ECLI:CZ:US:1999:2.US.107.99
sp. zn. II. ÚS 107/99
Usnesení
II.ÚS 107/99
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti K. P., zast. JUDr. K. K., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze z 9.11.1998 sp. zn. 1 Cao 137/98, takto:
Návrh se odmítá
Odůvodnění:
Navrhovatel podal Ústavnímu soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh na zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze z 9.11.1998 sp. zn. 1 Cao 137/98, kterým byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze z 15.5.1998 sp. zn. 47 Ca 86/98 o potvrzení rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení z 13.1.1998 č. 290 319 142, jímž byla zamítnuta jeho žádost o starobní důchod. Uvedl, že jak správní orgán, tak soudní orgány mu odepřely právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří, které občanům přiznává čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Sdělil, že rozsudkem Státního soudu v Praze z 31.10.1951 sp. zn. 3 Ts I 43/51 ve znění rozsudku Nejvyššího soudu ze 7.3.1952 sp. zn. To III 35/52 byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 15 roků.Tyto rozsudky byly zrušeny podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, pro účely důchodového zabezpečení k výpočtu starobního důchodu mu však byla započtena jen doba skutečného výkonu trestu, nikoli doba od jeho útěku z vězení do ciziny, ačkoliv za situace, do níž byl protiprávním odsouzením vehnán, nemohl v naší zemi pracovat a splnit požadavky pro přiznání starobního důchodu.Vyjádřil přesvědčení, že na jeho případ se vztahuje §25 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb, a vytkl orgánům veřejné moci, které o jeho nároku rozhodovaly, nesprávný výklad zákona, podle něhož se uvedené ustanovení vztahuje pouze na případy, kdy byl poškozený z výkonu trestu propuštěn, nikoli na případy, kdy uprchl.
Z informace stěžovatele a z rozsudku Vrchního soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že Vrchní soud v Praze ve výroku rozsudku připustil proti svému rozsudku z 9.11.1998 sp. zn. 1 Cao 137/98 dovolání podle současného znění §239 odst. 1 občanského soudního řádu a v odůvodnění rozsudku uvedl, že rozhodnutí v otázce
II.ÚS 107/99
nemožnosti aplikace §25 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb. na daný případ je po právní stránce zásadního významu.
Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.
V projednávané věci je posledním prostředkem k ochraně stěžovatelova práva dovolání, které bylo odvolacím soudem připuštěno za účelem vyřešení právní otázky, která by měla zásadní význam i v řízení před Ústavním soudem.
Kdyby Ústavní soud za této situace ústavní stížnost meritorně projednával, nastal by nežádoucí stav, kdy by současně probíhala dvě řízení o téže věci a Ústavní soud by suploval Nejvyšší soud, jehož úkolem je sjednocovat judikaturu obecných soudů mimo jiné také rozhodováním o dovoláních.
Vzhledem k tomu, že před podáním ústavní stížnosti Nejvyšší soud o dovolání ještě nerozhodl, nesplnil stěžovatel požadavek §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., a proto soudce zpravodaj návrh mimo ústní jednání v nepřítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítl.
Proti usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. dubna 1999
JUDr. Miloš Holeček
soudce zpravodaj