ECLI:CZ:US:1999:1.US.509.98
sp. zn. I. ÚS 509/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula o ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. B., v.o.s., zastoupeným advokátem JUDr. J. A., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 9. 1998, č.j. 10 Ca 334/97-28, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl Krajský soud v Českých Budějovicích žalobu stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 24. 6. 1997, č.j. 3345/130/1997, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Finančního úřadu v Kaplici ze dne 2. 12. 1996, č. 66 ČJ 2112-252/1996,DPH. Toto rozhodnutí Finančního úřadu v Kaplici označené jako dodatečný platební výměr bylo vydáno na základě dodatečného daňového přiznání stěžovatele k dani z přidané hodnoty za měsíc březen 1996, ve kterém uplatnilo daň na vstupu v částce 59.792,- Kč. Finanční úřad vyměřil daň z přidané hodnoty ve výši 0. Proti rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, v němž uvedl, že správce daně posuzuje věc nesprávně, jestliže požaduje, aby poskytnuté služby nebyly využity na území České republiky. Je třeba vycházet z ust. §46 odst. 1 zák. č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, podle něhož je rozhodná skutečnost, zda jsou služby určeny ke spotřebě nebo použití v tuzemsku nebo v zahraničí. Finanční ředitelství v Českých Budějovicích odvolání stěžovatele zamítlo s odůvodněním, že podle §46 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty se poskytováním služeb do zahraničí pro účely zákona rozumí poskytování služeb s místem plnění v tuzemsku, pokud nejsou určeny pro spotřebu nebo použití v tuzemsku. Ke spotřebě služeb stomatologické péče dochází při provádění konkrétních úkonů na chrupu pacienta v ordinaci v tuzemsku. Nelze tedy hovořit o vývozu služeb do zahraničí. Proto Krajský soud v Českých Budějovicích dospěl k názoru, že v projednávané věci se o vývoz služeb nejedná.
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 9. 1998, sp. zn. 10 Ca 334/97, napadl ústavní stížností stěžovatel a v podstatě argumentoval tím, že se soud zcela nevypořádal s námitkami uvedenými ve správní žalobě. Tím porušil ust. §157 odst. 2 a 3 o.s.ř. a tak nedodržel "stanovený postup" ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V důsledku toho byl stěžovatel nucen platit daň z přidané hodnoty vyšší částkou než odpovídá zákonné povinnosti, takže byl donucen činit něco, co zákon neukládá. Stěžovatel opírá svůj názor o nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 176/96, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení - svazek 6, vydání 1., Praha C. H. Beck, str. 151. Z odůvodnění tohoto nálezu vyplývá, že ve správním soudnictví, kde procesní prostředky žalobce jsou založeny nikoli na skutkové, ale na právní argumentaci, je povinností soudu beze zbytku vypořádat s právní argumentací žalobce. V napadeném rozsudku tak krajský soud neučinil, většinu námitek stěžovatele (žalobce) opomenul a způsob, jakým se vyrovnal se zbývající námitkou, je vnitřně rozporný a nemá oporu v zákoně. Stěžovatel blíže neuvedl, které konkrétní námitky se toto tvrzení ohledně "zbývající námitky" týká.
Proto stěžovatel navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen.
Ústavní soud se v prvé řadě zabýval nálezem Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 176/96, jehož se stěžovatel dovolává. Uvedený nález je však od projednávané věci obsahově odlišný, neboť se týká nedostatků v posouzení otázek souvisejících s nabytím movitého a nemovitého majetku, získaného jako součást privatizovaného majetku, a právního nástupnictví původního vlastníka privatizovaného majetku, když na odpovědi na tyto otázky závisel způsob (a rozsah) odepisovaní daňových výdajů; dále se v něm Ústavní soud zabýval postupem soudu bez nařízení jednání (§250f občanského soudního řádu), přestože nešlo o "jednoduchý případ", který by takový postup umožňoval. Je tedy zřejmé, že se stěžovatel v tomto směru dopouští omylu.
Podstatou souzené věci byla otázka, zda poskytování stomatologických služeb osobám bydlícím v zahraničí má či nemá charakter poskytování služeb do zahraničí ve smyslu ust. §46 zák. č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, (tzv."vývoz služeb") a zda tedy plátci daně vzniká nebo nevzniká nárok na odpočet daně na vstupu.
Touto otázkou se zabýval Ústavní soud již na základě předchozí ústavní stížnosti téhož stěžovatele ve věci sp. zn. IV. ÚS 218/97 a usnesením ze dne 22. 6. 1998 ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1992 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Ústavní soud v odůvodnění tohoto usnesení uvedl, že "interpretaci ustanovení §46 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty, podanou ve věci doposud rozhodujícími orgány veřejné moci, nelze považovat za natolik extrémní, že by vybočovala z mezí ústavnosti". Ústavní soud v této věci zaujal stanovisko, že právní názor krajského soudu ohledně ust. §46 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty, tj., že zubolékařským zákrokem byla poskytovaná služba zcela naplněna a spotřebována v tuzemsku, je důvodný. "Nejde tedy o službu s místem plnění v tuzemsku, která není, jak předpokládá ust. §46 odst. 1 cit. zákona, určena pro spotřebu nebo použití v tuzemsku". Žádná další činnost již nenavazuje a služba nebyla vyvezena. V případě, že by zákonodárce hodlal rovněž zdravotnické služby zahrnout do typu služeb, u nichž je rozhodné, kde má sídlo nebo bydliště osoba, které je služba poskytována, pak by i tyto služby do uvedeného výčtu zařadil.
Spolu s touto stížností ve věci IV. ÚS 218/97 podal stěžovatel také návrh na zrušení ust. §46 odst. 1 zák. č. 588/1992 Sb., který byl usnesením Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 9/98, odmítnut. Ústavní soud neshledal za "meritum návrhu tvrzenou neurčitost právního pravidla vedoucí k závažným interpretačním a aplikačním potížím, případně až k jeho neaplikovatelnosti, ale nesouhlas s právním výkladem tohoto ustanovení prováděným finančními orgány, respektive soudy". Nesouhlas s výkladem napadeného ustanovení však nemůže být důvodem pro jeho zrušení. Ústavní soud také neshledal, že by napadené ustanovení bylo natolik neurčité, že by mohlo vést k jeho neaplikovatelnosti.
V nyní projednávané ústavní stížnosti stěžovatel v zásadě opakuje námitky proti výkladu ust. §46 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty, které uvedl ve správní žalobě u Krajského soudu v Českých Budějovicích. Šlo zejména o tyto námitky:
1. pro daňové účely je rozhodující, zda poskytnutá služba je či není určena ke spotřebě nebo použití v tuzemsku (ve smyslu §46 odst. 1 věty druhé zák. č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty),
2. přijetím názoru Finančního ředitelství v Českých Budějovicích by se ust. §46 odst. 2 zákona o dani z přidané hodnoty stalo obsolentním, protože žádná ze služeb uvedených v §25 cit. zákona by nemohla být poskytována tak, aby měla charakter tzv. vývozu služeb,
3. porovnání stomatologické péče s výčtem služeb uvedených v ust. §46 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty ve spojení s argumentem a minori ad maius,
4. účel zákona a jeho jednotlivých částí.
S těmito námitkami se Krajský soud v Českých Budějovicích v napadeném rozsudku vypořádal způsobem odpovídajícím úmyslu zákonodárce, který nevybočil z rámce daného zákonem a v němž nebyla Ústavním soudem shledána protiústavnost. Proto Ústavní soud nepovažuje za nutné se k jednotlivým námitkám podrobně vracet. K otázce výkladu ust. §46 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty zaujal stanovisko Ústavní soud již ve věci sp. zn. IV. ÚS 218/97 a ani v nyní projednávané ústavní stížnosti neshledal důvod, aby se od tohoto stanoviska odklonil, neboť právní názory v něm zaujaté jsou přesvědčivé a ústavně konformní.
Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jak zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 1999
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu