ECLI:CZ:US:1999:2.US.136.99
sp. zn. II. ÚS 136/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti R. T., zastoupeného JUDr. J. K., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí n. Labem - pobočka Liberec ze dne 5. 2. 1998, sp. zn. 31 To 49/99, a rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 8. 12. 1998, sp. zn. 3 T 533/98, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Návrhem ústavní stížnosti, která došla Ústavnímu soudu dne 15. 3. 1999, se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí n. Labem - pobočka Liberec ze dne 5. 2. 1998, sp. zn. 31 To 49/99, a rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 8. 12. 1998, sp. zn. 3 T 533/98. Současně v návrhu požádal, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost výše uvedeného rozhodnutí a spolu s odložením výkonu rozhodnutí, aby byl propuštěn na svobodu.
Shora uvedeným rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným trestnými činy obchodování se ženami podle §246 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. a vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků se zařazením do věznice s ostrahou. Trestného jednání se stěžovatel podle zjištění soudů dopustil tím, že v první polovině měsíce ledna a v únoru 1998 v České Lípě najal postupně tři ženy k provozování prostituce ve Španělsku, pomohl je do Španělska dopravit, za což obdržel částku nejméně 50.000,- Kč. Dále v měsíci březnu 1998 před budovou Okresního soudu v České Lípě vyhrožoval R. K., že odrovná jeho rodinu a nechá vypálit jeho byt ruskou mafií, pokud nezařídí, aby dvě z najatých žen změnily jako svědkyně svoji svědeckou výpověď na policii. Odvolání stěžovatele bylo usnesením krajského soudu zamítnuto.
Stěžovatel v podané ústavní stížnosti namítá, že soud prvního i druhého stupně nesprávně hodnotil provedené důkazy, pokud ho uznal vinným; tím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, jakož i právo na obhajobu. Došlo rovněž k porušení zásady presumpce neviny.
Stěžovatel porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje v tom, že svědkové v trestním řízení byli slyšeni zprvu jako svědkové bez utajení, posléze jako svědkové utajení, ačkoli důvod k utajení nebyl dán. Dále poukazuje na rozpor v jejich výpovědích, takže je přesvědčen, že jejich výpovědi jsou nevěrohodné. Stěžovatel poukazuje dále na okolnosti při jejich výslechu a okolnosti předcházející výslechu. Má za to, že došlo k porušení postupu při výslechu svědků, k porušení práva na obhajobu a práva rovnosti stran a zásady presumpce neviny a že při správném hodnocení provedených důkazů nemohl by být uznán vinným.
Ústavní soud, přestože stěžovatel neoznačil odkazem na příslušná ustanovení Ústavy a Listiny základních práv a svobod články, které v jeho neprospěch byly soudy porušeny, vyvodil jejich porušení ze slovní dikce, když opakovaně uvedl, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a celým řízením, že došlo k porušení zásady rovnosti stran. Uvádí rovněž porušení základních principů trestního řízení, konkrétně zásady materiální pravdy, presumpce neviny a zásady "in dubio pro reo".
Ústavní soud z podaného odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu I. stupně zjistil, že všechny ve stížnosti uvedené důkazy byly v tomto odvolání již obsaženy a že se jimi odvolací soud zabýval.
Závažná námitka, že svědci při jejich utajení byli vyslýcháni v jedné místnosti najednou, odvozuje stěžovatel z následné informace svědka K. Jde však rovněž o účelové a zavádějící tvrzení, neboť toto tvrzení nebylo nikým potvrzeno, přihlédne-li se ke skutečnosti, že výslechy se prováděly za účasti vyšetřovatele a státního zástupce.
Pokud jde o námitku stěžovatele, že neměl možnost klást svědkům otázky, pak i právě touto okolností se soud druhého stupně jako námitkou odvolání zabýval a v odůvodnění rozhodnutí výslovně zjišťuje, že po návratu do jednací síně byl stěžovatel s obsahem výpovědí seznámen. Z protokolace je zřejmé, že měl možnost klást otázky, že však otázky neměl, pouze uvedl, že slyšení svědci lžou.
Ze zevrubného odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá, že oba soudy se rozpory ve výpovědích svědků zabývaly, bedlivě vážily jejich věrohodnost pod osobním dojmem z jejich výpovědí a hodnotily výsledky provedeného dokazování podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu ve smyslu ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.
Protože Ústavní soud nezjistil žádné porušení základních práv stěžovatele, mimo ústní jednání bez přítomnosti stran podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, návrh stěžovatele odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 8. června 1999