ECLI:CZ:US:1999:1.US.85.98
sp. zn. I. ÚS 85/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti R. Č., zastoupeného advokátem JUDr. B. G., CSc., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. 1 Odon 105/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 5. 1997, č.j. 5 Cmo 170/97-12, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 7. 2. 1997, č.j. Sm 576/96-4, o zastavení řízení ve věci žalobce (nyní stěžovatele) proti žalovanému B. H. o částku 201.000,- Kčs s přísl. pro nezaplacení soudního poplatku.
Žalobce v odvolání proti citovanému rozhodnutí namítal, že soudní poplatek byl vyměřen v nesprávné výši a dále požádal o osvobození od jedné poloviny soudních poplatků. Vrchní soud v Praze uvedl, že soud prvního stupně v souladu s ust. §7 odst. 1 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, vyzval žalobce k zaplacení soudního poplatku a výši poplatku stanovil správně. O žádosti o osvobození od soudních poplatků by podle ust. §138 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") měl rozhodnout soud prvního stupně, ale v tomto případě by takové rozhodování bylo nadbytečné, neboť žalobce by mohl být osvobozen nejvýše od poloviny soudního poplatku a se splacením druhé poloviny by i v takovém případě zůstal v prodlení. Proto je "přinejmenším" pro nesplacení této druhé poloviny zastavení řízení důvodné.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 5. 1997, č.j. 5 Cmo 170/91-12, podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud ČR napadeným usnesením odmítl. Stěžovatel v dovolacím řízení namítal, že soud prvního stupně vyměřil soudní poplatek nesprávně a dále dovozoval, že podle ustálené judikatury nelze před rozhodnutím soudu o žádosti účastníka o osvobození od soudních poplatků, která byla podána v odvolacím řízení, předložit věc odvolacímu soudu k rozhodnutí o odvolání, ani o odvolání rozhodnout. Takovým postupem prý oba soudy účastníku odňaly možnost jednat před soudem. Nejvyšší soud ČR dovodil, že odnětím možnosti jednat před soudem ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. se rozumí takový postup soudu, který je nesprávný a jímž znemožnil účastníku uplatnění procesních práv, které mu přiznávají právní předpisy. Přitom k takovému odnětí práv musí dojít nesprávným postupem soudu v průběhu řízení, nikoli nesprávným rozhodnutím soudu. Nesprávné rozhodnutí soudu je možno v dovolacím řízení přezkoumat pouze tehdy, je-li dán některý ze zákonem stavených důvodů dovolání. V daném případě však nelze hodnotit postup odvolacího soudu v průběhu řízení jako nesprávný. Podmínky přípustnosti dovolání stanovené v ust. §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. nebyly splněny. Proto Nejvyšší soud ČR zkoumal, zda nebyl naplněn některý z důvodů dovolání uvedených v ust. §237 odst. 1 o.s.ř., leč žádný z těchto důvodů nebyl zjištěn. Podle ust. §238a odst. 1 písm. d) o.s.ř. je proti rozhodnutí, kterým odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení, přípustné dovolání pouze tehdy, jestliže soud prvního stupně zastavil řízení pro nedostatek pravomoci soudu. O takový případ však nešlo a proto Nejvyšší soud ČR podle ust. §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl.
