ECLI:CZ:US:1999:2.US.106.99
sp. zn. II. ÚS 106/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky a ve věci ústavní stížnosti 1) Ing. P. B., 2) E. B., zastoupených JUDr. J. J., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 12. 1998, č. j. 19 Co 701/97-199, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 10. 5. 1994, č. j. 34 C 247/90-143, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. 12. 1998, č. j. 19 Co 701/97-199, potvrdil ve věci samé rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 10. 5. 1994, č. j. 34 C 247/90-143, kterým bylo určeno, že kupní smlouva, uzavřená dne 10. 12. 1970, mezi M. H. jako prodávající a P. B. a E. B. jako kupujícími, ohledně rodinného domu č. p. 950 org. č. 50, B. ul. v Ž., postaveného na st. p. č. 1004, této stavební části a zahrady p. č. 1151, zapsaných v kn. vl. pozemkové knihy k. ú. K., je neplatná.
Tento rozsudek odvolacího soudu napadli žalovaní (stěžovatelé) Ing. P. B. a E. B. dovoláním k Nejvyššímu soudu ČR a z důvodů procesní jistoty (zachování termínu) podali proti tomuto rozsudku rovněž ústavní stížnost, a to pro porušení čl. 90 Ústavy a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud vyčkal rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, který usnesením ze dne 24. 8. 1999, č. j. 22 Cdo 709/99-216, dovolání odmítl a zavázal stěžovatele k úhradě nákladů dovolacího řízení. Usnesení Nejvyššího soudu ČR bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 25. 10. 1999.
Stěžovatelé vytýkají odvolacímu soudu, že svým rozsudkem porušil zásadu dvojinstančního postupu tím, že nepřezkoumával právní názor soudu prvého stupně v otázce účinnosti právního úkonu žalobce Ing. M. H.
Dále stěžovatelé vytýkají odvolacímu soudu, že důkazy, ze kterých vycházel, trpí četnými rozpory a tyto rozpory že nebyly v procesu dokazování a v procesu hodnocení důkazů odstraněny. Především se jedná o hodnocení způsobilosti M. H. k právním úkonům v prosinci r. 1970. Soudem prvého stupně byly vyžádány v té věci dva znalecké posudky, z nichž prvý, vypracovaný soudní znalkyní MUDr. Č., hodnotil zdravotní stav M. H. tak, že byla způsobilá k uzavření kupní smlouvy. Druhý revizní znalecký posudek znalkyně MUDr. V. vyslovil opačný názor. Stěžovatelé k tomu uvádějí, že revizní znalecký posudek nebyl s ničím konfrontován a ověřován a vycházel rovněž z výpovědi svědkyně T. Za situace, kdy obecné soudy odmítly tento znalecký závěr přezkoumat, vyvozují stěžovatelé porušení zásady rovnosti, když na druhé straně byl přezkoumán znalecký posudek pro ně příznivý.
Ústavní soud po zjištění, že ústavní stížnost byla podána řádně a včas, se zaměřil na stěžovateli uváděná porušení jejich základních práv.
Z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 10. 5. 1994, sp. zn. 34 C 247/90, Ústavní soud zjistil, že tento prvoinstanční soud věnoval celému případu mimořádnou pozornost v provádění a hodnocení důkazů k prokázání věcné stránky případu. Odvolací soud se těmito důkazy i s jejich vyhodnocením ztotožnil. Stěžovatelé nevytýkají oběma soudům nedostatky ve zjištění stavu věci, nýbrž porušení procesní povahy a závady v hodnocení provedených důkazů.
Pokud se týká prvé námitky, že odvolací soud nepřezkoumával názor prvoinstančního soudu ve věci účinnosti právního úkonu žalobce ze dne 26. 1. 1971, kterým podle stěžovatele měl odmítnout dědictví, nelze ji přiznat pravdivost. Touto otázkou se zabýval odvolací soud velmi podrobně a navíc oproti soudu prvého stupně vyslovil závěr, že nutno spatřovat rozdíl mezi prohlášením dědice, že z dědictví nic nepožaduje a jeho prohlášením, že dědictví odmítá. Poukázal přitom na ustanovení §33 zák. č. 95/1963 Sb. a dospěl k závěru, že odmítnutí dědictví nemohlo být účinné pro nesplnění zákonných požadavků.
Nelze také opomenout skutečnost, že předmětné nemovitosti v době prohlášení dědice nebyly součástí dědictví a žalobce (dědic) z důvodů ilegálního pobytu v zahraničí nemohl řádně uplatnit svou vůli. Mohl tak učinit, což také učinil, bezprostředně po návratu do ČSFR.
Druhá námitka stěžovatelů se týká zásadní a rozhodující otázky pro celý výsledek sporu, t. j., zda prodávající M. H. v době uzavírání kupní smlouvy byla způsobilá k právním úkonům. Rozhodnutí o této otázce odvisí od znaleckých posudků odborných soudních znalců. a jejich zhodnocení soudem. Není pravdou, jak tvrdí stěžovatelé, že soudní znalkyně MUDr. Č. se vyslovila tak, že M. H. byla způsobilá k uzavření kupní smlouvy. Tato znalkyně pouze připustila, že nelze vyloučit existenci lucidního intervalu u zemřelé v době, kdy došlo k podpisu smlouvy. Proto připustila, že není možné vyloučit, že paní H. byla schopna v prosinci 1970 podepsat kupní smlouvu. Právě pro nevyloučení pouhé možnosti si soud prvé instance vyžádal revizní posudek znalkyně MUDr. V., která po zhodnocení celkového zdravotního stavu prodávající vyloučila, že by u ní v jejím tehdejším stavu prakticky ještě mohla existovat možnost lucidního intervalu. Právě na základě hodnocení výše uvedených skutečností dospěl odvolací soud k závěru, že v době uzavření kupní smlouvy jednala M. H. v duševní poruše, čímž se stal právní úkon převodkyně právním úkonem absolutně neplatným.
Pokud stěžovatelé vytýkají revizní znalkyni, že vycházela také ze svědecké výpovědi svědkyně MUDr. T., nutno vzít v úvahu, že to byla obvodní lékařka paní M. H., kterou od r. 1966 léčila a za kterou pí. H., jako tzv. chronická pacientka, docházela v průměru jednou za dva až tři týdny.
Nelze proto vinit z porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces odvolací soud proto, že si nevyžádal další znalecký posudek. Revizní znalecký posudek jednoznačně odstranil naznačenou "možnost" posudku prvého.
Podle ustanovení §132 o. s. ř. je hodnocení provedených důkazů věcí rozhodujícího soudu, který tak činí v hodnocení každého důkazu zvlášť a o hodnocení všech důkazů v jejich vzájemné souvislosti s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo v řízení najevo.
Ústavní soud, jak je již soustavně judikováno, není další odvolací stolicí soudů obecných. Jeho ingerence do rozhodování soudů obecných nastává pouze tehdy, zjistí-li se porušení ústavnosti. Ústavní soud žádné takové porušení ústavnosti neshledal. Pokud stěžovatelé namítají i porušení čl. 90 Ústavy, nelze jim rovněž přisvědčit. Neúspěch jedné strany v řízení ještě neznamená, že by soudy zákonem stanoveným způsobem neposkytly ochranu jejím právům.
Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
předseda senátu ÚS
V Brně dne 10. listopadu 1999