ECLI:CZ:US:1999:1.US.535.98
sp. zn. I. ÚS 535/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelek M. M., a A. S., obou zastoupených JUDr. M. K., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 7. 1998, čj. 25 Co 168/98 - 57, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelky podaly návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 15. 12. 1998, označeným jako ústavní stížnost. Napadají v záhlaví uvedený rozsudek Městského soud v Praze, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 6. 2. 1997, čj. 5 C 224/95 - 28, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně - stěžovatelky - domáhaly toho, aby soud nahradil svým rozhodnutím projev vůle žalovaného k uzavření dohody podle zákona č. 87/1991 Sb. o vydání nemovitostí zapsaných ve vložce 1415 knihy pro katastrální území V., obec hlavní město Praha, a to dům čp. 878 s pozemkovou parcelou č. 724, stavební plochou a zahradou č. 725.
Stěžovatelky v podstatě opakují svá tvrzení, která uvedly v průběhu soudního řízení. Jsou přesvědčeny o tom, že předmětné nemovitosti přešly na stát podle §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. bez právního důvodu, když v roce 1955, v souladu s §3 dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., bylo rozhodnuto o zavedení národní správy a v důsledku majetkového vypořádání na základě dohody mezi vládami ČSSR a Kanady z roku 1973 pak došlo k přechodu předmětných nemovitostí na stát. Náhradní dohoda není podle názoru stěžovatelek ničím jiným než paaktem, který není s to účinně navodit vznik, změnu či zánik právního vztahu. Z toho dovozují, že napadený rozsudek je v rozporu s články 1, 2 odst. 2, 3 odst. 1 a 11 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud při projednávání včas podaného návrhu stěžovatelek respektoval, že není součástí soustavy obecných soudů a nevykonává přezkumné pravomoci v tom smyslu, že by byl další instancí v systému všeobecného soudnictví. Jeho pravomoc je zaměřena na zjištění, zda napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatelek zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
K námitce stěžovatelek, že byla porušena výše uvedená ústavní práva, je třeba uvést, že článek 1, 2 odst. 2 a 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod mají charakter základních obecných ustanovení, což vyplývá z názvu hlavy první Listiny základních práv a svobod. Principy obsažené v těchto článcích se vztahují na všechna základní práva a svobody zahrnuté do Listiny základních práv a svobod a jsou východiskem při jejich výkladu. Porušení těchto článků proto samostatně zpravidla napadat nelze, vždy je nutno také uvést konkrétní základní právo nebo svobodu a tomu odpovídající ustanovení Listiny základních práv a svobod, eventuálně mezinárodního dokumentu, jež mělo být porušeno. Tímto ustanovením je podle stěžovatelek čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
Pokud jde o namítané porušení vlastnického práva podle uvedeného článku Listiny základních práv a svobod, je třeba konstatovat, že tento článek chrání především vlastnické právo skutečné, již existující, nikoli takové, jehož povaha je sporná, jako je tomu v daném případě.
Stěžovatelky porušení ústavních procesních práv v postupu soudu nenamítají, je tedy možno mít za to, že Městský soud v Praze postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jež Ústavní soud vždy sleduje. Ke zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výkladu jiných než ústavních předpisů, jejich aplikaci při řešení konkrétních případů, včetně vyslovení odpovídajících právních názorů, je třeba podotknout, že se jedná vesměs o samostatnou, nezávislou činnost obecných soudů.
Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 5 C 224/95, Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze podle §219 o. s. ř. potvrdil svým rozsudkem ze dne 3. 7. 1998, čj. 25 Co 168/98 - 57, zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správný.
Městský soud v Praze dospěl ke shodnému závěru učiněnému v rozsudku soudu prvního stupně, že zákon č. 87/1991 Sb. se na vydání předmětných nemovitostí nevztahuje, neboť k přechodu vlastnictví na stát došlo mimo rozhodné období podle uvedeného zákona, a to nikoli na základě dohody uzavřené mezi vládami ČSSR a Kanady o vypořádání finančních otázek ze dne 18. 4. 1973, ale formálně až na základě rozhodnutí Obvodního úřadu Městské části Praha 10, ze dne 23. 2. 1996, podle ustanovení §132 odst. 2 obč. zákoníku, v platném znění.
V souzené věci stěžovatelky neprokázaly a ani neprokazovaly, že k přechodu vlastnictví na stát došlo na základě smluvního ujednání. V ústavní stížnosti jen konstatovaly, že k přechodu předmětných nemovitostí na stát došlo v důsledku majetkového vypořádání na základě dohody mezi vládami ČSSR a Kanady a jsou toho názoru, že tato dohoda se nestala součástí právního řádu dnešní ČR, a že tedy nemovitosti přešly na stát bezdůvodně podle §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Ústavní soud při posuzování postavení stěžovatelek vycházel z údajů, které byly v průběhu řízení zjištěny, resp. prokázány. Na předmětné nemovitosti byla zavedena národní správa výměrem odboru pro místní hospodářství Rady ONV v Praze 10 ze dne 10. 3. 1955, čj. MH - 9 - 55, podle §3 dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., neboť majitelka bydlela v cizině a plynulý chod objektu údajně musel být zajištěn. Zavedení národní správy neznamenalo přechod vlastnictví na stát.
Dohoda, uzavřená mezi vládami ČSSR a Kanady o vypořádání finančních otázek dne 18. 4. 1973, obsahovala mimo jiné závazek československého státu zaplatit dohodnutou finanční náhradu s tím, že jejím zaplacením bude československý stát, tedy konkrétně vláda a československé právnické a fyzické osoby, zproštěn všech závazků řešených dohodou, tj. kanadských nároků fyzických i právnických osob v dohodě definovaných, pokud jde o majetek, práva a zájmy ČSSR dotčené opatřeními znárodňovacími, vyvlastňovacími, převzetím do správy nebo jinými podobnými zákonnými nebo administrativními opatřeními. Dohoda neobsahovala žádné ustanovení o převodu vlastnického práva na československý stát. Z hlediska mezinárodního práva byla tato mezivládní dohoda koncipována jako vzájemné postoupení závazků jednoho státu vůči státu druhému. Československá vláda postoupila své závazky vůči kanadským občanům vládě Kanady a ta, protože obdržela globální náhradu v dohodnuté výši, převzala závazek vyplatit poškozeným za veškerý majetek dotčený opatřeními československému státu peněžité náhrady.
Matka stěžovatelek uplatnila u kanadské náhradové komise nárok na majetek zanechaný v ČSSR a obdržela podle uvedené mezivládní dohody finanční vyrovnání. Po obdržení poslední splátky prostřednictvím zmocněného zástupce prohlásila v roce 1978, že veškeré nároky ohledně majetku, který zanechala v ČSSR, byly vyplacením této náhrady vyrovnány a že nemá vůči ČSSR žádné pohledávky z tohoto titulu. Tato zjištění obecných soudů stěžovatelky ani nekomentovaly ani nenapadly.
Národní správa byla vzhledem k finančnímu vypořádání československo - kanadskému Obvodním úřadem Městské části Praha 10 rozhodnutím ze dne
23. 2. 1996 zrušena a předmětné nemovitosti byly převedeny týmž dnem do vlastnictví státu, tedy mimo rozhodné období, podle zákona č. 87/1991 Sb.
S přihlédnutím k takto zjištěnému stavu odvolací soud dospěl k závěru, že právní předchůdci ani stěžovatelky nepozbyli své vlastnické právo k předmětným nemovitostem, bez ohledu na to, že v mezidobí došlo k majetkovému vypořádání na základě mezivládní dohody z roku 1973. Svědčí o tom podle něj skutečnost, že tyto nemovitosti byly až do 9. 7. 1997 v katastru nemovitostí vlastnicky připsány původním vlastníkům R. a V. G. (jejich majetek zdědila dcera V. G., provdaná K., posléze pak její dcery - současné stěžovatelky). Ústavní soud však nedospěl ke shodnému závěru s krajským soudem v tom, že majetkové vypořádání nemělo právní důsledky. Nemovitosti původních vlastníků byly v zásadě zestátněny za náhradu a náhrada byla vlastníkům či právním nástupcům vyplacena, v tomto případě na základě mezinárodní dvoustranné smlouvy. Časový rozdíl mezi opatřením státu a poskytnutím náhrady, stejně jako zavedením národní správy a převedením nemovitostí do vlastnictví státu, nemá již vliv na právní situaci stran.
Ústavní soud tedy přisvědčil správnosti závěrů krajského soudu, že na tento restituční případ se nevztahuje ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., neboť v daném případě nebylo prokázáno, že by přešly předmětné nemovitosti na stát v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 v případech v tomto zákoně uvedených.
Ústavní soud v tomto případě shledává rozhodujícím, že došlo k majetkoprávnímu vypořádání mezi vládami ČSSR a Kanady ohledně tohoto konkrétního případu podle dohody ze dne 18. 4. 1973. Podle ní československá strana poskytla globální náhradu kanadské straně ve sjednané výši jako odškodnění pro kanadské občany za majetek, který byl v Československu dotčen některým odnímajícím nebo omezujícím opatřením. Zaplacením této globální náhrady byla československá strana zproštěna závazků vůči takto postiženým kanadským občanům, v tomto případě vůči V. K., rozené G., matce obou stěžovatelek, která se stala kanadskou občankou v roce 1951 a ke dni účinnosti dohody, tj. k 22. 6. 1973, jí i nadále byla (zemřela dne 8. 5. 1979).
Ústavní soud tedy porušení procesních ani jiných ústavních práv namítaných stěžovatelkami neshledal a protože i podle sjednané mezinárodní dohody všechny nároky, jichž se tato dohoda týká, se pokládají za úplně vypořádané, musel dospět k závěru, že se jedná o návrh ústavní stížnosti zjevně neopodstatněný.
Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. července 1999 JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu