním řízení, a to
zejména tehdy, jestliže je proti stěžovatelům namítáno, že se
z důvodu ztráty rozhodujícího dokladu u úředního orgánu důkazního
břemene nezhostili.
Při úvaze o důvodu zamítnutí restituční žádosti nelze dále
abstrahovat ani od notoricky známého tzv. třídního a někdy
i rasového přístupu státních orgánů v období totalitního režimu.
Z tohoto pohledu se totiž v souzené věci jednalo o kapitalistický
majetek židovské rodiny, v kterýchžto případech byly persekuční
akty na denním pořádku. V souzené věci, byť - jak vyplývá z obsahu
spisu - byly příslušný MNV a ONV proti zamítnutí restitučních
nároků právních předchůdců stěžovatelů, přesto k tomuto zamítnutí
došlo. Lze tedy, se zřetelem k daným okolnostem, usuzovat, že
důvodem zamítnutí restitučního nároku stěžovatelů byla vskutku
persekuce ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zákona č.
87/1991 Sb., bez ohledu na to, že se příslušné rozhodnutí (tento
důvod vyslovující) nepodařilo najít.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že citovanými rozsudky
Obvodního soudu pro Prahu 8 a Městského soudu v Praze bylo
porušeno základní právo stěžovatelů na spravedlivý proces,
zakotvené zejména v čl. 36 Listiny.
Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl a rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. 3. 1998, sp. zn. 10
C 15/97, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 1998,
sp. zn. 35 Co 371/98, zrušil [ust. §82 odst. 3 písm. a) zák. č.
182/1992 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 31. května 1999