ECLI:CZ:US:1999:1.US.8.98
sp. zn. I. ÚS 8/98
Nález
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu ve věci navrhovatelů Dr. Ing. K. Č., a PhMr. K. Z., a L. Z., a J. K., všech zastoupených JUDr. D. T., advokátkou, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, č. j. 21 Co 273/97-58, ze dne 29. 10. 1997, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové, č. j. 6 C 98/96-34, ze dne 18. 3. 1997, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení a vedlejšího účastníka Kovoplastu Chlumec nad Cidlinou, a. s., zastoupeného JUDr. PhDr. S. B., advokátem takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, č. j. 21 Co
273/97-58, ze dne 29. 10. 1997, a rozsudek Okresního soudu
v Hradci Králové, č. j. 6 C 98/96-34, ze dne 18. 3. 1997, se
zrušují.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelé svou včas podanou ústavní stížností napadli
rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, č. j. 21 Co 273/97-58,
ze dne 29. 10. 1997, jímž byl v části týkající se žalovaného
Kovoplastu, s. p., Chlumec nad Cidlinou, v likvidaci, se sídlem
v Chlumci nad Cidlinou, Boženy Němcové 41/IV, zrušen rozsudek
Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 18. 3. 1997, č. j. 6
C 98/96-34, a řízení bylo v této části zastaveno, ve zbývající
části byl rozsudek soudu prvého stupně potvrzen. Odvolací soud
svým výrokem potvrdil zamítnutí žaloby stěžovatelů ohledně
stanovení povinnosti prvému žalovanému, tj. Kovoplastu Chlumec nad
Cidlinou, a. s., vydat stěžovatelům nemovitosti v katastrálním
území Ch. podle zák. č. 403/1990 Sb., ve znění pozdějších
předpisů. Důvodem zrušovacího a zastavovacího výroku byla
skutečnost, že druhý žalovaný, tj. Kovoplast, st. p., Chlumec nad
Cidlinou, v likvidaci, zanikl po provedené likvidaci výmazem
z obchodního rejstříku ke dni 10. 2. 1997 a tím ztratil
způsobilost být účastníkem řízení. Ve vztahu k prvému žalovanému,
tj. Kovoplastu Chlumec nad Cidlinou, a. s., pak nevyhovění žalobě
opřely soudy obou stupňů o skutečnost, že stěžovatelé neučinili
výzvu k vydání věcí ve smyslu §5 odst. 1 zák. č. 403/1990 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, nýbrž uplatnili nárok na finanční
náhradu ve smyslu ustanovení §14 téže normy.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti poukazují na to, že
rozhodnutím obecných soudů byl porušen č. 36 odst. 1 a čl. 38
odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Důvody porušení těchto článků Listiny spatřují stěžovatelé v tom,
že obecné soudy nevyhověly jejich návrhu na provedení důkazu
jejich výslechem k výkladu projevu vůle obsaženého v dopise ze dne
30. 12. 1990. Tento dopis stěžovatelé považují za výzvu k vydání
nemovitostí ve smyslu ustanovení §5 odst. 1 zák. č. 403/1990 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, zatímco obecné soudy jej považují za
uplatnění nároku na finanční náhradu ve smyslu ustanovení §14
citovaného zákona.
V písemném vyjádření k ústavní stížnosti navrhl Krajský soud
v Hradci Králové její zamítnutí. Poukázal na to, že skutečnost, že
žalobci nebyli k řízení obesláni a pokud byli zastoupeni
advokátem, který obeslán byl, neznamená to porušení zásady
rovnosti účastníků. V tomto směru odvolací soud dovodil tento
závěr z ustanovení §115 odst. 1 občanského soudního řádu (dále
jen "o. s. ř."), ve spojení s §49 odst. 1 o. s. ř. Z tohoto
ustanovení vyplývá, že doručovat zástupci i účastníku řízení musí
soud pouze tehdy, má-li účastník v řízení něco osobně vykonat.
Protože důkaz výslechem účastníka nepovažovaly obecné soudy za
potřebný, nebylo obeslání žalobců k jednání třeba. Pokud jde o věc
samu, namítl Krajský soud v Hradci Králové, že dopis žalobců
z 30. 12. 1990 měl být dle stěžovatelů pokládán za výzvu k vydání
věci podle §5 odst. 1 zák. č. 409/1990 Sb., ačkoli je naprosto
jednoznačnou a nezpochybnitelnou výzvou k zaplacení peněžité
náhrady. Pokud by měl vůbec být chápán jinak, vznikla by otázka,
jak by vůbec bylo třeba jinak formulovat výzvu k zaplacení
finanční náhrady.
Vedlejší účastník řízení navrhl odmítnutí ústavní stížnosti.
Zdůraznil, že dopis z 30. 12. 1990 je jasným volním projevem
stěžovatelů, jímž uplatnili nárok na finanční náhradu. Vedlejší
účastník dále poukazuje na to, že není namístě tvrzení
stěžovatelů, že jednali v časové tísni, když z 6 měsíční
prekluzivní lhůty uplynuly tehdy teprve necelé dva měsíce. Dopis
z 30. 12. 1990 nelze rovněž podle vedlejšího účastníka považovat
za laický, když z citace zákonných ustanovení v něm je zřejmé, že
navrhovatelé měli k dispozici zák. č. 403/1990 Sb. a z něho
správně požadavek na finanční náhradu dovodili a uplatnili.
