ECLI:CZ:US:1999:2.US.122.98
sp. zn. II. ÚS 122/98
Usnesení
II. ÚS 122/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr.Vojtěcha Cepla ve věci navrhovatele Z.M., právně zastoupeného advokátem Mgr. K.K., o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 1997, čj. 35 Co 397/97-254, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 18. 3. 1998 došla Ústavnímu soudu ústavní stížnost navrhovatele Z.M. proti v záhlaví uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze. Ústavní stížnost byla podána včas a po formální stránce splňuje podmínky pro podání ústavní stížnosti dle §72 odst. 1a zák. č. 182/1993, o Ústavním soudu.
Obvodní soud pro Prahu 8 jako soud I. stupně zamítl svým rozsudkem ze dne 23. 4. 1997, čj. P 505/81-223, návrh otce na snížení výživného pro nezl. D.Š., naposledy stanoveného rozsudkem téhož soudu ze dne 13. 3. 1995, čj. P 505/82136, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 1995, čj. 20 Co 210/95155.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. 12. 1997, čj. 35 Co 397/97-254, napadený rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal Z.M. ústavní stížnost, ve které vytýká tomuto soudu, že nesprávně aplikoval zákonné ustanovení §7 zák. č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti účinnému ke dni rozhodnutí soudu, resp. že k tomuto zákonnému ustanovení, jakož i k rozhodnutí orgánu státní správy takové ustanovení aplikujícímu, vůbec nepřihlédl, v důsledku čehož bylo porušeno základní právo a svoboda stěžovatele, protože podle čl. 26 odst. 3 věta druhá Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") stát v přiměřeném rozsahu hmotně zajišťuje občany, kteří nemohou bez své viny vykonávat právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací s tím, že podmínky stanoví zákon.
II. ÚS 122/98
Uvedené právo bylo napadeným soudním rozsudkem porušeno, protože stěžovateli nebylo umožněno snížit svoji vyživovací povinnost k nezl. dceři v situaci, kdy bez své viny nemůže vykonávat práci, aniž by došlo ke snížení částky peněžních prostředků, které bude mít on sám k dispozici, pod hranici životního minima.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V odůvodnění ústavní stížnosti směšuje navrhovatel instituty, které upravují odlišné právní vztahy. Čl. 26 odst. 3 věta druhá Listiny garantuje sociální práva občana vůči státu, zatímco obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly o návrhu otce na snížení výživného, tedy nikoliv ve vztahu stát - občan (soukromoprávní vztah), ale ve vztahu občan - občan (soukromoprávní vztah). V napadeném rozhodnutí tudíž nikterak nemohlo dojít k porušení stěžovatelem citovaného čl. 26 odst. 3 věta druhá Listiny, neboť jím právo stěžovatele na hmotné zajištění ze strany státu nebylo nijak dotčeno.
Ústavní soud ve své judikatuře již vícekrát zdůvodnil, že není další instancí, jíž by příslušelo přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud ovšem rozhodnutím obecných soudů nedošlo současně k porušení ústavně zaručených práv a svobod, tak jak to předpokládá Ústava ČR v čl. 87 odst. 1 písm. d) ve spojení s §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím obecných soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele tak, jak to předpokládá Ústava ČR, a proto rozhodl v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením o odmítnutí návrhu jako zjevně neopodstatněného bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. JUDr. Antonín Procházka
V Brně dne 18. května 1999 předseda senátu Ústavního soudu