Stěžovatel podal proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu ČR ústavní stížnost, v níž tvrdí, že tímto usnesením, jakož i předcházejícími usneseními obecných soudů, bylo porušeno jeho základní právo domáhat se stanoveným postupem svého práva, tedy právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Postup obecných soudů byl nesprávný, a proto jeho dovolání odůvodněné ust. §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. bylo přípustné. Obecné soudy nejen zcela ignorovaly stěžovatelovu žádost o částečné osvobození od soudních poplatků, o níž nerozhodly, ale také prý porušily zákon v ust. §9 odst. 2 zák. č. 549/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. (To namítl stěžovatel teprve při podání ústavní stížnosti, aniž by to uplatnil v odvolacím řízení nebo v řízení dovolacím.) Stěžovatel dále až v ústavní stížnosti uvedl, že nerespektování první výzvy soudu k úhradě poplatku nemůže mít za následek zastavení řízení, neboť splatnost poplatku nastává až do tří dnů po doručení této výzvy a postup podle §9 odst. 2 zákona o soudních poplatcích vyžaduje výzvu dodatečnou. Krajský obchodní soud v Praze však takto správně nepostupoval, neboť žádnou dodatečnou výzvu stěžovateli nezaslal a řízení zastavil ihned po první výzvě k zaplacení soudního poplatku. Stěžovatel v této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 1997, sp. zn. IV. ÚS 324/96 (viz Sbírka nálezů a usnesení - svazek 7, Vydání 1., Praha 1997, nález č. 20), v němž Ústavní soud vyslovil právní názor, že i když v případě zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku podle §9 odst. 2 zák. č. 549/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jde o rozhodnutí procesní povahy, mohou být s takovým rozhodnutím spojeny i významné hmotněprávní aspekty, jako např. promlčení uplatněného nároku. Právě tato úzká spojitost s hmotněprávními účinky může takové rozhodnutí posunout do roviny, ve které je již na místě úvaha o odepření ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Z těchto důvodů navrhl stěžovatel zrušení napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR.
K ústavní stížnosti se vyjádřil jako účastník řízení Nejvyšší soud ČR, který uvedl, že stěžovatelem tvrzený důvod přípustnosti dovolání - odnětí možnosti jednat před soudem nesprávným postupem soudu [§237 odst. 1 písm. f) o.s.ř.] - nebyl v projednávané věci naplněn. Stěžovatel namítal nesprávný postup soudu údajně spočívající v tom, že odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvého stupně o zastavení řízení předtím, než tento soud rozhodl o jeho žádosti o osvobození od jedné poloviny soudního poplatku, a dále namítal, že soudní poplatek nebyl vyměřen ve správné výši. Stěžovatel však nezaplatil ani polovinu poplatku, ohledně které osvobození nepožadoval, a to ani ve výši, kterou považoval za správnou. Žádost o prominutí poloviny soudního poplatku nemá odkladný účinek co do povinnosti zaplatit zbývající polovinu poplatku, o jejíž prominutí stěžovatel nepožádal. Z toho vyplývá, že postupem odvolacího soudu nebyla účastníku řízení odňata možnost jednat před soudem, ale že se o tuto možnost připravil sám postupem, který je v rozporu se zák. č. 549/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů; dovolání proto nebylo z uvedeného důvodu přípustné. Protože Nejvyšší soud ČR neshledal ani jiný ze zákonem stanovených důvodů přípustnosti dovolání, nezbylo mu než dovolání odmítnout. Nemohl se přitom již zabývat námitkou dovolatele, že postup soudu prvního stupně při doručování výzvy k zaplacení soudního poplatku nebyl správný, neboť poté, co shledal nepřípustnost dovolání, to již možné nebylo. Tuto námitku měl dovolatel vznést již v odvolání - což neučinil - a povinností odvolacího soudu by pak bylo se s uvedenou námitkou vypořádat.
Ústavní soud (s ohledem na uvedené skutečnosti a s přihlédnutím k obsahu spisu Krajského obchodního soudu v Praze, sp. zn. Sm 576/96) konstatuje, že ústavní stížností je napadeno pouze usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 12. 1997, č.j. 1 Odon 105/97-18. Stěžovatel v podaném dovolání však uplatňoval pouze to, že nebylo rozhodnuto o jeho žádosti o částečné osvobození od soudních poplatků a trval na svých námitkách, že soudní poplatek byl vyměřen v nesprávné výši. Tím prý oba soudy odňaly stěžovateli možnost jednat před soudem.
Nejvyšší soud ČR při řešení otázky přípustnosti dovolání ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. právem uvedl, že - jak je již uvedeno na jiném místě tohoto usnesení - že odnětím možnosti jednat před soudem ve smyslu tohoto zákonného ustanovení se rozumí takový postup soudu, který je nesprávný a kterým soud znemožnil účastníkovi uplatnění procesních práv, které mu přiznávají právní předpisy. Přitom k takovému odnětí práv musí dojít nesprávným postupem soudu v průběhu řízení, nikoli nesprávným rozhodnutím soudu. V daném případě nelze hodnotit postup odvolacího soudu v průběhu řízení jako nesprávný. Podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 odst. 1 psím. f) o.s.ř., ani některý z jiných důvodů uvedených v citovaném zákonném ustanovení, nejsou splněny. Proto Nejvyšší soud ČR dovolání podle ust. §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl. Ústavní soud nevidí důvod, aby z hlediska ochrany ústavnosti tento závěr neakceptoval.
Stěžovatel teprve v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy porušily ust. §9 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Toto tvrzení odůvodnil tím, že po novele provedené zák. č. 36/1995 Sb. se podáním návrhu stal splatným pouze poplatek stanovený pevnou sazbou. Argumentuje - jak již bylo uvedeno - tak, že u poplatku stanoveného procentní sazbou platí, není-li v plné výši uhrazen, že nerespektování první výzvy soudu k úhradě poplatku nemá za následek zastavení řízení, neboť splatnost poplatku nastává až do tří dnů po doručení této výzvy. Postup podle §9 odst. 2 zák. č. 549/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyžaduje výzvu dodatečnou, která však nebyla stěžovateli zaslána. Tuto argumentaci však připustit nelze, což je odůvodněno na jiném místě tohoto usnesení. Stěžovatel se v této souvislosti mylně dovolává nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 2. 1997, sp. zn. IV. ÚS 324/96, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení - svazek 7, nález č. 20. Toto rozhodnutí totiž na projednávanou věc nedopadá, neboť v něm šlo o to, že poplatek byl včas uhrazen jinou osobou za povinného s přesným určením, v jaké soudní věci byl poplatek uhrazen, což soud za splnění poplatkové povinnosti nepovažoval.
Stěžovatelovy výtky proti postupu dovolacího soudu neobstojí i proto, že námitku, že mu nebyla zaslána dodatečná výzva podle ust. §9 odst. 2 zák. č. 549/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v podaném dovolání vůbec neuplatnil. Zásad spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, jimiž stěžovatel podkládá ústavní stížnost v této věci, se nemůže dovolávat ten, kdo řádné a včasné uplatnění svých procesních práv zanedbal (srov. Sbírka nálezů a usnesení - svazek 8, Vydání 1., Praha 1998, nález č. 74 ve věci sp. zn. III. ÚS 68/97). Zásada "nechť si každý střeží svá práva", která ovládá z převážné míry současné občanské soudní řízení, vyžaduje od účastníků řízení pečlivou úvahu nad tím, jakým způsobem - ve shodě se zákonem - zamýšlí o ochranu svého práva usilovat, což platí tím spíše, když byl účastník dovolacího řízení zastoupen profesionálním zástupcem.
Pokud se stěžovatel dovolává čl. 90 Ústavy ČR, podle něhož soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, je třeba zvážit, zda v souzeném případě ten, kdo se ochrany tohoto článku dovolává, sám splnil povinnost, která poskytnutí ochrany práv soudem podmiňuje, tj. zda v tomto případě splnil svoji povinnost zaplatit soudní poplatek. Není pochyb o tom, že stěžovatel měl uhradit nespornou polovinu soudního poplatku alespoň ve výši, ve které sám svoji poplatkovou povinnost uznal, což však neučinil ani do konce lhůty k podání odvolání proti usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku (§9 odst. 4 zák. č. 549/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Nezaplacením nezpochybněné části soudního poplatku tak byly splněny podmínky pro postup podle §9 odst. 2 cit. zákona, takže k porušení čl. 90 Ústavy ČR nedošlo. Z uvedeného je dále patrno, že i přes pochybení soud prvního stupně ohledně nezaslání další výzvy ve smyslu ust. §9 odst. 2 zák. č. 549/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, měl stěžovatel možnost v odvolacím řízení svá práva řádně hájit, takže nelze usuzovat, že proces byl v souzené věci jako celek nespravedlivý.
Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. července 1999
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu