ECLI:CZ:US:1999:1.US.7.99
sp. zn. I. ÚS 7/99
Usnesení
I. ÚS 7/99
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti navrhovatele Z. P., zastoupeného JUDr. E. B., advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 17 Co 673/98, ze dne 10. 11. 1998, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách, č. j. 6 C 688/98-36, ze dne 15. 9. 1998, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel se ve svém podání, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 6. 1. 1999, domáhal přezkoumání usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 17 Co 673/98, ze dne 10. 11. 1998, kterým bylo odmítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách, č. j. 6 C 688/98-36, ze dne 15. 9. 1998. Tímto rozsudkem bylo navrhovateli uloženo vyklidit hospodářskou budovu na stavební parcele č. 328 v katastrálním území B. u Moravské Třebové do patnácti dnů od právní moci rozhodnutí. Současně mu bylo uloženo nahradit žalobci náklady řízení ve výši 3 050 Kč.
Po přezkoumání návrhu Ústavní soud zjistil, že návrh nemá všechny náležitosti ústavní stížnosti, které zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stanoví. Navrhovatel byl tedy přípisem ze dne 14. 1. 1999 vyzván, aby svoje podání uvedl do souladu se zákonnými požadavky a současně mu byla stanovena lhůta k odstranění vytýkaných nedostatků, která činila 20 dnů ode dne doručení výzvy navrhovateli. Dne 31. 3. 1999 obdržel Ústavní soud doplnění návrhu, který po tomto doplnění již všechny zákonné formální požadavky ústavní stížnosti splňoval.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho základní právo zaručené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož má každý právo, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Toto porušení spatřuje jednak v tom, že soud I. stupně projednal jeho věc v jeho nepřítomnosti, ačkoliv se telefonicky omluvil a žádal soud, aby nebylo jednáno v jeho nepřítomnosti, jednak v tom, že odvolací soud odmítl jeho odvolání proti rozsudku soudu I. stupně jako opožděné, ačkoliv jej podal v zákonné 15denní lhůtě.
Po přezkoumání formálních náležitostí ústavní stížnosti se Ústavní soud dále zabýval otázkou její přípustnosti.
Jak vyplývá z ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo odvolání proti rozsudku soudu I. stupně pro jeho opožděnost podle §218 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu. Jak však dále vyplývá z ustanovení §238a odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu, je proti usnesení odvolacího soudu o odmítnutí odvolání vždy přípustné dovolání. Je tedy nepochybné, že právě dovolání je v tomto případě tím posledním procesním prostředkem k ochraně práva stěžovatele, který má na mysli již citované ustanovení zákona o Ústavním soudu. Protože stěžovatel nerespektoval §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, nepodal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání a nevyčerpal tak všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, nezbylo Ústavnímu soudu nic jiného, než návrh jako nepřípustný s odvoláním na §43 odst. 1 písm. e) výše cit. zákona odmítnout. Vzhledem k odmítnutí návrhu nejsou ani splněny podmínky §83 odst. 1 cit. zákona pro přiznání náhrady nákladů právního zastoupení navrhovatele.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 17. května 1999
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu