ECLI:CZ:US:1999:2.US.109.97
sp. zn. II. ÚS 109/97
Usnesení
II. ÚS 109/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Antonína Procházky a soudců Ivy Brožové a Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti N.V.H., zastoupeného advokátem JUDr. B.G., CSc., takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel napadá vyhoštění, které bylo realizováno Policií ČR dne 6. 2. 1997 jednak z důvodu protiústavnosti právní úpravy vyhoštění, obsažené v §16 odst. 3 zák. č. 123/1992 Sb. a š 32 odst. 2 téhož zákona, a dále z důvodu odepření práva na právní pomoc.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Policie ČR čj. PSP-15939/ČP-c-97, a spisem Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 37/97, z nichž zjistil, že rozhodnutím ze dne 12.9.1995,čj. PSP
II. ÚS 109/97
23299/CPPS-c-95, byl stěžovateli na jméno D. zakázán
pobyt na území České republiky do 30. 9. 1998 a že se proti
tomuto rozhodnutí neodvolal. Následně poté, co bylo zjištěno,
že se nachází stále na území ČR pod jménem N.V.H., bylo
vydáno 21. 1. 1997 další rozhodnutí, PSP-1-52/CP-c-97, kterým byl stěžovateli zakázán pobyt do 31. 1. 2007, a to poté, co byla prověřena jeho totožnost. Stěžovatel se však opět neodvolal a proto bylo dne 6. 2. 1997 přistoupeno k vyhoštění. Na základě shora uvedených skutkových zjištění dospěl Ústavní soud k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a to proto, že stěžovatel napadá vyhoštění z důvodu protiústavnosti právní úpravy, jež sice byla shledána za protiústavní v §32 odst. 2 zák. č. 123/1992 Sb. s účinností od 13. 5. 1999 pod P1. ÚS 27/97, avšak nikoliv z důvodů týkajících se těch případů, kde vyhoštění předchází rozhodnutí o zákazu pobytu, jak je tomu v daném případě, a dále proto, že proti rozhodnutí o zákazu pobytu, která byla podkladem pro vlastní ústavní stížností napadené vyhoštění, se nijak nebránil. Jinými slovy,vychází-li Ústavní soud z principu materiálního nazírání na právo a je-li ústavní stížnost chápána jako krajní prostředek ochrany práv, potom za situace, kdy stěžovatel samotný základ, tj. zákaz pobytu, nijak nezpochybnil, a přitom protiústavnost právní úpravy byla shledána pod sp. zn. P1. ÚS 27/97 u §32 odst. 2 zák. č. 123/1992 Sb. jen s ohledem na ty případy, kde rozhodnutí o zákazu pobytu nepředchází, nezbylo než ústavní stížnost dle §43 odst. 2 a) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnout. Stran odmítnutí práva na právní pomoc ústavní soud konstatuje, že zůstalo ničím nepodloženým tvrzením, neboť naopak z obsahu spisu Policie R čj. PSP-15939/CP-c-97, plyne, že přes provedené šetření nebylo zjištěno, že by některý z pracovníků oddělení byl stěžovatelem v době od 10. 1. 1997 do 6. 2. 1997 kontaktován, a proto byla i v této části ústavní stížnost dle shora uvedeného ustanovení odmítnuta.
II. ÚS 109/97
Jen pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatele na zrušení ustanovení §16 odst. 3 a §32 odst. 2 zák. č. 123/1992 Sb. byl odmítnut usnesením ze dne 21. 11. 1997 pod sp. zn. P1. ÚS 35/97, poté, co řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele bylo přerušeno usnesením ze dne 18. 9. 1997 pod čj. II. ÚS 109/97-17.
JUDr. Antonín Procházka
V Brně dne 6. 4. 1999 předseda senátu Ústavního soudu
Za správnost vyhotovení: