ECLI:CZ:US:1999:2.US.11.99
sp. zn. II. ÚS 11/99
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Antonína Procházky a soudců Ivy Brožové a Vojtěcha Cepla o ústavní stížnosti P. K., zastoupeného JUDr. J. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 11. 1998, čj. 5 To 591/98-304, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 22. 9. 1998, čj. 4 T 701/96-288, a o návrhu na odložení vykonatelnosti, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá .
II. Návrh na odložení vykonatelnosti se odmítá .
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozsudkům, jimiž byl uznán vinným trestným činem znásilnění a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků a uloženo mu ochranné psychiatricko-sexuologické léčení v ambulantní formě, stěžovatel tvrdí, že nevyslechnutím navrženého svědka Z. bylo porušeno jeho právo na obhajobu, spravedlivý proces i zásada rovnosti účastníků. Stejně tak došlo za situace, kdy lékař MUDr. S., který poškozenou vyšetřil 50 minut po údajné trestné činnosti, vyloučil jakékoliv znásilnění a soulož v inkriminované době, a kdy výpověď poškozené zůstala osamocena k porušení zásady in dubio pro reo. Dále odmítl jako nezákonný postup, kterým bylo přihlédnuto k jednání, jehož se měl dopustit v roce 1979. V další části své ústavní stížnosti rozvedl, že skutek, pro který byl uznán vinným, se nestal, neboť ačkoliv poškozená udala silné menstruační krvácení, nebyly zjištěny jeho krevní stopy a rovněž tak nebylo zjištěno údajné utržení zvonku. Navíc, ačkoliv poškozená sama uvedla, že byla potřísněna menstruační krví na ústech a že se jí dělalo špatně, bez toho, aniž se měla kde umýt, pila kávu, s tím, že bylo vyvráceno i její údajné vyprání spodních kalhotek, neboť utekla k sousedům zcela nahá a ani policie při ohledání místa činu žádné kalhotky nenašla. V této souvislosti stěžovatel zpochybnil skutkové závěry soudu v kontextu jím formulované mužské přirozenosti a navázal námitkou nadhodnocení výpovědi poškozené, která je podle jeho názoru osobou zkušenou z hlediska mimomanželských styků a nevěrohodnou, neboť pokud jde o tvrzení, že nezná stěžovatele a jeho manželku, byl prokázán opak, stejně tak jako neobstálo její tvrzení o spokojeném manželství, a naopak bylo prokázáno, že sama poškozená vyloučila v kinokavárně své znásilnění. K hodnocení důkazů poukázal na ovlivňování svědkyně H. a její výpověď o tom, že měla z manžela poškozené strach. Konečně namítl, že napadeným rozhodnutím byl při nezměněném skutkovém stavu oproti původně zprošťujícímu rozsudku uznán vinným ze spáchání trestného činu, což se také projevilo v odůvodnění rozhodnutí, které neodpovídá požadavkům na určitost, přesvědčivost a přezkoumatelnost. Dále se stěžovatel domáhal odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku.
Z obsahu spisu Okresního soudu v Děčíně, sp. zn. 4 T 701/96, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 26. 9. 1997, čj. 4 T 701/96-248, obžaloby zproštěn z trestného činu znásilnění dle §241 odst. 1 tr. zákona. Zprošťující rozsudek byl zrušen usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 12. 1997, čj. 5 To 612/97-272, a to nejen pro neúplnost dokazování, ale rovněž proto, že některé důkazy zůstaly soudem prvého stupně zcela pominuty, a to konkrétně znalecký posudek z oboru psychologie, jednoznačně potvrzující věrohodnost poškozené, a na druhé straně znalecký posudek z odvětví psychiatrie a sexuologie, zpochybňující věrohodnost obžalovaného a vysvětlující motivaci obžalovaného, dále zůstal zcela pominut i výsledek ohledání místa činu a obsah lékařské zprávy o zranění poškozené, z níž je patrno nejen poranění očí, ale i oděrky zad a podpaží, které jsou v rozporu s tvrzením obžalovaného o ranách pěstí pouze do obličeje. Konečně bylo zprošťující rozhodnutí soudu prvého stupně zrušeno z důvodu jednostranného hodnocení důkazů, když nebylo zohledněno, že obžalovaný měnil svou výpověď, zatímco výpověď poškozené zůstala neměnná, a dále proto, že ze svědeckých výpovědí D., K., H. se soud prvého stupně zaměřil jen na okolnosti, jak se poškozená svědkům jevila, a nikoliv na okolnosti, mající význam v poměru ke skutku, a navíc přihlédl z měnících se výpovědí svědkyně H. pouze k poslední pro poškozenou nejnepříznivější. Následujícím rozsudkem Okresního soudu Děčín ze dne 22. 9. 1998, čj. 4 T 701/96-288, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 11. 1998, čj. 5 To 591/98-304, byl po doplnění dokazování, zaměřeném v podstatě na odstraňování rozporů ve výpovědích, stěžovatel uznán vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zákona, a to na základě zjištění o tom, že dne 28. 10. 1995 kolem 18.00 hod. ve Varnsdorfu, okr. Děčín, v chodbě rodinného domku čp. 48 v ulici J. udeřil pěstí do obličeje poškozenou M. P., nar. 31. 12. 1967, donutil ji svléknout se do naha a sát mu pohlavní úd, po opakovaných úderech pěstí do obličeje na ní proti její vůli vykonal soulož, přičemž jí v jejím průběhu vyhrožoval usmrcením, pokud se o jeho jednání zmíní manželovi, poté ji výhrůžkami opětovně přinutil, aby mu sála pohlavní úd, což činila do doby, než využila situace, že jím nebyla držena, a z domku utekla. V odůvodnění rozhodnutí se přitom konstatuje, že stěžovatel v domě poškozené v kritickou dobu byl, že jeho výpověď na rozdíl od výpovědi poškozené není neměnná, přičemž ze shodných výpovědí svědků P. K., M. a M. B. a D. H., z přípravného řízení, z výsledků ohledání místa činu vzhledem k bezprostřednosti trestního oznámení, výsledkům lékařských vyšetření, závěrům znaleckých posudků, dospěl soud k závěru, že obhajoba byla vyvrácena a že z trestné činnosti byl obžalovaný bezpečně usvědčen na sebe navazujícími a navzájem se doplňujícími důkazy, které tvoří ucelený řetěz důkazů, v důsledku čehož byl obžalovaný právem uznán soudem prvého stupně vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 trestního zákona. Současně krajský soud uvedl důvod, pro který nepovažoval za nutný výslech svědka Z., totiž že navržený svědek se měl vyjádřit k pověsti poškozené a nikoliv k činu jako takovému ani k okolnostem bezprostředně následujícím.
Podstata ústavní stížnosti stěžovatele tkví v pouhém opakování námitek, uplatněných již v řízení před obecnými soudy, které se s nimi vypořádaly, a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Jak Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným ani vrcholem jejich soustavy a nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem za předpokladu, že obecné soudy postupují v souladu s principy hlavy páté Listiny. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. řádu). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují podmínky dané ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu, jakož i ustanovení §125 tr. řádu, a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu hodnotit toto hodnocení důkazů obecnými soudy, a to právě proto, že by zasahoval do již zmíněného principu soudní nezávislosti.
Obsah uvedeného spisu Okresního soudu v Děčíně, sp. zn. 4 T 701/96, však nenasvědčuje tomu, že by postupem obecných soudů došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, přičemž tato skutečnost se Ústavnímu soudu jeví natolik evidentní, že mu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout. Na uvedeném nic nemění, že stěžovatel byl původně obžaloby zproštěn, neboť zprošťující rozsudek vykazuje vady rozvedené ve zrušujícím usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 12. 1997, čj. 5 To 612/97-272, s nímž se Ústavní soud zcela ztotožňuje.
Vzhledem k rozhodnutí ve věci samé se návrh na odložení vykonatelnosti stal bezpředmětný a proto byl rovněž odmítnut dle shora uvedeného ustanovení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání
přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
V Brně dne 10. 5. 1999 předseda senátu Ústavního soudu