ECLI:CZ:US:1999:2.US.140.99
sp. zn. II. ÚS 140/99
Usnesení
II. ÚS 140/99
Senát Ústavního soudu ve složení JUDr. Vojtěch Cepl., JUDr. Miloš Holeček a JUDr. Ivana Janů rozhodl ve věci návrhu stěžovatelů B. Z., a jejího syna M. H., zastoupených Mgr. M. P., advokátem, proti zásahům orgánů veřejné moci spočívajícím v příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků vydaném podle §83a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů, dne 20. 1. 1999 vyšetřovatelem Okresního úřadu vyšetřování Policie ČR v Třebíči pod ČVS: OVV-69/99, s předchozím souhlasem státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Třebíči, jakož i v samotném provedení této prohlídky téhož dne příslušníky Služby kriminální policie Okresního ředitelství Policie ČR v Třebíči s tím, aby orgánům činným v trestním řízení bylo zakázáno v trestním stíhání stěžovatele M. H., vedeném Obvodním úřadem vyšetřování Policie ČR v Praze 6 pod ČVS: OVV-908/20-BE-98, přihlížet k výsledkům předmětné prohlídky, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 16. 3. 1999 došel Ústavnímu soudu včas podaný návrh ze dne 12. 3. 1999, jímž stěžovatelé B. Z., a její syn M. H., oba zastoupeni Mgr. M. P., advokátem brojí proti příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků podle §83a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů, dále jen tr. ř., vydanému dne 20. 1. 1999 vyšetřovatelem Okresního úřadu vyšetřování Policie ČR v Třebíči pod ČVS: OVV-69/99, s předchozím souhlasem státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Třebíči, jakož i proti samotnému provedení této prohlídky téhož dne příslušníky Služby kriminální policie Okresního ředitelství Policie ČR v Třebíči, neboť z důvodů níže uvedených mají za to, že napadeným příkazem k prohlídce jiných prostor a pozemků, jakož i prohlídkou samotnou bylo porušeno jejich ústavně zaručené základní právo na nedotknutelnost obydlí, případně nedotknutelnost osoby a jejího soukromí a na soudní ochranu ve smyslu čl.12 odst. 1, 2, čl. 7 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen Listina. V důsledku toho rovněž navrhují, aby Ústavní soud orgánům činným v trestním řízení zakázal v trestním stíhání stěžovatele M. H., vedeném Obvodním úřadem vyšetřování Policie ČR v Praze 6 pod ČVS: OVV-908/20-BE-98 přihlížet k výsledkům předmětné prohlídky.
II. ÚS 140/99
Stěžovatelé svým návrhem napadají předně výrok příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků v tomto znění: "Podle §83a tr. řádu nařizuji provedení prohlídky jiných prostor a pozemků dle §83a tr. řádu v Praze 10, S. 442, ul. N. 29 (správně má být: 39), majitelka: H. B., roz. Z. Prohlídku jiných prostor provedou prac. 1. odděl. sl. krim., policie OŘ Policie ČR Třebíč...". V rámci tohoto příkazu byla provedena prohlídka garáže ve vlastnictví stěžovatelky, která stojí samostatně na pozemku, kde je postaven též dům č.p. 442, Praha 10, S., N. č.o. 39, rovněž patřící stěžovatelce.
Podle názoru stěžovatelů provedená prohlídka nebyla po právu, neboť předmětné její nařízení svým obsahem neopravňovalo policejní orgány k prohlídce zmíněné garáže. V tomto ohledu mají stěžovatelé za to, že příkaz k prohlídce musí kromě obecných náležitostí (obdoba §134 odst. 1, 2 tr.ř.) obsahovat přesné označení toho, co má být prohlédnuto, v případě předmětné garáže označením druhu stavby a pozemku, na kterém se nachází (tj. označením podle zák. č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů). Přiklánějí se tu k názoru publikovanému v komentáři k trestnímu řádu (Šámal/Král/Baxa/Púry: Trestní řád, komentář. 2. vyd. Praha, C. H. Beck 1995.) na str. 388. Konstatují konečně, že předmětné nařízení (příkaz k prohlídce) obsahovalo toliko označení rodinného domku ve vlastnictví stěžovatelky a na jeho základě tak mohly být prohlédnuty pouze "jiné prostory a pozemky" na adrese v Praze 10, S. 442, N. 39.
Vzhledem k jimi tvrzené nezákonnosti nařízené a provedené prohlídky inkriminované garáže, při níž byly zajištěny věci důležité pro trestní řízení vedené proti stěžovateli, navrhují konstatovat porušení ústavně zaručených práv a svobod zmíněných výše, zrušit předmětný příkaz vyšetřovatele k prohlídce jiných prostor a pozemků a orgánům činným v trestní věci stěžovatele zakázat přihlížet k výsledkům této prohlídky.
Proti příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků není přípustná stížnost, neboť se nejedná o procesní rozhodnutí, ale pouze o tzv. rozhodnutí svého druhu. Žádost obviněného nebo poškozeného o přezkoumání postupu vyšetřovatele podle §167 tr.ř. v dané věci uplatněna nebyla. Z pohledu přípustnosti podané ústavní stížnosti to ani nebylo nutné, neboť institut zmíněné žádosti nelze v této souvislosti považovat za procesní prostředek k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon. Jedná se o to, že v dané věci by se stěžovatel jakožto obviněný obracel cestou §167 tr. ř. na státního zástupce, který podle §83a odst. 1 tr. ř. dal k napadenému příkazu souhlas. Za takovéto situace trvat na vyčerpání procesního prostředku v podobě žádosti o přezkoumání postupu vyšetřovatele by bylo ryze formální.
Stěžovatelé se proto svým včasným návrhem obrátili přímo na Ústavní soud.
Jmenovaný soud vyžádal k podané ústavní stížnosti podle §42 odst. 4 zákona vyjádření účastníků a vedlejších účastníků.
Okresní státní zastupitelství Třebíč, dále jen OSZ Třebíč, navrhlo, aby ústavní stížnost byla zcela zamítnuta. Má za to, že nařízením prohlídky jiných prostor a pozemků ve smyslu §83a tr. ř., jak je učinil vyšetřovatel Policie ČR Okresního úřadu vyšetřování Třebíč dne 20. 1. 1999, ani vydáním předchozího souhlasu státního zástupce OSZ v Třebíči k provedení takové prohlídky nedošlo k porušení žádného z článků Listiny. Zmíněné úkony přípravného řízení v trestní věci stěžovatele byly
II. ÚS 140/99
provedeny plně v souladu s trestním řádem a nemělo by bránit nic tomu, aby k výsledkům zmíněné prohlídky bylo nadále přihlíženo.
Okresní úřad vyšetřování Policie ČR v Třebíči, dále jen OÚV PČR Třebíč, byl stejného názoru jako OSZ Třebíč.
Služba kriminální policie okresního ředitelství Policie ČR v Třebíči, dále jen SKP OŘ PČR Třebíč, zaujala k podané ústavní stížnosti totožné stanovisko jako OSZ Třebíč a OÚV PČR Třebíč.
Poškozený v předmětné trestní věci, v postavení vedlejšího účastníka Ústavnímu soudu sdělil, že k zahájení řízení před tímto soudem nemá připomínek.
Ústavní soud se náležitě seznámil též se všemi nezbytnými dostupnými listinnými důkazy, které k tomu podle §42 odst. 3 zákona vyžádal, zejm. kopii vyšetřovacího spisu ČVS: OVV-908/20-BE-98 a dospěl k následujícím zjištěním a právním závěrům.
Ústavní stížností napadaný písemný příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků, dále jen příkaz, v rozsahu výše uvedeného jeho výroku byl vydán vyšetřovatelem Policie ČR OÚV v Třebíči dne 20. 1. 1999 v rámci trestního stíhání stěžovatele, zahájeného dne 19. 1. 1999 sdělením obvinění podle §160 odst. 1 tr.ř. Předchozí souhlas k tomuto příkazu dal příslušný dozorový státní zástupce OSZ Třebíč. Doručen byl v den konání prohlídky jiných prostor a pozemků, dále jen prohlídky, před jejím započetím stěžovatelce. Z protokolu o provedení prohlídky vyplývá, že stěžovatelka s prohlídkou souhlasila a umožnila její provedení příslušníkům 1. oddělení SKP OŘ PČR Třebíč, a to za přítomnosti nezúčastněné osoby, strážníků pražské městské policie.
Podle §83a odst. 1 tr.ř. musí být příkaz vydán písemně a musí být odůvodněn.
Pramen, na který se odvolávají stěžovatelé, tj. výše citovaný komentář na s. 388 k náležitostem příkazu dále uvádí: "...V příkazu musí být mimo obecných náležitostí (obdoba §134 odst. 1, 2 , obsah usnesení) uloženo provedení prohlídky..., popsána jiná prostora nesloužící k bydlení, včetně prostor k ní náležejících (uvedením přesné adresy včetně poschodí nebo podlaží, číselného označení dílny, tovární haly apod.), nebo pozemek (uvedením okresu, obce, katastrálního území, druhu pozemku a parcelního čísla...) tak, aby nemohlo dojít k záměně takové jiné prostory nebo pozemku a aby byl určen též rozsah provádění prohlídky. Dále zde musí být uveden účel prohlídky a poukázáno na povinnost majitele nebo nájemce či jiného uživatele jiných prostor nebo pozemků strpět prohlídku (§85a odst. 1), včetně poučení o možnosti překonat odpor nebo vytvořenou překážku (§85a odst. 2). V neposlední řadě musí zde být upozornění na povinnost vydat věci důležité pro trestní řízení, příp. při ní nalezené s pohrůžkou, že takové věci budou odňaty, nebudou-li dobrovolně vydány (§78 a §79)."
V podstatě shodně vymezuje náležitosti příkazu jiný pramen (Novotný, F. a kol.: Trestní kodexy, trestní zákon, trestní řád a související předpisy /komentář/. Praha, Eurounion 1998. s. 533).
Ze srovnání citovaných pramenů, jež vycházejí ze zákonného textu §83a odst. 1 tr. ř., a výroku ústavní stížností napadeného příkazu, jakož i jeho odůvodnění vyplývá, že v příkazu chybí:
II. ÚS 140/99
- specifikace předmětu prohlídky, tj. inkriminované garáže, nacházející se na adrese jinak uvedené v příkaze, ačkoliv stěžovatel ji jako takovou vyšetřovateli již dne 19. 1. 1999 v průběhu svého výslechu označil / viz č.l. 30, ČVS: OVV-908/20-BE-98/, stejné potvrzuje i odůvodnění příkazu /viz č.l. 59 cit. ČVS/,
- přesný údaj o tom, v jaké trestní věci se prohlídka provádí /odůvodnění příkazu se dovolává v prvé řadě správního řízení, načež bez bližšího údaje hovoří poněkud nejasně o obviněném stěžovateli, neuvádí však již z jakých trestných činů /.
Posuzovaný výrok příkazu se omezuje na obecnou charakteristiku všech jiných prostor a pozemků nacházejících se na uvedené adrese. Podle názoru Ústavního soudu i takovéto vymezení předmětu prohlídky může být ve svém důsledku konkrétní, neboť vzhledem k poměrům na uvedené adrese, kde se jako nebytová prostora nacházela pouze ona garáž, nemůže být předmětem této prohlídky žádný jiný objekt. Údaj o předmětu prohlídky je kromě toho dostatečně specifikován v odůvodnění příkazu k ní.
V té souvislosti není bez významu skutečnost, že týž vyšetřovatel, který vydal napadený příkaz, vydává den poté /21. 1. 1999, viz č.l. 55 cit. ČVS/ další příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků podle §83a tr. ř., ve kterém předmět prohlídky specifikuje jak ve výroku, tak o něm hovoří i v odůvodnění, takže z obou těchto jeho úkonů nelze dovozovat zásadní porušování zákona, jež by charakterizovalo jím vedené vyšetřování jako celek.
Údaj o tom, že prohlídka se děje v konkrétní trestní věci je nezbytný proto, aby byla respektována zákonnost prohlídky z hlediska trestněprocesního, tzn. její povahy jakožto trestněprocesně relevantního úkonu provedeného buď po zahájení trestního stíhání (§160 odst. 1 tr. ř.) nebo alespoň jako úkonu neodkladného či neopakovatelného (§160 odst. 2, 3, 4 tr. ř.). Číslo vyšetřovacího spisu (ČVS) v záhlaví příkazu, jakož i údaj v odůvodnění příkazu o tom, že stěžovatel je stíhán jako obviněný v souvislosti s odcizením osobního vozidla jsou dostatečné údaje k tomu, aby adresát příkazu věděl, v jakém procesním rámci k prohlídce dochází.
Zjištěné vady příkazu a na něj navazující prohlídky samotné shledal Ústavní soud pouze jako nedostatky zdánlivé, jež v tomto konkrétním případě mají povahu jen formálních pochybení, nedosahujících do ústavní roviny celého případu.
Z tohoto důvodu je podaná ústavní stížnost věcně neopodstatněnou. Jelikož výše konstatovaná zjištění Ústavního soudu vyplynula ze spisového materiálu, který musel být dostupný i právnímu zástupci obou stěžovatelů při sepisování jejich návrhu, je tím dána zároveň i zákonem požadovaná zjevnost této neopodstatněnosti.
Ústavní stížnost se v návaznosti na nezákonný postup příslušných orgánů činných v trestním řízení domáhá též toho, aby Ústavní soud těmto orgánům zakázal v trestní věci stěžovatele vedené Obvodním úřadem vyšetřování Policie ČR v Praze 6 pod ČVS: OVV-908/20-BE-98 přihlížet k výsledkům předmětné prohlídky.
Ústavní stížností napadenou prohlídkou zajištěné věcné důkazy pro účely probíhajícího trestního řízení, vedeného proti stěžovateli, jakož i otázka jejich dalšího použití v příslušném trestním řízení souvisejí s otázkou hodnocení důkazů v trestním řízení a v té souvislosti s obecnějším teoretickým problémem účinnosti, resp. neúčinnosti procesních důkazů získaných nezákonným způsobem.
Z hlediska pravomocí Ústavního soudu (čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy) bylo již mnohokrát konstatováno, že tento soud není vůči soudům obecným další
II. ÚS 140/99
instancí. Nepřísluší mu proto posuzovat celkovou zákonnost či správnost napadených rozhodnutí obecných soudů bez dalšího. Naopak jeho oprávněním je zjišťovat, zda napadenými rozhodnutími či jinými zásahy orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod. Úkolem Ústavního soudu je zjistit, zda důkazy ve prospěch či neprospěch obžalovaného byly prezentovány způsobem zajišťujícím spravedlivý a zákonný proces jako celek a dále se ujistit o tom, že tento proces byl veden ústavním způsobem.
Zákonnost vedení trestního procesu představuje podle teorie důkazů jedno z kritérií jejich hodnocení. Toto hodnocení se opírá o zásadu hodnocení volného (§2 odst. 6 tr. ř.), jež přísluší orgánům činným v trestním řízení. Základem soudního rozhodnutí je skutkový stav věci opírající se jen o ty důkazy, které byly provedeny, tudíž i zhodnoceny v příslušné formě jednání (§2 odst. 12 tr. ř.). Tím je vyloučeno, aby Ústavní soud takovéto hodnocení průběžně prováděl nebo dokonce předjímal, aniž je celé řízení v konkrétní trestní věci před obecným soudem skončeno. Pokud by tak činil, stavěl by se do role zmíněné další instance, tedy do role, která mu nepřísluší.
Tyto skutečnosti proto, nehledě na věcnou neopodstatněnost, zakládají i důvod nepříslušnosti Ústavního soudu rozhodovat o té části ústavní stížnosti, která se v podstatě domáhá toho, aby jmenovaný soud zhodnotil možnosti použití věcných důkazů zajištěných napadenou prohlídkou, v trestním řízení vedeném proti navrhovateli. Jde o to, že se jedná jen o část důkazního materiálu, a to z trestního stíhání ještě neskončeného. Jinak, v duchu §81 zákona, není Ústavní soud vázán skutkovým zjištěním učiněným v předchozích řízeních, což nevylučuje, aby tento soud provedl zcela samostatné zjišťování, včetně dokazování a jeho hodnocení, vždy však z pohledu kontroly ústavnosti.
Na základě uvedeného rozboru dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh nutno podle §43 odst. 1 písm. d), odst. 2 písm. a) zákona odmítnout.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí odvolání není přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 7. prosince 1999
JUDr. Vojtěch Cepl
předseda senátu