ECLI:CZ:US:1999:1.US.494.99
sp. zn. I. ÚS 494/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatele R. M., zastoupeného Mgr. J. K., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 12. 5. 1999, sp. zn. 4 T 53/99, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 7. 1999, sp. zn. 10 To 277/99, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 5. 10. 1999, které došlo Ústavnímu soudu dne 7. 10. 1999.
V návrhu ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. 7. 1999, sp. zn. 10 To 277/99, jímž byl odsouzen pro trestné činy krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zákona a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou a k trestu zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří roků.
Stěžovatel je toho názoru, že shora uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Praze byla porušena jeho ústavně zaručená práva na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu, podle něhož mají orgány činné v trestním řízení postupovat tak, aby byl zjištěn bezpečně skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí.
Svá výše uvedená tvrzení stěžovatel odůvodňuje především tím, že v řízení proti němu byl uplatněn jediný důkaz svědčící o tom, že provedl vloupání do vozidel a z nich odcizil autorádia, která byla u něj nalezena, přičemž orgány činné v trestním řízení neprováděly další důkazy a zamítly jeho návrhy na provedení dokazování, jež by podpořily jeho obhajobu.
Při posuzování předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, ale zjišťuje, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Z obsahu vlastní ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze opakuje námitky, které vznášel již v řízení před obecnými soudy, přičemž podstata ústavní stížnosti spočívá v tom, že obviňuje odvolací soud z toho, že ho uznal vinným a odsoudil ho na základě jím zpochybněné shora uvedené důkazní situace.
Ohledně těchto námitek Ústavní soud z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 7. 1999, sp. zn. 10 To 277/99, zjistil, že v řízení byly provedeny řádným způsobem všechny důkazy, které mohly přispět k objasnění věci a že byly náležitě zhodnoceny. Ohledně námitek stěžovatele na jeho usvědčení ze spáchání trestného činu nutno uvést, že bylo prokázáno, že v inkriminované době, kdy byla ze tří vozidel odcizena autorádia, byl přes svůj pokus o útěk zadržen policejní hlídkou nedaleko míst činů a v jeho vozidle nalezena odcizená autorádia. Jeho obhajoba v tom směru, že autorádia koupil od známého a peníze na ně mu půjčil bratr, se jevila nevěrohodnou, navíc v případě půjčení peněz ji použil až u hlavního líčení, takže soudy důvodně takové doplnění dokazování nepovažovaly za potřebné.
Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není další odvolací instancí proti rozhodnutí obecných soudů a hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny, jakož i zjišťováním skutkového stavu nezbytného pro jejich rozhodnutí, se zabývá zpravidla jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Výše zmíněná porušení z napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze však nevyplývají. Pokud jde o zjišťování skutkového stavu věci a hodnocení důkazů, pak platí obecná zásada, že domáhat se svého práva lze pouze způsobem stanoveným v zákoně (čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod), resp. že soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR). Jinak jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí (čl. 82 Ústavy ČR). V trestním řízení platí zákonem stanovená pravidla pro hodnocení důkazů --ustanovení §2 odst. 6 a §125 trestního řádu. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti ani váhu jednotlivých důkazů. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při tomto zhodnocení nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí a být jejich logickým důsledkem. Přitom při přezkoumávání rozsudku v odvolacím řízení lze zkoumat pouze to, zda při vytváření svého názoru soud postupoval správně.
Ústavní soud se podrobně zabýval meritem ústavní stížnosti, nicméně nezjistil, že při rozhodování obecného soudu došlo k porušení ústavních procesních práv stěžovatele, a musel proto považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.
Ze shora uvedených důvodů senátu Ústavního soudu nezbylo než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 1999 JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu