ECLI:CZ:US:1999:1.US.85.99
sp. zn. I. ÚS 85/99
Usnesení
I. úS 85/99
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Ivany Janů a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti J. V., zastoupeného Mgr. J. F., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č.j. 10 Co 410/98-85 ze dne 8.10. 1998 a proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně č.j. 7 C 798/92-32 ze dne 8.4. 1994 takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včas podanou ústavní stížností domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě č.j. 10 Co 410/98-85 ze dne 8.10.1998 a rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně č.j. 7 C 798/92-32 ze dne 8.4. 1994. Prvoinstančním rozhodnutím mu byla uložena povinnost vyklidit blíže specifikované nemovitosti a zároveň byl zamítnut jeho protinávrh na nahrazení projevu vůle prodávajícího v kupní smlouvě, na jejímž základě měl být realizován prodej těchto pozemků. Napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl prvoinstanční rozsudek potvrzen. Základem argumentace stěžovatele je jeho tvrzení, že pokud obecné soudy provedly výklad ustanovení §51, 34, 46 odst. 1 a 2 obč. zákoníku jinak, než on sám zastává, zasáhly tím do jeho práva vlastnit majetek zaručeného v čl. 11 odst. 1 a do jeho práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Vzhledem k tomuto názoru se domáhá, aby Ústavní soud usnesením (správně má být "nálezem") oba rozsudky zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení a rozhodnutí.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření k ústavní stížnosti poukázal na to, že ve věci rozhodoval opakovaně, přičemž v prvním rozsudku ze dne 16.12.1994, č.j. 10 Co 439/94-52 vyjádřil právní názor, který se shoduje s obsahem ústavní stížnosti. Protože však tento rozsudek Nejvyšší soud ČR zrušil, byl v další fázi řízení vázán jeho právním názorem, a proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Avšak vzhledem k tomu, že v původním rozhodnutím zaujal právní závěry, o jejichž správnosti byl přesvědčen, ztotožňuje se s důvody uvedenými v ústavní stížnosti.
Naproti tornu Okresní soud ve Vsetíně upozorňuje, že stěžovatel se domáhá svého práva na základě smlouvy o smlouvě budoucí, která však byla shledána neplatnou pro absenci obsahových i formálních náležitostí. Proto se domnívá, že napadené rozsudky jsou v souladu s čl. 11 odst. 1 Ústavy ČR (správně má být "Listiny") a čl. 36 odst. 1 Listiny.
M. V. a L. V., kteří byli účastníky řízení před obecnými soudy, se výslovně vzdali svého postavení vedlejších účastníků v řízení před Ústavním soudem.
LÚS 85/99
Z předložených podkladů, jakož i z vyžádaných vyjádření účastníků, vedlejších účastníků a ze spisu Okresního soudu ve Vsetíně sp. zn. 7 C 798/92, učinil ústavní soud následující zjištění: Vedlejší účastníci, jako žalobci, se návrhem již v roce 1992 domáhali, aby soud uložil stěžovateli povinnost vyklidit soubor nemovitostí v jejich vlastnictví. Proti této žalobě podal stěžovatel protinávrh, v němž požadoval, aby soud nahradil projev vůle vedlejších účastníků uzavřít kupní smlouvu, k čemuž se zavázali smlouvou o budoucí smlouvě. Okresní soud žalobě vyhověl a návrh stěžovatele zamítl, když akcentoval zjištění, že smlouva o budoucí smlouvě nezaložila povinnost vedlejších účastníků nemovitosti stěžovateli prodat. Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání, jehož výsledkem bylo rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě měnící prvoinstanční rozsudek tak, že žaloba vedlejších účastníků byla zamítnuta a po upřesnění návrhu stěžovatelem byla vedlejším účastníkům uložena povinnost do 1 měsíce uzavřít kupní smlouvu. Odvolací soud dospěl k názoru, že smlouva o budoucí kupní smlouvě byla mezi účastníky uzavřena. Vedlejší účastníci podali k Nejvyššímu soud ČR dovolání, které tento soud shledal důvodným, a rozsudek druhoinstančního soudu zrušil, když vyjádřil právní názor, že smlouva o budoucí smlouvě o převodu nemovitostí musí být formulována tak, aby naplňovala nezbytné náležitosti budoucího smluvního typu a skýtala i bezpečný podklad pro eventuelní žalobu pro případ, že by z takové smlouvy nebylo plněno. Vázán názorem Nejvyššího soudu ČR Krajský soud v Ostravě rozsudkem č.j. 10 Co 410/98 ze dne 8.10.1998 potvrdil původní rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně.
Ústavní stížnost není důvodná.
Pokud stěžovatel dovozuje, že soudy zasáhly odlišnou interpretací příslušných ustanovení do jeho práva vlastnit majetek zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny, jde o konstrukci evidentně nesprávnou. Jsou notoricky známá rozhodnutí, v nichž Ústavní soud opakovaně konstatoval, že článkem 11 Listiny je chráněno vlastnické právo jako takové, vlastnické právo již konstituované a tedy již existující a nikoliv pouze tvrzený nárok na ně. Pouhý spor o vlastnictví, jímž má být vlastnické právo teprve konstituováno, tedy ústavně chráněn není a ani být nemůže (např. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 107/96, uveřejněný pod č. 72 ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 6). Protože stěžovateli nikdy nesvědčilo vlastnické právo k pozemkům, které byly předmětem dohody z r. 1987, nemůže se ani dovolávat ochrany práva zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny Stěžovatel pochybil také v tom, když dopisem ze 4.5. 1994 provedl změnu návrhu a domáhá se, aby vedlejším účastníkům byla uložena povinnost uzavřít kupní smlouvu do 1 měsíce od právní moci rozsudku. V takovém případě jde o typickou žalobou ve smyslu §80 písm. b) obč. soudního řádu, nikoliv o žalobu na nahrazení projevu vůle podle §161 odst. 3 obč. soudního řádu.
Stěžovatel dále uvádí, že nesouhlasí s právním názorem Nejvyššího soudu ČR. Ústavní soud není orgánem, kterému by příslušelo rozhodovat o polemických námitkách účastníků soudního řízení vůči zaujímaných právním názorům. Je plně v kompetenci obecných soudů posoudit, zda jsou dány všechny předpoklady pro rozhodnutí ve věci samé, a to s ohledem na právní postavení účastníků řízení, kteří jsou zpravidla v kontradiktorním postavení. Vzájemná pozice účastníků sporného řízení se také projevuje v konstrukci důkazního břemene a v následcích spojených s jeho neunesením. Stěžovatel měl v průběhu soudního řízení řadu možnosti k dokázání svých tvrzení, což bylo základním předpokladem jeho úspěchu ve sporu, tyto možnosti však nedostatečně využil. Např. při přípravě jednání před odvolacím soudem (poté, co byl jeho rozsudek Nejvyšším soudem zrušen), byl právní zástupce stěžovatele vyzván, aby soudu sdělil, zda činí další důkazní návrhy s ohledem na právní závěry dovolacího soudu. V odpovědi ze dne 27.4.1998 však sdělil, že žádné důkazní návrhy nečiní. Pokud tedy možnost řádného důkazu svých tvrzení před obecnými soudy nevyužil, nemůže uvádět, že soudy porušily jeho základní právo na spravedlivý proces zakotvené v č1.36 Listiny
I.úS 85/99
V návaznosti na vlastní dosavadní judikaturu Ústavní soud připomíná, že k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, event. by zůstal v řízení delší dobu nečinný). K takové situaci však v posuzovaném případě nedošlo.
Z uvedených důvodů senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně , dne 11. 5. 1999
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu