ECLI:CZ:US:1999:1.US.92.99
sp. zn. I. ÚS 92/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelů J. B. a J. B., obou zastoupených JUDr. R. J., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 12. 1998, čj. 23 Co 172/98 - 93, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížnost stěžovatelů ze dne 18. 2. 1999 napadá v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 22. 1. 1998, čj. 8 C 6/97 - 65, jímž byla zamítnuta žaloba žalobců - stěžovatelů - o uložení povinnosti žalovaným M. a M. M. trpět výkon práva odpovídajícího věcnému břemeni, spočívajícímu v právu průchodu a průjezdu dopravními prostředky po parcele č. 353/5 - louka, v obci H., katastrální území N., zapsané v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu v Havlíčkově Brodě na LV č. 555, žalobci a v jejich prospěch způsobem, který je vyznačen na geometrickém plánu ing. K. V. ze dne 10. 6. 1996, č. pl. 47-416/96.
Stěžovatelé mají za to, že napadený rozsudek je v rozporu s Listinou základních práv a svobod, a to s čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1, 3. Ve své ústavní stížnosti vytýkají krajskému soudu nesprávné skutkové zjištění a právní posouzení věci. Jsou přesvědčeni, že v průběhu řízení prokázali, že jejich právní předchůdci tvrzené právo faktickým výkonem vydrželi již za účinnosti občanského zákoníku z roku 1950 a takto vydržené právo přešlo s vlastnictvím nemovitosti na další nabyvatele a v důsledku toho svědčí i stěžovatelům. Výroky rozsudků soudů obou stupňů dle stěžovatelů znamenají, že oni, jako vlastníci rekreační chaty, kterou řádně a v souladu se zákonem nabyli kupní smlouvou, jsou omezeni v možnosti věc nerušeně užívat.
Ústavní soud při projednávání včas podaného návrhu stěžovatelů respektoval, že není součástí soustavy obecných soudů a nevykonává přezkumné pravomoci v tom smyslu, že by byl další instancí v systému všeobecného soudnictví. Jeho pravomoc je zaměřena na zjištění, zda napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelů zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Jestliže se namítá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, pak je třeba si uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z Listiny základních práv a svobod, jakož i z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Pokud stěžovatelé spatřují nedostatek v nesprávném skutkovém zjištění a v právním posouzení věci, je třeba připomenout, že soudní moc, jak je konstituována Ústavou ČR, je svěřena soudům především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 odst. 1 Ústavy ČR), přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý. Důsledkem nezávislosti soudce je mimo jiné i to, že se řídí jen zákonem a podle §132 občanského soudního řádu důkazy hodnotí podle své úvahy. Účastníci jsou povinni označit důkazy k podpoře svých tvrzení a soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (§120 o. s. ř.).
Jestliže se namítá porušení čl. 11 odst. 1, 3 Listiny základních práv a svobod a stěžovatelé je spatřují v nedostatku ochrany jejich vlastnického práva, je nutno podotknout, že tato ochrana jim byla poskytnuta v řádném soudním řízení. Pokud stěžovatelé ospravedlňovali své zásahy do vlastnických práv žalovaných, je nutno podotknout, že takovéto právo stěžovatelům nelze upřít, ovšem jen tehdy, bylo-li v předmětném řízení před obecnými soudy prokázáno, že byly splněny zákonné podmínky pro vydržení věcného břemene.
Ústavní soud na základě ústavní stížnosti, rozhodnutí obecných soudů a obsahu spisu Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, sp. zn. 8 C 6/97, dospěl k závěru, že jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací, postupoval v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud zjistil, že odvolací soud ve svém rozhodnutí, které je předmětem projednávané ústavní stížnosti, vycházel ze skutkových zjištění, která jsou v souladu s provedenými důkazy a z nich vyvozenými odpovídajícími právními závěry.
Ústavní soud proto shodně s názorem Krajského soudu v Hradci Králové musel konstatovat, že stěžovatelům, jako vlastníkům chaty, nevzniklo věcné břemeno spočívající v právu cesty přes pozemek žalovaných, a to z důvodů podrobně uvedených v napadeném rozhodnutí, s jejichž závěry se Ústavní soud ztotožňuje.
Soud konstatoval, že pokud s držbou práva započali právní předchůdci žalobců již v roce 1948, tzn. za účinnosti obecného zákoníku občanského ze dne 1. 6. 1811 (dále jen o. z. o.), nemohli právo věcného břemene vydržet za účinnosti tohoto zákona. Podle §1468 o. z. o. byla lhůta pro vydržení práva věcného břemene k nemovité věci třicetiletá. Právní předchůdci žalobců však mohli své právo průchodu a průjezdu podle tohoto zákona vykonávat pouze tři roky do 1. 1. 1951. Nestihli splnit všechny podmínky, s nimiž obecný zákoník občanský vznik práva věcného břemene vydržení spojoval. Od l. 1. 1951 pak nabyl účinnosti zákon č. 141/1950 Sb. Ten stanovil novou vydržecí lhůtu, a to desetiletou (§116 s. o. z.), která mohla začít běžet od 1. 1. 1951
(§566 s. o. z.). Nový právní předpis však přinesl závažnou změnu. Pro vydržení věcného břemene požadoval držbu oprávněnou. To znamenalo, že držitel, se zřetelem ke všem okolnostem, musel být v dobré víře, že mu právo náleží (§145 odst. 1 s. o. z.). V důsledku toho držiteli k vydržení věcného břemene nepostačilo prokázat pouze pravost a poctivost držby, jak vyžadoval o. z. o. v §309 a násl., za užití §1468, ale musel navíc prokázat i titul (právní důvod) držby. Držiteli tím vznikla povinnost prokázat, že nastala okolnost, na základě které konal právo průchodu a průjezdu přes služebný pozemek a která by sice sama o sobě nebyla způsobilá založit existenci věcného břemene, nicméně by ho opravňovala k přesvědčení, že tu takové právo pro něho vzniklo. Událostí způsobilou založit takové přesvědčení, nemohlo být pouze faktické vykonávání práva (jak se domnívali žalobci). V takovém případě chyběla skutečnost, která by mohla u vlastníka chaty vyvolat oprávněný závěr, že mu právo průchodu a průjezdu po cizí parcele náleží. Stěžovatelé však skutečnost, která by mohla být titulem pro držbu práva, netvrdili, ani ji neprokazovali, což mělo za následek, že neunesli důkazní břemeno o oprávněnosti své držby. Právní předchůdci stěžovatelů nevydrželi právo věcného břemene ani za účinnosti zákona č. 141/1950 Sb., ani podle zákona č. 40/1964 Sb. Tento zákon umožnil vydržení věcného břemene až novelou, zákonem č. 131/1982 Sb. v §132a odst. 2 a §135c odst. 1, ale stále vyžadoval oprávněnou držbu, tedy držbu v dobré víře, že věc (právo) držiteli patří. Stejný stav je i podle současných platných předpisů obsažených v §130 odst. 1, v §134 odst. 1 a v §131 odst. 1 občanského zákoníku, když žalobci neuvedli žádný titul, pro který právo vykonávají sami.
Ústavní soud neshledal v napadeném rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové namítané, ani jiné porušení ústavních práv. Má za to, že zde není důvod, pro který by mělo být návrhu stěžovatelů na zrušení tohoto rozsudku vyhověno. Dospěl tak k závěru, že se jedná o návrh ústavní stížnosti zjevně neopodstatněné.
Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usnesením návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. října 1999 JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu