ECLI:CZ:US:1999:2.US.143.99
sp. zn. II. ÚS 143/99
Usnesení
II. ÚS 143/99
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti Z. P., zastoupeného JUDr. E. S., advokátkou, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 1999, čj. 5 To 129/98-1004, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 1998, č. j. 45 T 21/98-939, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Městského státního zastupitelství v Praze jako vedlejšího účastníka řízení, mimo ústní jednání, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 17. 3. 1999 se stěžovatel obrátil na Ústavní soud s včas podanou ústavní stížností proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 1999, čj. 5 To 129/98-1004, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 1998, č. j. 45 T 21/98-939. Tímto rozsudkem byl uznán tr. činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr.z. a tr. činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr.z. odsouzen podle §250 odst. 4 s použitím §35 odst. 1 tr.z. k trestu odnětí svobody v trvání 5,5 roku ve věznici s dozorem a konečně byl zavázán nahradit škodu ve výši od 50.000,- Kč do 180.000,Kč poškozeným osobám.
Z vyžádaného obsáhlého spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl shledán vinným z toho, že v období od dubna do září 1997 vybíral peněžní zálohy na kupní cenu s příslibem, že po splacení zálohy bude mít její složitel ke konci září, resp. několika měsíců k dispozici nově vystavěnou bytovou jednotku s perspektivou pozdějšího odkoupení do vlastnictví. Z vyinkasované částky nejméně 3.106.200,- Kč bylo na účtech zajištěno méně než jeden milion Kč, když chybějící peníze stěžovatel postupně vybral. Přitom podle soudů výstavba slibovaných bytových jednotek nebyla a nemohla být zahájena, když žalovaný nedisponoval ani stavebním pozemkem, ani potřebnými finančními zdroji, ani dalšími nutnými podmínkami realizace investiční výstavby. Dále, ač byl opakovaně soudně trestán, v příloze k ohlášení živnosti jako pravý předložil výpis z rejstříku trestů, kde nebyl žádný záznam, když nevyplněný formulář zakoupil od nezjištěné osoby a doplnil svými osobními údaji. Obdobným způsobem získaný a upravený výpis z rejstříku trestů předložil jako
11. Ú S 143/99
předseda představenstva stavebního bytového družstva jako přílohu k návrhu na zápis do obchodního rejstříku.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které bylo odvolacím soudem zamítnuto. Proti oběma rozhodnutím obecných soudů podal následně ústavní stížnost, ve které:
a) soudu 1. stupně vytkl porušení čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") nebot' nikdo nesmí být zbaven svobody jinak než z důvodu a způsobem, který stanoví zákon. Nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku. Stěžovatel tvrdí, že nemohl dostát svým smluvním závazkům, když byl zadržen dne 16. 9. 1997, tedy v den, kdy měl schůzku se zástupcem firmy, se kterou měl dojednat podmínky dodávky obytných kontejnerů. Z téhož důvodu nemohl dostát ani smluvnímu závazku ze zprostředkovatelské smlouvy ze dne 10. 9. 1997, podle níž měla být dne 19. 9. 1997 podepsána smlouva na pozemek, na němž měly stát levné byty z obytných kontejnerů. Z téhož důvodu nemohl být přítomen na první schůzi stavebního bytového družstva a projednat volbu představenstva;
b) soudu odvolacímu vytkl porušení čl. 40 odst. 2 Listiny, potažmo §2 odst. 2 tr.ř. Vrchní soud v Praze zamítl jeho žádost o propuštění z vazby s odůvodněním, že je stíhán pro podvodné vylákání finančních prostředků a ze spisu není patrný zdroj obživy stěžovatele. Ačkoli tak nebyla pravomocně jeho vina vyslovena, soud, který měl projednávat jeho odvolání, již měl jasno v otázce jeho viny;
c) namítá porušení čl. 40 odst. 3 Listiny. Byl obžalován z tr. činu zpronevěry podle §248 odst. 1,4 tr.z. a nebyl podle §190 odst. 2 tr.ř. upozorněn na možnost odchylného právního hodnocení skutku, který je předmětem obžaloby. O tom, že je souzen za tr. čin podvodu podle §250 odst. 4 tr.z., se dověděl až při vynesení rozsudku;
d) namítá porušení čl. 39 Listiny. Podle §250 odst. 1 se totiž tr. činu podvodu dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Takto však jednání stěžovatele kvalifikovat nelze, nebot' neobohatil sebe ani nikoho jiného, nevyužil ničí omyl, nebot' o svém jednání, které mělo vést k výstavbě bytů, všechny informoval, zájemci rovněž věděli, že o koupi pozemku vede jednání. Městský soud v Praze nevzal v úvahu stěžovatelem vynaložené prostředky na výstavbu bytů, zvláště složení zálohy na kupní cenu pozemku.
Ústavní soud si vyžádal potřebná stanoviska a spisový materiál. K návrhu se vyjádřil předseda senátu Městského soudu v Praze Mgr. J. K. Ten poukázal na konkrétní části odůvodnění rozsudku, ze kterých vyplývá, že k porušení čl. 8 odst. 2 Listiny a čl. 40 odst. 3 nemohlo dojít. Stejně tak v této souvislosti poukázal na odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze. Dále k návrhu vyjádřil předseda senátu Vrchního soudu v Praze JUDr. J. K., který konstatoval, že stěžovatel pokračuje v námitkách uplatněných již v odvolacím řízení. Pokud jde o porušení presumpce neviny Vrchním soudem v Praze, ocitoval příslušnou pasáž z odůvodnění předmětného usnesení, ze které plyne, že k tomuto porušení nedošlo. Závěrem navrhl odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.
Vrchní státní zastupitelství v Praze se svého postavení vedlejšího účastníka vzdalo. Městské státní zastupitelství v Praze v obsáhlém vyjádření rozebralo všechny body, pro které jím byla vznesena obžaloba pro tr. čin zpronevěry a pro které došlo k jiné právní kvalifikaci tr. činu. Na základě jednotlivých bodů obžaloby též argumentovalo proti tvrzení stěžovatele, že nemohl dostát svým závazkům pouze proto, že byl zadržen, stejně jako proti jeho tvrzení o porušení čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny. Navrhlo, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
II. ÚS 143/99
Ústavní stížnost byla podána včas a stěžovatel byl řádně zastoupen ve smyslu ustanovení §30 odst. 1 a §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Proto mohl Ústavní soud přezkoumat opodstatněnost návrhu.
Na základě ústavní stížnosti, vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení a předloženého spisového materiálu dospěl ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Věc, která je předmětem ústavní stížnosti, byla projednána v řádně vedeném soudním řízení, ve kterém nebylo shledáno porušení ústavních zásad trestního řízení, které by dosahovalo intenzity zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. K jednotlivým bodům stížnosti ústavní soud uvádí:
ad a) Stěžovatel namítá porušení čl. 8 odst. 2 Listiny. Podle tohoto ustanovení nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku. Porušení tohoto ustanovení ústavní soud neshledal. Argumentace stěžovatele byla v soudním řízení vyvrácena důkazy, které prokazovaly nereálnost jeho tvrzeného podnikatelského
záměru (nikdy nevzniknuvší občanské sdružení, v době podpisu smluv neexistující bytové družstvo, svědecky vyvrácené tvrzení o tom, že smlouva o koupi bytových kontejnerů měla být v září 1997 podepsána, okolnosti zaplacení zálohy na stavební pozemek atd.). Kromě toho je třeba uvést, že stěžovatel nebyl odsouzen k odnětí svobody pro neschopnost plnit své závazky z oblasti soukromého práva (podnikatelská činnost směřující k výstavbě bytů), nýbrž za porušení norem stanovených trestním právem. Na tuto oblast kautela čl. 8 druhé věty odst. 2 Listiny nedopadá a v tomto bodě je stížnost zjevně neopodstatněná;
ad b) Stejně tak je zjevně neopodstatněná námitka porušení čl. 40 odst. 2 Listiny, když v předmětném usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 12. 1998, č. j. 5 To 129/98-990, je výslovně uvedeno, že o vině či nevině stěžovatele bude rozhodnuto až v odvolacím řízení a že stěžovatel je "stíhán" pro podvodné vylákání finančních prostředků, nikoli tedy, že je podvodně vylákal nebo že se dopustil závažné trestné činnosti;
ad c) Pokud jde o překvalifikaci trestného jednání stěžovatele a tím ztížení jeho obhajoby, je třeba z hlediska ústavně zaručených práv a svobod v rámci trestního řízení uvést, že bližší pravidla a podrobnosti tohoto řízení stanoví zákon. Stěžovatel nenamítá, že by byl zbaven možnosti obhajoby a přípravy na ni. V předmětném řízení se jednalo o stále týž skutek. Je pravdou, že při zachování totožnosti skutku došlo k nové právní kvalifikaci, avšak tr.ř. v §225 odst. 2 takovýto postup soudu v hlavním líčení nevylučuje. Kromě toho měl
stěžovatel možnost tuto překvalifikaci napadnout v odvolání, což také učinil (odvolání - č. 967 soudního spisu). S touto námitkou se vypořádal již odvolací soud. Ústavní soud není příslušný jeho závěry přezkoumávat, nebot' z ústavního hlediska je rozhodující, že tr.ř. tuto překvalifikaci za určitých podmínek připouští, že tyto podmínky byly dodrženy, že stěžovatel měl možnost fakt překvalifikace napadnout a odvolací soud se jeho námitkami požadovaným způsobem zabýval;
ad d) K námitce porušení čl. 39 Listiny, podle kterého jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku,, lze za jeho spáchání uložit, ústavní soud uvádí, že ji rovněž shledal zjevně neopodstatněnou. Trestný čin podvodu je definován v §250 tr.z., stejně jako trest za něj stanovený. V soudním řízení bylo stěžovateli prokázáno podvodné jednání a uložen za ně trest na samé spodní hranici zákonem stanovené vazby v §250 odst. 4 tr.z. Stejně tak bylo při stanovení trestu postupováno zákonem stanoveným způsobem, který je zakotven v §35 odst. 1 a §39 odst. 3 tr.z. Samotné tvrzení stěžovatele, že trestný čin nespáchal, není s ohledem na výše uvedené okolnosti dostačují. Zde se poukazuje na okolnosti, kterými se oba soudy podrobně zabývaly, jako jsou např. nikdy nevzniknuvší občanské sdružení, v době podpisu smluv neexistující
II. ÚS 143/99
bytové družstvo, vyvrácené tvrzení o tom, že smlouva o koupi bytových kontejnerů měla být v září 1997 podepsána, okolnosti zaplacení zálohy na stavební pozemek, kde smlouva o zprostředkování a výdajový pokladní doklad byly dodány dodatečně (s. 7-8 usnesení odvolacího soudu - čl. 1007 soudního spisu).
Pokud jde o otázku hodnocení důkazů, je ústavní soud v tomto případě nucen potvrdit své vícekrát opakované stanovisko ve své ustálené judikatuře, podle kterého funkcionálně jako "soudní orgán ochrany ústavnosti" (čl. 83 Ústavy ČR) není další soudní instancí. Podle čl. 90 Ústavy ČR jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů podle čl. 91 Ústavy ČR rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Postup v soudním řízení, zjišt'ování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu, jsou proto záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy ČR. Je to v plném souladu s ústavním principem nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny).
Jak bylo uvedeno, oba soudy věnovaly předmětné věci náležitou pozornost. Umožnily stěžovateli uplatnit jeho ústavně zaručená základní procesní práva při jednání i v podobě odvolání. Pokud se proto nyní stěžovatel domáhá jiného právního hodnocení důkazů, které byly provedeny v řízení před obecnými soudy, aniž bylo prokázáno porušení základních práv stěžovatele, není z výše uvedených důvodů dána Ústavnímu soudu možnost ve věci dále pokračovat. Námitky uvedené v ústavní stížnosti stěžovatel předložil v odvolacím řízení a odvolací soud se s nimi vypořádal v souladu s §254 tr.ř. Stěžovatel tak pouze pokračuje v argumentaci a dokazování, které bylo předmětem řízení před obecnými soudy.
Ústavní soud proto neshledal žádné takové vybočení z ústavně zaručených práv stěžovatele, které by odůvodňovalo výjimečný zásah Ústavního soudu do právního stavu, který již byl zjednán pravomocným rozhodnutím obecného soudu.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 1999
Vojtěch Cepl
předseda senátu Ústavního soudu