ECLI:CZ:US:1999:1.US.488.98
sp. zn. I. ÚS 488/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Vladimíra Paula o ústavní stížnosti stěžovatelky H., spol. s r.o., zastoupené advokátem JUDr. P. Č., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 8. 1998, č.j. 13 Co 706/98-32, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka se včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 30. 3. 1998, č.j. 22 C 277/97-15. Tímto rozsudkem okresní soud zamítl žalobu stěžovatelky, aby žalovaná ing. M. A. byla povinna jí zaplatit částku 1,640.000,- Kč spolu s 18 % úrokem z prodlení za dobu 1. 8. 1997 do zaplacení.
Podle názoru stěžovatelky bylo napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě zasaženo její ústavně zaručené právo, dle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle ustáleného výkladu se pod dikci "odňat svému zákonnému soudci" řadí mimo jiné i případ, kdy rozhoduje soudce (senát), který k rozhodování o věci není povolán. Podle ust. §2 odst. 1 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, se rozdělení prací u soudu na kalendářní rok stanoví rozvrhem práce. V daném případě rozhodoval o podaném odvolání senát č. 13 Co, ač podle rozvrhu práce Krajského soudu v Ostravě na rok 1998 je rozhodování o opravných prostředcích ve sporech dle zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a pronájmu nebytových prostor, v obvodu krajského soudu určeno do působnosti odvolacího senátu č. 15 Co. Protože ve věci rozhodoval senát, který s rozhodováním sporů týkajících se nájmu nebytových prostor nemá potřebnou zkušenost, rozhodl vůči stěžovatelce krajně nespravedlivě. Nesprávnost právního posouzení odvolání stěžovatelky spočívá v tom, že soud - i přesto, že smlouvu o nájmu nebytových prostor ze dne 27. 5. 1996 shledal za absolutně neplatnou - neposoudil výši bezdůvodného obohacení v souladu s reálným právem dle §§457 a násl. občanského zákoníku, ale v rozporu s ním a s již zmíněným tvrzením o absolutní neplatnosti smlouvy, hodnotil tu část smlouvy, která se týkala ceny nájmu, jako platnou.
K ústavní stížnosti se vyjádřil Krajský soud v Ostravě, který uvedl, že námitka stěžovatelky, že napadeným rozsudkem krajského soudu bylo zasaženo její ústavně zaručené právo, dle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, není důvodná. Je sice pravda, že podle rozvrhu práce Krajského soudu v Ostravě na rok 1998 je rozhodování o sporech dle zákona č. 116/1990 Sb. určeno do oboru působnosti odvolacího senátu č. 15 Co. V dané věci však bylo rozhodováno o opravném prostředku ve sporu, jehož předmětem byl uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu §457 občanského zákoníku. S ohledem na rozvrh práce pro rok 1998 nutno proto dovodit, že o podaném odvolání správně rozhodoval senát č. 13 Co Krajského soudu v Ostravě (když dlužno dodat, že šlo o opravný prostředek z okresu Karviná).
Vedlejší účastnice ing. M. A. ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že napadený rozsudek byl vydán v souladu se zjištěným skutkovým dějem. Pokud jde o právní posouzení sporné věci, je toho názoru, že k žádnému pochybení nedošlo. Proto navrhla, aby Ústavní soud napadený rozsudek krajského soudu potvrdil.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal rozvrh práce Krajského soudu v Ostravě na rok 1998. Jde o rozvrh práce, který byl schválen přípisem Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 17. 4. 1998, č.j. 1443/97-OOD. Z tohoto rozvrhu práce je patrno, že pro rozhodování o opravných prostředcích z okresu Karviná je určen senát č. 13 Co. Dále podle vyjádření předsedkyně Krajského soudu v Ostravě schválený rozvrh práce pro rok 1998 nečinil v praxi výkladové problémy. Bylo-li by výjimečně sporné, zda se jedná o věc "obchodní" či jinak specializovanou agendu, platí pravidlo, že pro nápad věci určitému senátu je rozhodující, jak právně posoudil věc v přezkoumávaném rozhodnutí okresní soud.
Ústavní soud konstatoval, že na základě žaloby o vydání hodnoty bezdůvodného obohacení žalovanou ing. A. rozhodoval okresní soud o nároku na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. §457 občanského zákoníku a nikoli o uložení povinnosti zaplatit nájemné dle zákona č. 116/1990 Sb. Proto příslušelo rozhodování o opravném prostředku proti rozhodnutí Okresního soudu v Karviné podle rozvrhu práce na rok 1998 senátu č. 13 Co.
Na základě těchto zjištění dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě nedošlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky podle čl. 38 odst. 1 Listiny, neboť v její právní věci rozhodoval senát, který byl podle rozvrhu práce Krajského soudu v Ostravě na rok 1998 k rozhodování o odvolání proti rozsudku ve věci vydání hodnoty bezdůvodného obohacení, o níž rozhodoval Okresní soud v Karviné, povolán.
Nelze se ztotožnit ani s námitkou stěžovatelky proti právnímu posouzení věci spočívajícímu v tom, že soud, byť smlouvu o nájmu nebytových prostor ze dne 27. 5. 1996 shledal za absolutně neplatnou, hodnotil tu část smlouvy, která se týkala ceny nájmu, jak platnou. Stěžovatelka se v tomto směru mýlí, neboť soud dovodil, že i při prokázané neexistenci platné smlouvy o nájmu nebytových prostor, využívala stěžovatelka v době od 27. 5. 1996 do 24. 10. 1997 nebytové prostory včetně movitých věci, které patřily žalované. Při posuzování vzájemně restituční povinnosti účastníků z neplatné smlouvy z hlediska ust. §457 občanského zákoníku nelze proto jinak, než přihlížet k takto vzájemně poskytnutým plněním. Správně proto soud dovodil (§458 odst. 1 občanského zákoníku), že za prokázané existence neplatné smlouvy o nájmu nebytových prostor není zde již žádného plnění, které by bylo nutno vracet. Stěžovatelčiny námitky v tomto směru proto nesměřují proti porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod, nýbrž pouze proti hodnocení důkazů, které provedly obecné soudy.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není soudem působícím v soustavě obecných soudů a že mu proto zpravidla nepřísluší přehodnocovat dokazování před nimi prováděné. Úkolem Ústavního soudu je pouze zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelky zakotvená v ústavních zákonech nebo mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy. Ústavní stížnost je i v této části fakticky brojící proti způsobu hodnocení důkazů obecnými soudy, zjevně neopodstatněná.
Ze všech těchto uvedených důvodů rozhodl senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků tak, že ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 1999
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu