ECLI:CZ:US:1999:2.US.13.99
sp. zn. II. ÚS 13/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti I. M., zastoupených JUDr. B. G., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 1998, sp. zn. 9 To 118/98, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Soudce zpravodaj podle ustanovení §43 odst.1 písm.c) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl, neboť návrh byl podán někým zjevně neoprávněným.
Dne 14. 1. 1999 obdržel Ústavní soud stížnost navrhovatelky proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 1998, sp. zn. 9 To 118/98.
Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze byla podle §148 odst. 1 písm. b) tr. ř. zamítnuta stížnost stěžovatelky proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 10. 1997, sp. zn. 12 To 197/97.
K odůvodnění stížnosti navrhovatelka uvedla, že Krajský soud v Praze projednával odvolání obžalovaného T. H. a navrhovatelky, jako jeho družky, proti trestnímu rozsudku Okresního soudu v Benešově. V průběhu tohoto řízení podala navrhovatelka návrh na vyloučení předsedkyně senátu z vykonávání úkonů trestního řízení s tím, že předsedající JUDr. E. M. údajně porušila zákonnou povinnost mlčenlivosti o věcech, které se dozvěděla z titulu své funkce a vyvíjela nátlak na ošetřujícího lékaře obžalovaného, aby přes nepříznivý zdravotní stav obžalovaného ukončil jeho pracovní neschopnost.
Na základě návrhu stěžovatelky rozhodl senát krajského soudu tak, že jmenovaná předsedkyně senátu je vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení v této věci, avšak nikoli z důvodů namítaných stěžovatelkou, ale z důvodů jiných, v tomto usnesení blíže uvedených. Usnesení obsahovalo poučení, že proti tomuto usnesení není přípustná stížnost. Usnesení o vyloučení předsedkyně senátu napadla stěžovatelka stížností, kterou Vrchní soud v Praze zamítl jako nepřípustnou podle ustanovení §148 odst. 1 písm. a) tr. ř. Toto usnesení Vrchního soudu v Praze napadla stěžovatelka ústavní stížností, na jejímž základě Ústavní soud usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 1. 1998, sp. zn. 9 To 2/98, pod sp. zn. III.ÚS 86/98 ze dne 9. 7. 1998, zrušil s odůvodněním, že proti rozhodnutí soudů nižšího stupně je v daném případě přípustná stížnost. Po zrušení rozhodnutí nálezem Ústavního soudu ve věci znovu rozhodoval Vrchní soud v Praze, který usnesením ze dne 5. 11. 1998, sp. zn. 9 To 118/98, stížnost zamítl z toho důvodu, že byla podána osobou neoprávněnou. V odůvodnění Vrchní soud v Praze konstatoval, že nezkoumal výrok napadeného usnesení ani řízení, které mu předcházelo, neboť stížností ve smyslu §145 tr. ř. lze napadat usnesení jen z důvodů v tomto ustanovení taxativně uvedených, přičemž podání stížnosti pouze proti odůvodnění takového usnesení (byť by jinak trpělo některými vadami) mezi takové důvody nepatří. Stěžovatelka se však domnívala, že právě skutečnost, kdy vrchní soud nereagoval na nesprávné poučení obsažené v poučení soudu prvého stupně a v odůvodnění se rovněž dostatečně nevypořádal s tvrzeními a námitkami stěžovatelky, je důvodem, který zakládá porušení čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Soudce zpravodaj konstatoval, že důvodem odmítnutí stížnosti vrchním soudem bylo zjištění, že stížnost byla podána osobou neoprávněnou, když původním rozhodnutím o vyloučení předsedkyně senátu bylo návrhu stěžovatelky zcela vyhověno a podání stížnosti pouze proti důvodům usnesení trestní řád zásadně nepřipouští. Formální i věcná správnost napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze vyplývá tedy již ze samého znění §145 odst. 1 tr. ř., které uvádí, že usnesení lze napadnout a) pro nesprávnost některého jeho výroku, nebo b) pro porušení ustanovení o řízení, které usnesení předcházelo, jestliže toto porušení mohlo způsobit nesprávnost některého výroku. Je tedy nesporné, že stížnost lze podat výhradně proti shora uvedeným možnostem, obsaženým v ustanovení §145 odst. 1 tr. ř. a odůvodnění stížnosti mezi tyto důvody nepatří. Vrchní soud tedy postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, když stížnost z formálních hledisek odmítl, aniž se meritorně zabýval tvrzeními a námitkami stěžovatelky.
Soudce zpravodaj navíc konstatuje, že stěžovatelce nebylo odepřeno právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ani nebylo porušeno jiné její právo vyplývající z Listiny základních práv a svobod, neboť stěžovatelce bylo v řízení vedeném u Krajského soudu v Praze návrhem na vyloučení předsedkyně senátu zcela vyhověno, i když z jiných důvodů než pro ty, které uváděla stěžovatelka.
Z tohoto důvodu považuje soudce zpravodaj ústavní stížnost podanou stěžovatelkou za neoprávněnou, neboť jí podala osoba, která nebyla poškozena na základních lidských právech a svobodách.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
soudce Ústavního soudu
V Brně dne 19. května 1999