Ústavní soud se rovněž seznámil se spisem Okresního soudu
v Hradci Králové, sp. zn. 6 C 98/96, z něhož zjistil, že v žalobě
v rámci navržených důkazů navrhli stěžovatelé i důkaz výslechem
účastníků, konkrétně pod bodem III, VII a VIII žaloby. Soudem
prvého stupně bylo nařízeno jednání na 18. 3. 1997, k němuž nebyli
navrhovatelé obesíláni. U jednání 18. 3. 1997, jehož se zúčastnila
za navrhovatele jejich právní zástupkyně, která byla obeslána
společně s vedlejším účastníkem byla věc rozhodnuta. V rámci
odvolání ze dne 15. 4. 1997 učinili opětovně navrhovatelé návrh na
doplnění dokazování jejich výslechem. Odvolací soud nařídil
jednání na 29. 10. 1997, k němuž navrhovatele neobesílal,
předvolal pouze jejich právní zástupkyni a vedlejšího účastníka.
U tohoto jednání věc rozhodl. Dovolání nebylo navrhovateli
uplatněno.
II.
Ústavní soud při posuzování předmětné ústavní stížnosti musí
v prvé řadě poukázat na to, že není běžnou třetí instancí
v systému obecného soudnictví, a proto může nad jejich činností
vykonávat přezkumný dohled pouze tehdy, došlo-li k porušení
Ústavy, ústavních zákonů, Listiny, jakož i mezinárodní smlouvy dle
čl. 10 Ústavy.
V daném případě dospěl Ústavní soud k závěru, že došlo
k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny. Podle tohoto ustanovení má
každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných
průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem
prováděným důkazům. Z hlediska procesního obecné soudy porušily
tento článek Listiny tím, že zejména soud prvého stupně
nepředvolal ani k prvnímu soudnímu jednání stěžovatele, přestože
se stěžovatelé opakovaně ve své žalobě důkazu svým výslechem
dovolávali. Pokud tedy nebyl v řízení výslech stěžovatelů
proveden, bylo jim znemožněno se k věci i všem prováděným důkazům
vyjádřit. Současně bylo stěžovatelům znemožněno uplatnit jejich
Listinou garantované právo, aby věc byla projednána v jejich
přítomnosti. Tento procesní nedostatek nezhojil v rámci dalšího
řízení ani soud odvolací, neboť u něho byl v odvolání rovněž
uplatněn návrh stěžovatelů na doplnění dokazování výslechem
účastníků. Je sice pravdou, že v oblasti doručování, v případě, že
je účastník civilního řízení zastoupen advokátem, je možné
aplikovat §49 odst. 1 o. s. ř. Avšak v rámci vlastního postupu
soudu v průběhu celého řízení, zejména v rámci dokazování, si musí
soud počínat tak, aby respektoval princip rovnosti účastníků
zakotvený v §18 o. s. ř., čl. 37 odst. 3, jakož i čl. 38 odst.
2 Listiny základních práv a svobod. Výrazem rovnosti účastníků je
i jejich právo být přítomni při jednání před soudem. V dané věci
však byli stěžovatelé tohoto svého práva postupem obecných soudů
zbaveni. Zásada rovnosti účastníků je rovněž významným
interpretačním pravidlem při výkladu procesněprávních předpisů.
Proto i při interpretaci §115 o. s. ř. je třeba z této zásady
vycházet. Podle tohoto ustanovení k nařízenému jednání předvolá
předseda senátu účastníky. Tak tomu je většinou při prvém jednání,
při němž má být účastník vyslechnut. V dané věci navrhli
stěžovatelé důkaz výslechem účastníků, přesto nebyli k prvnímu
jednání u obecného soudu předvoláni, čímž došlo k porušení jak
shora uvedených ustanovení občanského soudního řádu, tak zejména
čl. 38 odst. 2 Listiny. Právo na osobní přítomnost stěžovatelů
u jednání, jakož i právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům
nebylo respektováno.
Při ústním jednání uplatnil vedlejší účastník námitku, že
stěžovatelé nevyčerpali před podáním ústavní stížnosti všechny
procesní prostředky, které zákon k ochraně jejich práv poskytuje
tím, že nepodali dovolání. Ústavní soud přesto neodmítl přijetí
ústavní stížnosti s poukazem na §75 odst. 2 písm. a) zákona č.
182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vzhledem k tomu, že
stížnost svým významem pro oblast základních procesních práv
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelů.
S ohledem na procesní pochybení obecných soudů I. stupňů, jež
spočívají v nerespektování čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod nezbylo Ústavnímu soudu než obě rozhodnutí obecných soudů
zrušit (§82 odst. 1, odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním
soudu, ve znění pozdějších předpisů). Tím však Ústavní soud
nicméně nepředjímá budoucí rozhodnutí obecných soudů ve věci samé.
Poučení: Proti tomuto usnesení se nelze odvolat.
V Brně 2. února 1999