ECLI:CZ:US:1999:1.US.507.98
sp. zn. I. ÚS 507/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci navrhovatele E. N. G., zastoupeného JUDr. L. M., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, č. j. 1 Nt 110/98-48, ze dne 16. 10. 1998, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 6 To 122/98, ze dne 13. 11. 1998, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 7. 12. 1998 obdržel Ústavní soud ústavní stížnost E. N. G., směřující proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, č. j. 1 Nt 110/98-48, ze dne 16. 10. 1998, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 6 To 122/98, ze dne 13. 11. 1998. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud I. stupně svým rozhodnutím vyslovil, že vydání E. N. G. na území Ruské federace k trestnímu stíhání pro trestný čin podvodu, kterého se měl dopustit tím, že v období od prosince 1993 do května 1994 s K. J. A. po předběžné domluvě podvodem a zneužitím důvěry občanů si jako osoby ve vedení finančně průmyslového sdružení L. přivlastnili peněžní prostředky v částce 5 071 804 126 rublů (více než 1 000 000 USD), když tuto částku, kterou jim předali občané sdružení na výstavbu svých bytů, použili dle vlastního uvážení, čímž spáchali podvod na základě předběžné úmluvy ve skupině osob a způsobili značné škody poškozeným, je přípustné. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací svým usnesením stížnost proti usnesení soudu I. stupně zamítl. Stěžovatel je přesvědčen, že postupem českých justičních orgánů bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na osobní svobodu, na spravedlivý proces, na soudní ochranu a na zákonného soudce, uvedené v čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 5 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Porušení svých lidských práv spatřuje v tom, že soudy náležitě nehodnotily provedené důkazy v jejich souhrnu, nezjistily skutečnosti uváděné obhajobou a bránící extradici, a nedovodily, že postup ruské strany je cílený a sleduje jiný účel, než připouští smlouva o právní pomoci. Podle názoru stěžovatele v době od 1. 7. 1998 do 7. 9. 1998 na území ČR neexistovaly pravoplatné podklady ruské strany k omezení osobní svobody stěžovatele. Stěžovatel zastává tento názor proto, že zatýkací rozkaz byl dne 1. 7. 1998 zrušen a nový zatýkací rozkaz byl vydán dne 21. 7. 1998, avšak doručen byl české straně až 7. 9. 1998. Tím bylo porušeno stěžovatelovo právo uvedené v čl. 8 odst. 2 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel se dále domnívá, že ze všech okolností případu je patrné, že ruská strana požádala o jeho vydání především z důvodu jeho svědecké výpovědi ve věci generála K. Rozhodnutí krajského soudu o přípustnosti vydání jde tedy nad rámec rozsahu mezistátně dohodnuté právní pomoci a nepřípustně rozšiřuje povinnost k vydání podle čl. 67 odst. 1 příslušné smlouvy.
Dále v ústavní stížnosti stěžovatel zpochybnil také příslušnost Krajského soudu v Českých Budějovicích, který o přípustnosti vydání rozhodoval v I. stupni. Stěžovatel má trvalý pobyt na adrese L. 454, Praha 10. Na území ČR se nedopustil žádného protiprávního jednání. K jeho zajištění došlo při jeho obchodní cestě na státní hranici se SRN v obvodu Krajského soudu v Českých Budějovicích. Trestní řád podle jeho názoru určuje místní příslušnost tak, že dává jen omezenou možnost volby. Buď je příslušný krajský soud, v jehož obvodu má osoba pobyt, nebo soud, kde byla osoba postižena za nějaký protiprávní čin. Protože stěžovatel se na území ČR ničeho nedopustil, nemohl být tedy postižen, a proto v jeho případě je místní příslušnost určena výlučně místem pobytu. Zákon neumožňuje, aby ve věci byl činný jiný krajský soud než Městský soud v Praze jako soud I. stupně s působností krajského soudu. Z těchto důvodů je stěžovatel toho názoru, že nesprávným postupem Krajského soudu v Českých Budějovicích byl odňat svému zákonnému soudci, čímž bylo porušeno jeho právo zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel také poukazuje na skutečnost, že Vrchní soud v Praze nerozhodoval objektivně jako nezávislý a nestranný soudní orgán, neboť se evidentně nechal ovlivnit časově předcházejícím rozhodnutím Ústavního soudu, který rozhodoval o ústavní stížnosti E. N. G. proti jeho vzetí do vazby. Tím bylo podle jeho názoru porušeno stěžovatelovo právo na soudní ochranu zajištěné čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Podle čl. 3 odst. 1 příslušné smlouvy o právní pomoci se justiční orgány smluvních stran při jejím provádění stýkají navzájem prostřednictvím ministerstev spravedlnosti nebo Generální prokuratury ČSSR nebo Prokuratury SSSR. V posuzované věci o extradici žádá hlavní vojenský prokurátor Generální prokuratury Ruské federace. Stěžovatel je však toho názoru, že o vydání měl požádat statutární zástupce Prokuratury Ruské federace, tj. její generální prokurátor, případně jiná úřední osoba generálním prokurátorem k tomu zmocněná. Není v souladu se smlouvou, když o vydání žádá pouze hlavní vojenský prokurátor svým jménem, a to ani v případě, že vykonává současně funkci náměstka generálního prokurátora Ruské federace.
