Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26.01.1999, sp. zn. I. ÚS 508/98 [ nález / PAUL / výz-3 ], paralelní citace: N 13/13 SbNU 87 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:1.US.508.98

sp. zn. I. ÚS 508/98 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě ve věci navrhovatelů 1) J. M., 2) Ing. M. P., 3) J. N., 4) F. A., 5) I. B., 6) Ing. J. T., 7) F. D., 8) J. R., 9) I. L., 10) R. O., 11) L. Č., všech zastoupených JUDr. R. D, advokátem, o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30.11.1998, čj. 14 Nc 2502/98 - 26, za vedlejší účasti MVDr. J. H., I. R., D. Z., a J. H., všech zastoupených JUDr. P. T., advokátem, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění: Navrhovatelé svou včas podanou ústavní stížností ze dne 7.12.1998, doručenou Ústavnímu soudu dne 8.12.1998, napadli usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 1998, čj. 14 Nc 2502/98 - 26. Tímto usnesením bylo rozhodnuto o stížnosti proti vydání osvědčení o zvolení členů Zastupitelstva hlavního města Prahy a Místního zastupitelstva v Praze - Dubči, podané soudu výše uvedenými vedlejšími účastníky, a to tak, že jejich stížnost je oprávněná. Naproti tomu navrhovatelé ústavní stížnosti s usnesením městského soudu nesouhlasili a požadovali, aby Ústavní soud vyhověl jejich ústavní stížnosti a napadené usnesení soudu zrušil; zároveň požádali, aby Ústavní soud se usnesl, že jejich věc je naléhavá a že vykonatelnost napadeného usnesení se odkládá. Porušení svých ústavních práv spatřují navrhovatelé ústavní stížnosti v tom, že účastníky řízení u městského soudu měli být kromě nich též všichni kandidáti, kterým bylo vydáno osvědčení o zvolení do místního zastupitelstva, dále dotčené volební strany a zejména místní volební komise. Odvolávají se na nález Ústavního soudu, publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 31/1996 Sb., jímž bylo od 1. 7.1996 zrušeno ustanovení odst. 2 §200l o. s. ř., kde byl za účastníka řízení o stížnosti označen výslovně jen navrhovatel a mají za to, že soud zkrátil ústavně zaručená práva výše uvedených osob, jak jsou uvedena v čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 96 odst. 2 Ústavy ČR, čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (č. 120/1976 Sb.) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (č. 209/1992), jakož i v čl. 1 Ústavy ČR, podle něhož je Česká republika právním státem. Po věcné stránce je třeba uvést, že ve dnech 13. a 14. listopadu 1998 se uskutečnily volby do zastupitelstev obcí a hlavního města Prahy, v tomto konkrétním případě v městské části Praha 10 - Dubeč. Podle tvrzení navrhovatelů ústavní stížnosti nebyla ze strany ani jediného voliče ani ze strany nadřízených volebních komisí (tj. místní volební komise, městské volební komise a obvodní volební komise - pro senátní volby), které opakovaně prováděly kontrolu nad dodržováním zákonnosti v průběhu voleb, vznesena jediná stížnost či námitka. Po prohlášení voleb za skončené byly sečteny volební hlasy odevzdané voliči pro jednotlivé strany jak pro volby do Místního zastupitelstva v Praze - Dubči, tak do Zastupitelstva hlavního města Prahy a konečně i pro volby do Senátu Parlamentu České republiky. Zhruba 80% hlasovacích lístků bylo navíc překontrolováno nadřízenou místní volební komisí. Zápis o průběhu a výsledku hlasování podepsali všichni členové volebních komisí, které byly tvořeny zástupci několika různých politických stran a hnutí a občany bez stranické příslušnosti, a to bez jediné námitky. Výsledky za jednotlivé okrsky byly odevzdány místní volební komisi, která po jejich součtu zjistila konečné výsledky hlasování do místního zastupitelstva Dubeč a podepsala jednomyslně a bez námitek příslušné protokoly, výsledky pak bez prodlení oznámila na úřední desce Místního úřadu v Praze - Dubči. Dílčí výsledky pro volby do Zastupitelstva hlavního města Prahy odvezli delegáti okrskových volebních komisí na Magistrát hlavního města Prahy, kde je předali zástupcům městské volební komise. Až dva dny po skončení voleb podalo několik občanů trestní oznámení na Policii ČR - Místní oddělení v Praze - Hostivaři, a to na doporučení Ústřední volební komise, ke které se obrátili s oznámením na možnost zmanipulování voleb. Odlišně se vyjádřili výše zmínění vedlejší účastníci, kteří podali stížnost Městskému soudu v Praze proti vydání osvědčení o zvolení členů Zastupitelstva hlavního města Prahy a Místního zastupitelstva v Praze - Dubči. Poukazovali na to, že v průběhu voleb došlo k porušení volebních předpisů, např. §35 odst. 3 zákona č. 152/1994 Sb., o volbách do zastupitelstev v obcích (někteří voliči neobdrželi od volební komise prázdnou obálku, ale obálka údajně obsahovala již vyplněné hlasovací lístky). Dále namítali zmanipulování voleb, protože výsledný součet hlasů pro jednotlivé kandidáty neodpovídal počtu hlasů, které těmto kandidátům voliči skutečně dali a svou argumentaci blíže rozvedli. Domáhali se toho, aby soud rozhodl tak, že jejich stížnost je oprávněná. Této stížnosti, jak již bylo uvedeno, Městský soud v Praze napadeným rozhodnutím vyhověl. Ústavní soud si vyžádal k ústavní stížnosti vyjádření účastníků, tj. Městského soudu v Praze, čtyř žalobců, kteří svou stížnost předložili městskému soudu a v tomto řízení vystupují jako vedlejší účastníci, a stanovisko Ústřední volební komise. Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 28.12.1998 v zásadě zopakoval důvody svého rozhodnutí - usnesení ze dne 30.11.1998, avšak přitom současně zdůraznil některé rozhodující momenty. Konstatuje například, že nesporná potřeba rychlého rozhodnutí a zákonem zakotvená lhůta sedmi dnů, ve které je třeba věc rozhodnout, vylučuje, aby zde probíhalo v plném rozsahu obvyklé občanskoprávní řízení s jednáním a prováděním důkazů při zachování všech procesních ustanovení. Zákonodárce počítá se zjednodušeným a urychleným řízením, při kterém se soud zaměří na to, zda vydání osvědčení odpovídá výsledkům voleb, provedených v souladu se zákonem. Právo občanů podílet se na správě veřejných věcí svobodnou volbou zástupců je základním ústavním právem (čl. 21 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Podmínky výkonu volebního práva stanoví zákon (čl. 21 odst. 3 citované Listiny). Porušení tohoto zákona považuje proto soud za vážný zásah do základního ústavního práva. V případě voleb v Praze - Dubči považuje Městský soud v Praze za prokázané porušení zákona č. 152/1994 Sb. v ustanovení §35 odst. 3, dále poukazuje na chybný výpočet výsledků u hlasů odevzdaných kandidátům SNK 98 a především považuje za rozhodující okolnost, že v důsledku zmizení všech volebních dokumentů nelze prokázat, že volby proběhly v souladu se zákonem. Ztráta všech volebních dokumentů musí jít nutně k tíži volební komise a zvolených poslanců, a nikoliv k tíži voličů. Podle názoru Městského soudu v Praze je totiž na volební komisi a zvolených členech zastupitelstva, aby byli schopni doložit řádný průběh voleb přinejmenším po dobu, kdy na základě stížnosti je soud oprávněn přezkoumávat osvědčení o zvolení členem zastupitelstva. Při ztrátě volebních dokumentů však řádný průběh voleb doložit nelze. Stížnost proti vydání osvědčení