ECLI:CZ:US:1999:1.US.5.99
sp. zn. I. ÚS 5/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů ing. J. T., Csc., a V. T., obou zastoupených JUDr. V. S., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 1998, čj. 13 Co 305/98, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé napadají shora citovaný rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 3. 1998, sp. zn. 16 C 129/96, ve věci zaplacení částky Kč 987 000,--. Namítají, že uvedeným rozsudkem došlo k porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod, a proto navrhují jeho zrušení.
Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh je nutno považovat za zjevně neopodstatněný.
Ve věci je třeba nejdříve konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Stěžovatelé v odůvodnění ústavní stížnosti v podstatě toliko opakují argumentaci, kterou již uplatňovali v předchozích právních řízeních, zejména pak v řízení u Městského soudu v Praze. Ústavní soud zjistil, že těmito návrhy a argumenty se Městský soud v Praze řádně zabýval a své názory, úvahy a závěry adekvátně doložil v odůvodnění svého rozhodnutí. To se týká i námitky promlčení, která v daném řízení měla relevantní význam, neboť vedla k zamítnutí žaloby. Ani v tomto směru, v souladu s výše uvedeným, Ústavní soud neshledal důvodu, proč by se otázkou zabýval a závěry odvolacího soudu plně akceptuje. Přezkum činnosti a rozhodování obecných soudů totiž Ústavní soud provádí jen tehdy, jsou-li v té které věci v činnosti obecných soudů porušeny zásady ústavnosti, především pak ty, které jsou dány Listinou základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. III. ÚS 26/94, publikovaný pod č. 32, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1).
Obecně je třeba konstatovat, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 a z dalších ustanovení Listiny základních práv a svobod, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že pokud stěžovatel namítá porušení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod, je třeba konstatovat, jako již v řadě předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, že čl. 11 Listiny základních práv a svobod chrání toliko vlastnické právo skutečné, již existující, a nikoliv takové, které má teprve vzniknout nebo jehož povaha je sporná a např. probíhá v té věci soudní řízení.
Ústavní soud návrh zkoumal pouze z hlediska eventuálního porušení tzv. práva na spravedlivý proces (čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod). Jelikož však v daném případě nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že byla porušena ústavně zaručená práva, nezbylo než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 1999 JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu