ECLI:CZ:US:1999:1.US.505.98
sp. zn. I. ÚS 505/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci návrhu stěžovatele P. H., zastoupeného JUDr. P. P., advokátem, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 1. 12. 1998, označeným jako ústavní stížnost.
Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR rozhoduje Ústavní soud mimo jiné o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod, čímž se rozumí práva zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR (§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
V daném případě Ústavní soud zkoumal, zda napadené rozhodnutí má skutečně charakter zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv. Z obecného hlediska lze připustit, že BIS může působit jako orgán veřejné moci v tom smyslu, jak ji chápal již Ústavní soud ČSFR (srovnej nález č. 3/1992 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČSFR), i jak ji uznává Ústavní soud ČR: "Veřejnou mocí se rozumí taková moc, která autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů, ať již přímo nebo zprostředkovaně. Subjekt, o jehož právech nebo povinnostech rozhoduje orgán veřejné moci, není v rovnoprávném postavení s tímto orgánem a obsah rozhodnutí tohoto orgánu nezávisí od vůle subjektu" (usnesení II. ÚS 75/93 publikované ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 2).
Za akt orgánu veřejné moci se považuje také jednání konkrétního funkcionáře orgánu veřejné moci, pokud rozhoduje o subjektivních právech a povinnostech subjektů. Pokud však funkcionář orgánu veřejné moci vykonává zákonem založené právo a povinnost "řídit" podřízené (§50 písm. a) zákona č. 154/1994 Sb., o Bezpečnostní informační službě (dále jen "zákon"), nejedná jako orgán veřejné moci, resp. nejde o rozhodování orgánu veřejné moci ve výše uvedeném smyslu. Nerozhoduje se o subjektivních právech a povinnostech nepodřízených subjektů, ale jde o "řízení" podřízených individuálními pokyny a rozkazy nadřízeného v rámci právního vztahu dobrovolně založeného na základě žádosti o přijetí do služebního poměru (§23 citovaného zákona); jde tedy o interní služební vztah nadřízenosti a podřízenosti dobrovolně přijatý.
Osoba, která byla na základě žádosti o přijetí do služebního poměru rozhodnutím správního orgánu do služebního poměru přijata, ze své vůle služební přísahou stvrzuje - kromě jiného - závazek plnění služebních povinností (§25 odst. 2 citovaného zákona), což znamená (minimálně) plnění základních povinností příslušníka BIS (§48 citovaného zákona). Příslušník BIS je v prvé řadě povinen plnit důsledně a přesně úkoly uložené mu rozkazy a pokyny nadřízených (§48 odst. 1 písm. a) citovaného zákona). Tuto povinnost má příslušník BIS po dobu, dokud nepřestal být příslušníkem BIS, tedy případně i v období, kdy byl zproštěn výkonu služby. Vydáním rozkazu - pokud nejde eventuálně o případy podle §48 odst. 2 nebo 3 zákona - nemůže tedy dojít k porušení ústavně zaručených garantovaných práv příslušníka BIS, neboť osoba vstoupila do služebního poměru dobrovolně, ze své vlastní vůle (se znalostí práv a povinností, které z takového poměru vyplývají) a po dobu výkonu povinností vyplývajících ze služebního poměru, tedy i za plnění (eventuálně i "strpění") jednotlivých rozkazů je finančně odměňována, a to i v případě, že byla zproštěna výkonu služby (§37 odst. 2 citovaného zákona).
Zásahem orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv může být jen takové jednání, kterým se proti vůli subjektu určitým způsobem jeho práva omezují, resp. porušují; znak rozpornosti s vůlí subjektu zjevně (také) chybí. Otázka akceptace napadeného "zásahu" závisí na (předchozí) vůli subjektu, vědomém a dobrovolném převzetí závazků, kterým se eventuálně může (posléze) bránit žádostí o uvolnění ze služebního poměru (§39 citovaného zákona), a nikoliv podáním u Ústavního soudu či jiného státního orgánu.
Jelikož Ústavní soud - jak vyplývá z výše uvedeného - zjistil, že se jedná o návrh, k jehož projednání není příslušný, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle §43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.
Pro úplnost soudce zpravodaj konstatuje, že i kdyby napadené rozhodnutí považoval za zásah orgánu veřejné moci, musel by návrh podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout, neboť podle ustanovení §72 odst. 2 tohoto zákona lze ústavní stížnost podat ve lhůtě šedesáti dnů (v daném případě lhůta uplynula dnem 2. listopadu 1998, avšak ústavní stížnost byla předána k poštovní přepravě až dne 3. prosince 1998).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. února 1999 JUDr. Vladimír Paul
soudce Ústavního soudu