V důsledku chybného postupu ruské strany byla porušena ústavou zaručená práva E. N. G. Českou stranou nebylo dodrženo jeho právo podle čl. 8 odst. 3 věta druhá Listiny základních práv a svobod, podle kterého musí být zadržená osoba ihned seznámena s důvody zadržení a s každým obviněním proti ní. Stěžovatel byl o přesném rozsahu svého obvinění informován českou stranou až při výslechu dne 25. 9. 1998, přestože ruská strana první část materiálu doručila do ČR dne 24. 7. 1998 a druhou dne 7. 9. 1998.
Stěžovatel v závěru ústavní stížnosti k celé věci uvedl, že ruskou stranou je stíhán zcela nedůvodně. Ruské orgány se snaží za každou cenu dosáhnout toho, aby vypovídal v trestní věci bývalého náměstka ministra obrany Ruské federace, armádního generála K. I. K. Stěžovatel dovozuje, že obvinění proti němu je vykonstruováno a jeho smyslem je toliko dosáhnou jeho vydání do Ruska.
Ústavní soud po přezkoumání formálních náležitostí ústavní stížnosti požádal účastníky a vedlejší účastníky řízení o vyjádření k jejímu obsahu.
Vrchní soud v Praze uvedl, že se všemi vznesenými námitkami se zabýval podrobně již krajský soud, na jehož usnesení Vrchní soud v Praze odkazuje a s nímž se plně ztotožnil. Krajský soud v Českých Budějovicích konstatoval, že v ústavní stížnosti jsou v podstatné části opakovány a rozváděny stejné námitky, které obhajoba uplatnila již v průběhu předběžného šetření, následně pak při veřejném zasedání konaném před krajským soudem na podkladě návrhu krajského státního zástupce a rovněž v opravném prostředku proti rozhodnutí krajského soudu. Krajský soud se s těmito námitkami vypořádal již ve svém rozhodnutí, kde na více než 12 stranách popsal stav věci, rozvedl své úvahy a závěry, k nimž dospěl. Krajský soud považuje za nutné podrobněji se vyjádřit pouze k námitce jeho údajné místní nepříslušnosti. Krajský soud má za to, že zajištěním E. N. G. a jeho následným vzetím do vazby v obvodu Krajského soudu v Českých Budějovicích byla založena jeho příslušnost ve smyslu §380 odst. 1 trestního řádu. Uvedené ustanovení umožňuje prakticky dvě alternativy místní příslušnosti. V tomto případě však krajský soud neshledal důvod k tomu, aby věc postupoval k projednání Městskému soudu v Praze, a to i s ohledem na zásady uvedené v ustanovení §22 trestního řádu, podle něhož je-li dána příslušnost několika soudů, koná řízení ten z nich, u něhož podal státní zástupce obžalobu nebo jemuž byla věc postoupena nepříslušným soudem. V projednávaném případě byl návrh na rozhodnutí podle §380 odst. 1 trestního řádu podán právě u Krajského soudu v Českých Budějovicích, v jehož obvodu byl také státní zástupce příslušný k provádění předběžného šetření činný. Krajský soud navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.
