ECLI:CZ:US:1999:1.US.60.99
sp. zn. I. ÚS 60/99
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
I. ÚS 60/99
Ústavní soud rozhodl v senátě ve složení JUDr. Vladimír Paul, JUDr.Vladimír Klokočka a JUDr. Ivana Janů ve věci ústavní stížnosti A. H., a M. Š., zastoupených JUDr. P. H., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25.11. 1998, č.j. 16 Ca 193/98-17, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se včas podanou ústavní stížností domáhali zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25.11.1998, č j. 16 Ca 193/98-17, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu v Lounech ze dne 2.4. 1998, č.j. 450/98-R/1285/92/Typ. Posledně uvedeným rozhodnutím bylo určeno, že stěžovatelé nejsou vlastníky nemovitostí v kat. úz. P., které byly v jeho enunciátu blíže specifikované s odůvodněním, že nebyl shledán žádný z restitučních důvodů pro vydání nemovitostí, na něž byl stěžovateli uplatněn restituční nárok.
V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že napadeným rozsudkem bylo porušeno jejich právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 věta první Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), i když současně poukazují na ustálenou judikaturu ústavního soudu, že tato ochrana se vztahuje jen na vlastnické právo již existující, konstituované a nikoliv pouze na tvrzený nárok na ně. Podle názoru stěžovatelů došli také k porušení jejich práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 Listiny, když soud vyvrátil závěr soudního znalce o tom, že podpis stěžovatele (správně jde o podpis právního předchůdce stěžovatelů) není jeho pravým podpisem, podle jejich mínění, svou vágní úvahou o tom, že "nebyl srovnán žádný jeho podpis na běžných písemnostech z r. 1949". Proti tomuto postupu stěžovatelé namítají, že při pochybnostech o závěrech znaleckého posudku měl soud rozhodnutí správního orgánu zrušit s tím, že lze volit postup podle ustanovení §127 odst. 2 obč. soudního řádu, v němž je zakotvena možnost nechat přezkoumat znalecký posudek jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí.
Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, nebot' důvody zařazené do ústavní stížnosti jsou shodné s důvody uvedenými v opravném prostředku, o němž rozhodoval. Vzhledem k tomu setrvává Krajský soud i nadále na svém rozhodnutí a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Okresní úřad v Lounech, okresní pozemkový úřad, jako vedlejší účastník, také setrval na svém vyjádření, které zařadil do odůvodnění rozhodnutí č.j. 450/98-R/1285/92/Typ. Především zdůraznil okolnost, že přídělové řízení bylo v obci P. ukončené až v roce 1949. Výměry přídělů byly teprve po upraveném, tj. konečném, stavu zapsány do kont přídělců a za
tuto, již sníženou výměru, přídělci platili přídělovou cenu. V žádném případě nebyla úhrada předepsána za výměru, která nakonec nebyla náplní přídělu. Vedlejší účastník dále poukázal na to, že právní předchůdce stěžovatelů byl jedním ze zakládajících členů JZD, a že v obci P. nebyla zjištěna žádná politická perzekuce či jiné nátlaky, čemuž také odpovídá charakter vyřizování restitučních nároků.
Ústavní stížnost není důvodná.
Z předložených podkladů, jakož i z vyžádaného spisu Okresního úřadu v Lounech označeného sp. zn. 1285/92 učinil ústavní soud následující zjištění: Stěžovatelé uplatnili restituční nárok na vydání zemědělského majetku (usedlost č.p. 31 v kat. úz. P.) původního vlastníka pana B. Š., který vlastnictví získal na základě předběžné přídělové listiny NPF Praha K 1382/48-I ze dne 25.5. 1948. Na základě žádosti některých přídělců došlo k dodatečnému zmenšení přídělu, nebot' přídělci nebyli schopni své příděly řádně obdělat. Dne 2.8. 1949 se v úřadovně býv. MNV ve P. uskutečnilo jednání, jehož předmětem byla dodatečná úprava držby ve smyslu žádosti přídělců ze dne 8.6. 1949 a souhlasu min. zemědělství č j. 83.324/49-IV/B-11 ze dne 8.7. 1949. O tomto jednání byl sepsán protokol, v němž se konstatuje, mimo jiné, že B. Š., P. č.p. 31, pouští p.p. 333 bez náhrady v pozemku. K tomu je připojen rukou napsaný podpis "B. Š.". Protože však v obci P. probíhalo přídělové řízení ve dvou fázích, mají přídělci na předběžných přídělových listinách větší výměru než jim zůstala po skončení přídělového řízení s přihlédnutím k jejich žádosti o dodatečné zmenšení přídělu (toto řízení bylo ukončeno na podzim roku 1949) a na tuto novou výměru jim byla upravena i přídělová cena. V průběhu řízení nebyla pozemkovým úřadem zjištěna existence žádného z restitučních důvodů, naopak z jím opatřených dokladů vyplynulo, že B. Š. se stal zakládajícím členem zemědělského družstva, jehož členové si odsouhlasili, že si ponechají jen tolik půdy, kterou obdělají bez brigádníků. Z výpisu z podnikového rejstříku vyplývá, že B. Š. byl i členem představenstva družstva. Zbývající část přídělu mu zůstala ve vlastnictví, nikdy nebyl nucen k tomu, aby se ho vzdal a po jeho smrti tento majetek zdědili stěžovatelé. V průběhu řízení u pozemkového úřadu předložili: stěžovatelé grafologický posudek, jímž dokazovali, že uvedený podpis na protokolu ze dne 2.8. 1949 není pravým podpisem B. Š. Okresní úřad přesto restitučnímu nároku nevyhověl s konstatování, že byt' vyšla najevo nepravost podpisu B. Š., neshledal žádný z restitučních titulů podle §6 odst. 1 písm. a)-u) zák. č. 229/1991 Sb. Proti jeho rozhodnutí podali stěžovatelé opravný prostředek, o němž rozhodoval Krajský soud v Ústí nad Labem a který dospěl k závěru, že opravný prostředek není důvodný. Krajský soud akceptoval výsledky řízení pozemkového úřadu a dále podotkl, že závěry znaleckého posudku nelze bez dalšího přebírat, ale nutno k němu přihlížet v souvislosti s dalšími provedenými důkazy. Poukázal přitom na §36 zákona č. 71/1967 Sb.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud neshledal, že by bylo porušeno právo stěžovatelů vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 Listiny, ani právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 Listiny. Jak již opakovaně Ústavní soud konstatoval, právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny se vztahuje pouze na vlastnictví už nabyté, existující, a nikoliv pouze na tvrzený nárok na ně, a ani v tomto případě neshledal Ústavní soud důvod, aby se odchýlil od své ustálené judikatury. Vycházel přitom ze zjištění, že přídělce projevil vůli nehospodařit na původně získaných pozemcích a že se části přídělu vzdal právně relevantním způsobem ještě před definitivním ukončením přídělového řízení. Ústavní soud nezjistil, že by bylo porušeno právo stěžovatelů na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 Listiny. Stěžovatelé využili předpokládaný postup spočívající v zachování možnosti soudního přezkumu rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud stěžovatelé namítají, že soud nesprávně hodnotil důkazy, je třeba poukázat na základní principy přezkumu napadeného rozhodnutí: Pro soud je rozhodující skutkový stav, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí. Rozhodnutí o rozsahu
dokazování spadá do výlučné kompetence správního orgánu a soud k případným vadám v řízení přihlédne pouze tehdy, pokud by případné vady mohly mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Protože krajský soud neshledal v komplexním hodnocení důkazů provedeném pozemkovým úřadem žádné vady, nemohl ani jeho rozhodnutí zrušit. Ústavní soud považuje za nesprávný názor stěžovatelů, podle něhož měl soud rozhodnutí správního orgánu zrušit s tím, že lze volit postup podle ustanovení §127 odst. 2 obé. soudního řádu, nebot' řízení před správním orgánem se řídí jiným procesním předpisem (jehož dodržení také krajský soud v rámci rozhodování o opravném prostředku stěžovatelů přezkoumával).
Z uvedených důvodů senát ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně , dne 13.4.1999
JUDr. Vladimír Paul
předseda senátu