může být podána u soudu do deseti dnů po uveřejnění výsledků voleb. Přitom námitka, že nebyly v průběhu voleb předloženy volební komisi žádné stížnosti, nevylučuje, aby volič stížnosti uplatnil až dodatečně u soudu do deseti dnů po uveřejnění výsledků voleb (§59 citovaného zákona), což se v tomto případě stalo. Pokud by zápisy volebních komisí byly pro soud bez dalšího závazné, pak by přezkoumávání vlastně žádným přezkoumáváním nebylo. Velkou pozornost věnoval městský soud především námitkám, které se týkají okruhu účastníků řízení a jednání s nimi, v souvislosti s nálezem Ústavního soudu publikovaným pod č. 31/1996 Sb. Soudu je vytýkáno, že jednal pouze s jednou stranou (navrhovateli), ale měl jednat také se všemi kandidáty, dotčenými volebními stranami a místní volební komisí. Je nutno vzít v úvahu, že soud rozhodoval podle zákona do sedmi dnů ode dne doručení volební stížnosti, a bez jednání, jak mu to ukládá §200l odst. 1 o. s. ř. Nebylo tedy reálné, aby se seznámil s výpovědí členů volebních komisí před policejními orgány, tím méně aby sám prováděl jejich výslechy. Dále Městský soud v Praze poukazuje na to, že podle čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR je soudce při rozhodování vázán zákonem. Je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem, nikoli však soulad zákona s ústavním zákonem. Není také oprávněn zákon tvořit. Okruh účastníků řízení je v občanském soudním řádu (podle kterého se postupuje i v této věci - viz §2001 o. s. ř.) stanoven třemi způsoby: a) účastníky řízení jsou navrhovatel (žalobce) a odpůrce (žalovaný) - §90 o.s.ř., b) účastníky jsou ti, které zákon za účastníky označuje - §90 o. s. ř., c) účastníky jsou ti, o jejichž právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno - §94 odst. 1 o. s. ř. Dle stanoviska městského soudu v řízení podle §2001 o. s. ř. nelze za účastníky považovat osoby uvedené v bodě a), a to z toho důvodu, že tato definice účastníků platí jen pro řízení sporné; řízení podle §2001 o. s. ř. je však zařazeno mezi zvláštní druhy řízení nesporného (hlava pátá třetí části o. s. ř. ). Za účastníky nelze považovat ani osoby uvedené v bodě c), a to proto, že tato definice účastníků platí jen pro řízení, které může být zahájeno i bez návrhu; řízení podle §2001 o. s. ř. však bez návrhu zahájit nelze, zahajuje se výhradně na návrh, kterým je stížnost proti vydání osvědčení (§2001 odst. 1 o. s. ř.). Účastníkem řízení podle §2001 o. s. ř. může být proto pouze ten, koho zákon za účastníka označuje. Tak je tomu u všech ostatních druhů řízení souvisejících s volbami (§200k odst. 2, §200m odst. 2, §200n odst. 2 o. s. ř.). Pouze pro řízení podle §200l o. s. ř. v současné době chybí v zákoně ustanovení o tom, kdo je jeho účastníkem. Původní ustanovení §200l odst. 2 o. s. ř. bylo zrušeno citovaným nálezem Ústavního soudu. V závěru tohoto nálezu je výslovně uvedeno: "Po zrušení neústavního ustanovení §200l odst. 2 o. s. ř. ve znění zákona č. 152/1994 Sb. nebude možné zjednat uplatnění ústavně zaručených základních práv zvolených kandidátů jiným způsobem než novou úpravou o. s. ř." K této nové úpravě však dosud nedošlo. Za takové situace neměl soud jinou možnost než považovat za účastníka pouze toho, kdo se domáhal rozhodnutí soudu, tj. navrhovatele. Pokud jde o "jednání" s účastníky, ustanovení §200l odst. 1 o. s. ř. výslovně stanoví, že soud rozhodne o stížnosti bez jednání. Ve smyslu čl. 96 odst. 2 Ústavy ČR je taková výjimka přípustná. Ve věci proto nebylo žádné jednání nařizováno, což by ostatně nebylo ani reálné, když ustanovení §200l odst. 1 o. s. ř. požaduje, aby soud rozhodl do sedmi dnů a §115 odst. 2 o. s. ř. požaduje, aby předvolání k jednání bylo účastníkům doručeno nejméně pět dnů přede dnem, kdy se má jednání konat. Lhůta uvedená v §115 odst. 2 o. s. ř. by nestačila ani na to, aby soud doručil stížnost podle §200l odst. 1 o. s. ř. dotčeným členům zastupitelstva, vyčkal jejich stanovisko ke stížnosti a vzal v úvahu jejich návrhy. Zákonodárce zde tedy počítá s velmi zjednodušeným a urychleným řízením, při kterém se soud zaměří na to, zda vydání osvědčení odpovídá výsledkům voleb provedených v souladu se zákonem. Důvody zájmu na rychlém rozhodnutí jsou vzhledem ke smyslu voleb evidentní. Řízení, při kterém by soud prováděl rozsáhlá dokazování podle §120 a násl. o. s. ř. (výslechy účastníků, svědků, znalecké posudky atd.), a to při jednání (§122 odst. 1 o. s. ř.) s právem účastníků vyjádřit se k návrhům na důkazy a ke všem provedeným důkazům (§123 o. s. ř.) by nepochybně trvalo nejméně několik měsíců. Dále Městský soud v Praze konstatoval, že skutkový stav byl zjištěn těmito důkazy: místopřísežná prohlášení jmenovaných tří voličů, místopřísežné prohlášení 36 voličů o volbě, výsledky voleb do místního zastupitelstva Praha - Dubeč (opatřeno od Městské volební komise), sdělení Místního úřadu v Dubči, kopie údajné žádosti Městského soudu v Praze o zaslání volebních dokumentů, kopie záznamu o vydání volebních dokumentů, vyjádření soudkyně "podepsané" na žádosti, šetření u Policie ČR, Ministerstva vnitra ČR, Magistrátu hlavního města Prahy a justiční stráže Městského soudu v Praze ohledně "por. J. K. a ppor. J. P., kterým podle záznamu byly vydány volební dokumenty. Stěžovatelé vytýkají soudu, že uvěřil výše zmíněným místopřísežným prohlášením. Soud však nemůže bezdůvodně dojít k závěru, že tyto osoby záměrně uvádějí ve svých prohlášeních nepravdu. Pro takový závěr by musel mít konkrétní důkaz. To, že voliči, kteří prohlašují, že nalezli v obálkách vyplněné hlasovací lístky, na to neupozornili volební komisi, není důkazem o nepravdivosti jejich tvrzení. Prohlášení 36 voličů o volbě kandidátů SNK 98 by mohlo být vyvráceno, kdyby bylo v rozporu s obsahem hlasovacích lístků; hlasovací lístky však zmizely, rozpor tedy nemůže být prokázán. Městský soud v Praze ze všech těchto důvodů navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. Vyjádření vedlejších účastníků k ústavní stížnosti ze dne 30.12.1998, podané jejich právním zástupcem JUDr. P. T., opakuje a doplňuje v zásadě údaje o porušení volebních předpisů a zmanipulování výsledků komunálních voleb, které byly předmětem žaloby a kterými se již Městský soud v Praze v tomto případě zabýval. Ústavní soud se s nimi seznámil, neshledal však nutným je znovu v plném rozsahu uvádět. I když mají svůj význam pro posouzení jednotlivostí projednávaného případu, ať již jde o činnost volební komise, sčítání hlasů, vydávání úředních obálek apod., nepřinesly zásadní údaje pro posouzení celkového případu Ústavním soudem. Ústřední volební komise ve svém vyjádření ze dne 29.12.1998 zrekapitulovala svou činnost a své průběžné závěry v tomto případě a současně sdělila, že na základě §54 zákona č. 152/1994 Sb. učinil vzhledem k usnesení Městského soudu v Praze ministr vnitra dne 9. 12. 1998 opatření, kterým vyhlásil znovuprovedení voleb na území městské části Praha - Dubeč do místního zastupitelstva a do Zastupitelstva hlavního města Prahy. Den konání voleb stanovil na sobotu dne 30. 1. 1999 s tím, že znovu provedeno bude pouze hlasování. Všechny ostatní úkony zůstávají v platnosti. Ústavní soud při posuzování předložené ústavní stížnosti musel v prvé řadě poukázat na to, že není běžnou další instancí v systému obecného soudnictví, a proto nad jejich činnost vykonává přezkumný dohled pouze tehdy, došlo-li k porušení Ústavy ČR, ústavních zákonů, Listiny základních práv a svobod či mezinárodní smlouvy podle čl. 10 Ústavy ČR. Proto se nejprve zabýval napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze a argumentací navrhovatelů ústavní stížnosti, kteří se dovolávali jednak porušení svých ústavně chráněných práv, jak je uvedeno výše, jednak nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 31/1996 Sb. (viz sp. zn. Pl. ÚS 30/95 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 5, vydání I., Praha 1997, str. 17 - 23). Městský soud obdržel stížnost, v níž bylo poukazováno na to, že v průběhu voleb došlo k porušení volebních předpisů a ke zmanipulování výsledků komunálních voleb a projednával ji podle §200l občanského soudního řádu (zákon č. 99/1963 Sb., ve znění zákona č. 152/1994 Sb. a dalších předpisů). V jeho odstavci 1 se stanoví, že o stížnosti proti vydání osvědčení o zvolení členů zastupitelstva v obci rozhodne soud bez jednání usnesením, a to do sedmi dnů. Odstavec 2 v původním znění, že účastníkem řízení je navrhovatel, byl zrušen výše uvedeným nálezem Ústavního soudu č. 31/1996 Sb. Odstavec 3 stanoví jen, že proti rozhodnutí soudu nejsou přípustné opravné prostředky. Ústavní soud, poté co se seznámil s uvedenými podklady, dospěl k závěru, že městský soud neporušil ústavně chráněná práva, tak jak byla uvedena v ústavní stížnosti a že není důvodu, aby Ústavní soud napadené usnesení městského soudu zrušil. Při svém hodnocení Ústavní soud bral v úvahu, že městský soud pro vydání svého rozhodnutí byl omezen lhůtou sedmi dnů a tomu odpovídal rozsah i hloubka údajů, které v této době shromáždil a vyhodnotil. Podle názoru Ústavního soudu mu nelze vytýkat zanedbání jeho povinnosti zjistit to, co bylo dostupné. Ne všechna jeho zjištění lze pokládat za úplná a definitivně prokázaná; v závěru ostatně soud sám upozorňuje na to, že v několika údajích může jít o domněnky. Nicméně jeho snaha mu osvětlila v dostatečné míře podstatu věci a vedla ho k přesvědčení, že žaloba je oprávněná; podle toho pak i rozhodl. Ústavní soud neponechal bez povšimnutí ani další konstatování soudu ve spojitosti s průběhem voleb, pokud jde např. o vydávání obálek voličům. Jde údajně o rozpor s §35 zákona č. 152/1994 Sb., který předepisuje určitý postup, který nebyl dodržen a městský soud jej při posuzování věci ve svém rozhodnutí vzal v úvahu. Ústavní soud nemohl přejít mlčením, že v zásadě šlo o plnění povinností ze strany nejen volební komise, ale i všech občanů, kteří údajně vadnou obálku obdrželi a ihned nereklamovali ve volební místnosti. Nebylo by možné přijmout ani omluvu neznalostí předpisu, když již ze samého aktu voleb musí být každému člověku nápadné, že údaje, které má on sám vyplnit, jsou již někým jiným předepsány či vyznačeny. Taková situace musí voliče vyprovokovat alespoň k dotazu. Tento případ, ať se prokáže či neprokáže, kdo jej způsobil, nesvědčí o řádném průběhu voleb. Podkladem žaloby bylo narušení voleb a jejich řádného průběhu a městský soud ke svému závěru dospěl na základě zhodnocení důkazů, které řádně získal. Ústavní soud neměl důvodu, aby se jimi blíže zabýval. Ústavnímu soudu postačovalo vyjít ze soudem zjištěné skutečnosti, a neměl přitom pochybnosti, že k řádnému provedení voleb nedošlo. Městský soud totiž svým usnesením ze dne 25. 11. 1998, čj. 14 Nc 2502/98 - 11, uložil Místnímu úřadu v Praze - Dubči, kde podle §44 odst. 2 zákona č. 152/1994 Sb. měly být uloženy volební materiály, aby tyto materiály obratem soudu předložil. Na tuto výzvu sdělil Místní úřad v Praze - Dubči faxem ze dne 25. 11. 1998, že volební dokumenty byly vydány dne 23.11.1998. Příloha faxu obsahuje záznam ze dne 23.11.1998, podle kterého volební dokumenty převzali por. J. K. - čís. 063457 a ppor. J. P. - čís. 721854, a to na základě žádosti Městského soudu v Praze. Žádost byla rovněž připojena v příloze. Tato údajná žádost Městského soudu v Praze je datována dnem 23.11.1998, označena spisovou značkou, která vůbec neodpovídá označování věcí rozhodovaných Městským soudem v Praze (sp. zn. 116411/98 - 6) a jménem a "podpisem" soudkyně, která však o zaslání volebních dokumentů nežádala, žádné dokumenty nepřevzala a podpis na žádosti není jejím podpisem. Dotazem u Policie ČR bylo zjištěno, že osoby, které jsou uvedeny v záznamu o vydání volebních materiálů ze dne 23.11.1998, nejsou příslušníky Policie ČR. Nejde ani o příslušníky Městské policie hl. města Prahy (zjištěno u Magistrátu hl. města Prahy), ani justiční stráže (zjištěno u velitele justiční stráže Městského soudu v Praze). Veškeré volební materiály, které měly být podle §44 odst. 2 zákona č. 152/1994 Sb. uloženy u Místního úřadu v Dubči, tak zmizely neznámo kam, když byly vydány již dne 23.11.1998 dosud neznámým neoprávněným osobám na základě padělané žádosti. Potud zjištění Městského soudu v Praze. Pro Ústavní soud z toho vyplynulo, že navrhovatelé stížnosti měli podle §59 zákona č. 152/1994 Sb. možnost jako občané zapsaní do seznamu voličů ve volebním okrsku, kde byli členové zastupitelstva voleni, obrátit se na soud se stížností proti vydání osvědčení o zvolení členem zastupitelstva v obci podle §200l o. s. ř., pokud dospěli k názoru, že volby nebyly provedeny řádně, ať již šlo o jednoho či více členů zastupitelstva. Nelze pustit ze zřetele, že zmíněné ustanovení §59 zákona č. 152/1994 Sb. oprávněně chrání zájem voličů na správném provádění voleb a zvolení těch, kteří splňují předpoklady stanovené ústavními a zákonnými předpisy. Ústavní soud se musel zabývat ještě námitkou navrhovatelů ústavní stížnosti, že nebyla dodržena právní zásada "audiatur et altera pars" a že soud nejednal se všemi kandidáty, kterým bylo vydáno osvědčení o zvolení, ať již do místního zastupitelstva nebo zastupitelstva hlavního města Prahy, jakož i se zástupci volebních stran a místní volební komise, čímž prý porušil zejména čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a další ústavně právní normy, které již byly výše zmíněny. Ústavní soud musel přihlédnout k tomu, že původní ustanovení §200l o. s. ř., že účastníkem řízení byl jen navrhovatel, bylo zrušeno. Soudce tedy neměl výslovně stanoveno, s kým má jednat jako s účastníkem řízení a musel se rozhodnout sám, jaké prostředky zvolí jako důkazy a podklady pro své rozhodnutí, i s přihlédnutím k časovému limitu, který pro něj zákon stanoví. Ústavní soud v této souvislosti v již citovaném rozhodnutí uveřejněném ve Sbírce zákonů pod č. 31/1996 dospěl k závěru, že omezení účastníka řízení jen na navrhovatele je v rozporu s ústavněprávními předpisy tam výslovně uvedenými, když odst. 2 §200l o. s. ř. svým nálezem zrušil. Současně však doporučil, aby zákonodárce při bližší úpravě této problematiky zajistil, aby každý, o jehož právech a povinnostech se před orgánem soudního typu jedná, měl možnost uplatnit svá ústavně zaručená práva, protože ve volbách do obecních zastupitelstev nejde jen o subjektivní lidská práva voličů a volebních stran, nýbrž i o práva kandidátů na členy zastupitelstva a o práva zvolených kandidátů, která vyplývají z práva ucházet se za rovných podmínek o volené funkce a v případě zvolení tyto funkce bez překážek vykonávat. Z tohoto hlediska jde především o objektivní ústavní právo, týkající se platnosti voleb. Proto není ve stížnosti citovaný nález Ústavního soudu (Pl. ÚS 30/95 publikovaný pod č. 31/1996 Sb.) na souzenou věc bez dalšího aplikovatelný. Jen při takovém výkladu může ustanovení §59 zákona č. 152/1994 Sb. skutečně chránit zájem voličů na správném provádění voleb a zvolení těch, kteří splňují předpoklady stanovené ústavními i zákonnými předpisy, jakož i střežit, aby i formální předpisy o volbách byly důsledně dodržovány a řádný průběh voleb byl beze zbytku zajištěn. S tím, co bylo uvedeno v předchozím odstavci, souvisí i námitka navrhovatelů ústavní stížnosti, že soud ve věci nejednal. Ani zde nelze shledat zásadní pochybení soudu, protože formálně je zbaven této povinnosti výslovným ustanovením uvedeným v §200l odst. 1 o. s. ř., že soud rozhoduje bez jednání usnesením. Ústavní soud se touto otázkou rovněž zabýval v souvislosti s již zmíněným nálezem, publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 31/1996 Sb., avšak ke zrušení slov "bez jednání" nedošlo. Soudce městského soudu byl tedy nucen rozhodovat sám o vedení tohoto sporu a mohl rozhodovat bez účasti stran. Mohl sice překročit i meze stanovené zákonem a rozhodnout podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (č. 209/1992 Sb.), který je podle čl. 10 Ústavy ČR bezprostředně závazný a má přednost před zákonem. Citovaný čl. 6 odst. 1 stanoví, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem. Ústavní soud nicméně neshledal nutnost pro tuto jedinou eventualitu rušit usnesení městského soudu, když usoudil, že ústavní podmínku veřejného projednání věci za přítomnosti účastníků a vedlejších účastníků lze splnit za určitých okolností i formou ústního jednání před Ústavním soudem. Učinil tak nejen s přihlédnutím k velmi krátké době, stanovené pro rozhodnutí obecného soudu, jež by mohlo nesprávně ovlivňovat výsledek projednání případu nastalého ve volbách, avšak zejména proto, že v konkrétním případě nelze na prvním místě akcentovat subjektivní, osobní práva jednotlivců, ale objektivní podmínky, které mají chránit řádný průběh voleb. Jde o základní otázku objektivního ústavního práva, totiž o to, zda byly volby řádně provedeny, zda tím splnily poslání stanové v čl. 5 a čl. 6 Ústavy ČR, totiž vyjádřit politickou vůli na základě svobodného hlasování při volné soutěži respektující základní demokratické principy, a zda jsou proto z hlediska demokratického zřízení věrohodné. Porušení subjektivních práv jednotlivců se může sice stát podnětem k přezkoumání regulérnosti voleb, podstatným obsahem tohoto přezkoumání však musí být zjištění, zda chyby, k nimž došlo, jsou takového dosahu, že zpochybňují samu věrohodnost volebních výsledků, a tím i platnost voleb. Souhrn zjištěných skutečností a událostí svědčí o mimořádných událostech při proběhlých volbách a stížnost předložená Městskému soudu v Praze proti vydání osvědčení o zvolení členů zastupitelstva je třeba pokládat za důvodnou. K opačnému názoru nedospěl Ústavní soud ani na podkladě ústavní stížnosti. Dalšími návrhy ústavní stížnosti se již Ústavní soud nezabýval, neboť by to bylo nadbytečné. To se týká jak požadavku, aby Ústavní soud konstatoval, že věc je naléhavá, tak i návrhu, že vykonatelnost předmětného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30.11.1998 se odkládá. Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 26. ledna 1999