Krajské státní zastupitelství v Českých Budějovicích jako vedlejší účastník řízení v písemném vyjádření uvedlo, že k věci se již podrobně vyjádřilo v souvislosti s ústavní stížností vedené pod sp. zn. IV. ÚS 369/98, týkající se ústavnosti vydávací vazby uvalené na E. N. G. Protože usnesením Ústavního soudu bylo s konečnou platností rozhodnuto v otázce vydávací vazby, považuje vedlejší účastník bod 1. ústavní stížnosti za bezpředmětný. V bodě 2. ústavní stížnosti je účelově interpretován obsah žádosti ruské strany o vydání stěžovatele. Z formálně právního hlediska je nepochybně splněna základní podmínka smlouvy o právní pomoci. K námitce nepříslušnosti Krajského soudu v Českých Budějovicích vedlejší účastník uvedl, že stěžovatel nesprávně interpretuje termín "postižen", neboť zákon tímto míní "zastižen", "dostižen" nebo "dopaden". Stěžovatel byl zajištěn cizineckou policií na hraničním přechodu ve Strážném, tedy v obvodu Krajského soudu v Českých Budějovicích, čímž je dána působnost tohoto soudu k extradičnímu řízení. Soulad jakéhokoliv soudního rozhodnutí s dříve vysloveným právním názorem Ústavního soudu nelze podle vedlejšího účastníka považovat za důkaz neobjektivnosti soudu. Co se týče podpisu žádosti o vydání, pochybovat o pravomoci zástupce Generálního prokurátora Ruské federace vystupovat navenek jménem Generální prokuratury Ruské federace by znamenalo přezkoumávat aprobační řád Generální prokuratury Ruské federace a tím i nepřípustně zasahovat do suverenity Ruské federace. Stěžovatel také stále opomíjí tu zásadní skutečnost, že justiční orgány České republiky nemohou v rámci vydávacího řízení přezkoumávat důvodnost jeho trestního stíhání vedeného vůči němu orgány Ruské federace. Vydávací řízení je svou podstatou formální, nemůže zkoumat věcné aspekty případu a zaměřuje se pouze na zkoumání formálně právních podmínek stanovených příslušnou smlouvou. V rámci vydávacího řízení nelze ani bez závažného důvodu zpochybňovat právní akty cizího státu, které jsou podkladem žádosti o vydání. Vedlejší účastník proto s ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhuje, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. Vrchní státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejšího účastníka vzdalo.
II.
Ústavní soud po přezkoumání spisového materiálu a po zhodnocení skutkových okolností případu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Předně je nutno uvést, že Ústavní soud již ve svém rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 369/98, ze dne 22. 10. 1998, konstatoval, že vzetí stěžovatele E. N. G. do vydávací vazby podle §381 odst. 1 trestního řádu bylo důvodné. Ústavní soud v odůvodnění svého usnesení, kterým byla ústavní stížnost E. N. G. odmítnuta, vyslovil názor, že k omezení osobní svobody stěžovatele došlo na základě platného zatýkacího rozkazu ze dne 28. 8. 1997, který je třeba považovat za zajišťovací úkon v řízení o vydání do ciziny. Omezení osobní svobody stěžovatele se opíralo o reálný skutek, pro který bylo vedeno ze strany příslušných ruských orgánů trestní stíhání a byla splněna i oboustranná trestnost činu. Omezení osobní svobody bylo provedeno způsobem odpovídajícím znění platného trestního řádu (§379 a násl.). Postup českých justičních orgánů byl také plně v souladu se zněním uzavřené smlouvy o právní pomoci v části upravující vydávání, konkrétně s čl. 72 smlouvy, podle kterého vyžadovaná osoba může být na žádost zatčena i před obdržením žádosti o vydání.
Ústavní soud tedy konstatuje, že otázka ústavnosti postupu českých justičních orgánů při omezení osobní svobody E. N. G. již byla předmětem řízení před Ústavním soudem, a proto v tomto řízení se Ústavní soud zaměřil především na argumenty stěžovatele směřující proti samotnému rozhodnutí justičních orgánů o přípustnosti jeho vydání na území Ruské federace.
Vzájemné vydávání osob k trestnímu stíhání mezi Českou republikou a Ruskou federací je upraveno Smlouvou o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních, uzavřenou mezi ČSSR a SSSR v Moskvě dne 12. 8. 1982 a vyhlášené ve Sbírce zákonů pod č. 95/1983 Sb. Ústavní soud především zkoumal otázku, zda všechna závazná ustanovení cit. smlouvy byla ze strany českých justičních orgánů dodržena, nebo naopak jejich postupem došlo k jejich porušení a tím k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Jak zjistil Ústavní soud z písemných materiálů, E. N. G. byl zadržen na území ČR dne 24. 6. 1998. K jeho vzetí do vazby došlo usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 6. 1998. Ruská strana byla o zatčení E. N. G. informována dne 26. 6. 1998 a dne 17. 7. 1998 odeslala do ČR oficiální žádost o jeho vydání do Ruské federace za účelem jeho trestního stíhání. Originál žádosti byl doručen dne 24. 7. 1998. Stalo se tak ve lhůtě stanovené v čl. 73 odst. 2 smlouvy. Ruskou stranou byly splněny náležitosti žádosti o vydání, stanovené čl. 69 smlouvy. K jistým nesrovnalostem došlo pouze v totožnosti skutku uvedeného v původním zatýkacím rozkazu a v žádosti o vydání, avšak postupem podle čl. 70 smlouvy byly rozpory odstraněny. Splněny byly i další podmínky extradice, a to především oboustranná trestnost skutku, pro který je na území dožadující strany trestně stíhán. V tomto případě se jedná o obvinění z trestného činu podvodu podle právního řádu Ruské federace, který měl obviněný E. N. G. spáchat tím, že v období od prosince 1993 do května 1994 s K. J. A. po předběžné domluvě, podvodem a zneužitím důvěry občanů si jako osoby ve vedení finančně průmyslového sdružení L. přivlastnili finanční prostředky ve výši 5 071 804 126 rublů, kterou jim předali občané sdružení na výstavbu svých bytů.
K námitce stěžovatele o neexistenci podkladů pro jeho držení ve vazbě bylo zjištěno, že žádost o vydání E. N. G. byla doplněna zatýkacím rozkazem ze dne 25. 8. 1997, na jehož základě bylo původně vedeno vydávací řízení a který byl i podkladem pro vzetí E. N. G. do vazby. Protože došlo k pochybnostem ze strany státního zástupce provádějícího předběžné šetření, požádal tento ruskou stranu o zaslání doplňujících údajů ve smyslu čl. 70 smlouvy o právní pomoci. Ve stanoveném termínu bylo potvrzeno, že původní zatýkací rozkaz již byl zrušen usnesením ze dne 1. 7. 1998 a jen nedopatřením došlo k jeho přiložení k žádosti o vydání. Nově vydaný zatýkací rozkaz ze dne 21. 7. 1998 byl přiložen k dodatku žádosti o vydání a je z něj patrno, že byl vydán pro skutek popsaný ve výroku usnesení krajského soudu o přípustnosti vydání.
K té části ústavní stížnosti, v níž stěžovatel zpochybňuje správnost postupu českých i ruských orgánů v řízení o vydání E. N. G. do Ruské federace, Ústavní soud konstatuje, že podmínky smlouvy o právní pomoci byly z obou stran splněny a v tomto je třeba hodnotit rozhodnutí obou soudů, jež přípustnost vydání E. N. G. vyslovila, jako správná.
Pochybnosti o příslušnosti Krajského soudu v Českých Budějovicích k rozhodování o přípustnosti vydání stěžovatele do ciziny nejsou důvodné. Příslušnost soudu je upravena v ustanovení §380 odst. 1 trestního řádu. Příslušný je krajský soud, v jehož obvodu osoba, o jejíž vydání jde, má pobyt nebo byla postižena. V otázce pojmu "postižena" se Ústavní soud přiklonil k výkladu obecných soudů, podle nichž pojem postižení nelze vykládat natolik úzce a pouze ve smyslu potrestání za nějaký protiprávní čin osoby, o jejíž vydání jde, neboť takový výklad by neumožňoval v převážné většině případů provedení extradičního řízení na území ČR. Ve většině případů je totiž žádáno o vydání osob, které na území ČR nemají trvalý ani dočasný pobyt a jejím územím pouze projíždějí nebo se na něm přechodně zdržují a nespáchaly zde ani žádný trestný čin, za nějž by mohly být podle platného právního řádu potrestány. V takových případech při použití výkladu stěžovatele by nebyl na území ČR příslušný soud, který by mohl rozhodovat o přípustnosti vydání. Pojem "postižena" je třeba vykládat nikoli ve smyslu sankce za nějaké protiprávní jednání, ale jako postižení na osobní svobodě zajištěním ze strany orgánů policie a následným vzetím do vazby podle §381 odst. 1 trestního řádu. V případě E. N. G. tedy rozhodoval o přípustnosti jeho vydání do ciziny krajský soud příslušný podle zákonných ustanovení trestního řádu.
K otázce shodnosti formulací užitých Ústavním soudem v jeho usnesení, sp. zn. IV. ÚS 369/98, a Vrchním soudem v Praze v usnesení, sp. zn. 6 To 122/98, Ústavní soud pouze v krátkosti uvádí, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR), a tudíž i Vrchní soud v Praze musel z časově předcházejícího rozhodnutí Ústavního soudu vycházet.
Podle čl. 3 příslušné smlouvy o právní pomoci se justiční orgány obou smluvních stran při provádění smlouvy stýkají navzájem prostřednictvím ministerstva spravedlnosti ČSR (nyní ČR) nebo Generální prokuratury ČSSR a ministerstva spravedlnosti nebo Prokuratury SSSR (nyní Ruské federace), pokud není ve smlouvě stanoveno jinak. Z obsahu spisu bylo zjištěno, že žádost o vydání E. N. G. k trestnímu stíhání byla napsána na úředním papíru s hlavičkou Zástupce generálního prokurátora Ruské federace - Hlavní vojenský prokurátor s podpisem Zástupce generálního prokurátora Ruské federace - Hlavní vojenský prokurátor generálplukovník justice JU. G. D. Ze všech dokladů založených v příslušném spisu je zřejmé, že Hlavní vojenská prokuratura je součástí Generální prokuratury Ruské federace a hlavní vojenský prokurátor je z titulu své funkce zástupcem generálního prokurátora Ruské federace. Jeho pravomoci jako zástupce statutárního orgánu Generální prokuratury pravděpodobně vyplývají z vnitřních organizačních předpisů této organizace a české justiční orgány nemají důvod ani oprávnění je zpochybňovat. Za této situace tedy nelze ani s ohledem na čl. 3 odst. 2 smlouvy o právní pomoci zpochybňovat postup ruské strany při vyžádání E. N. G. k trestnímu stíhání.
Na závěr je třeba uvést, že při rozhodování o přípustnosti vydání osoby k trestnímu stíhání do ciziny podle §380 odst. 1 trestního řádu příslušný krajský soud pouze posuzuje otázku, zda je vydání přípustné z hlediska splnění právních podmínek. V tomto směru je soud povinen vycházet především z příslušné mezinárodní smlouvy, kterou je ČR vázána a musí zvažovat, zda neexistují překážky vydání. Nepřísluší mu však zkoumat, zda trestní stíhání v cizině proti této osobě je důvodné nebo vykonstruované, jak tvrdí stěžovatel, a zda se tato osoba trestného činu na území dožadující strany skutečně dopustila. Vlastní rozhodnutí o povolení vydání do ciziny je svěřeno ministru spravedlnosti. Toto rozdělení úloh je třeba chápat tak, že soud pouze zjišťuje, zda neexistuje právní překážka vylučující vydání, a pokud nikoli, je povinen rozhodnout, že vydání je přípustné. Využít možnosti odmítnout vydání dané mezinárodní smlouvou přísluší zcela ministru spravedlnosti v rámci rozhodnutí o povolení vydání.
Na základě všech shora uvedených skutečností Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění posledních předpisů, a proto mimo ústní jednání usnesením ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 15. června 1999
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu