ECLI:CZ:US:1999:2.US.162.99
sp. zn. II. ÚS 162/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky a ve věci ústavní stížnosti A. R., zastoupené JUDr. B. K., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 12. 1998, sp. zn. 16 Co 356/98, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatelka ve včas podané ústavní stížnosti napadá rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 12. 1998, sp. zn. 16 Co 356/98, který nabyl právní moci dne 1. 2. 1999. Napadený rozsudek odvolacího soudu potvrdil rozhodnutí soudu prvého stupně a tím údajně, podle názoru stěžovatelky, porušil její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka se v občanskoprávním řízení domáhala určení o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, která jí byla dána zaměstnavatelem - Školským úřadem Jeseník podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce. Porušení svého práva na spravedlivý proces vidí stěžovatelka především ve skutečnosti, že před oběma obecnými soudy nebyl proveden důkaz listinou, označenou jako "přehled docházky". Tímto listinným důkazem hodlala navrhovatelka prokázat skutečnost, že organizační změna, pro kterou jí byla školským úřadem dána výpověď z pracovního poměru, nemohla údajně zavdat příčinu k omezení počtu pracovních míst.
Navrhovatelka tvrdí, že pokud obecné soudy neprovedly důkaz navržený stěžovatelkou, měly tento postup náležitě odůvodnit v rozhodnutích a uvést z jakého důvodu považovaly provedení listinného důkazu za nadbytečné.
Z napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě Ústavní soud zjistil, že již soud prvého stupně dospěl k závěru, že výpověď daná zaměstnavatelem splňovala všechny formální náležitosti a byla oprávněná, neboť v důsledku sníženého počtu dětí v mateřské škole na T. ulici v Jeseníku musel být snížen i počet pracovních míst učitelek v roce 1996.
V odvolání proti rozsudku prvoinstančního soudu stěžovatelka především namítala skutečnost, že "přes provedení téměř všech navrhovaných důkazů soud nesprávně zjistil skutkový stav z toho důvodu, že provedené důkazy nesprávně vyhodnotil".
Odvolací soud v řízení doplnil pouze ty důkazy, které předložil zaměstnavatel, neboť jak výslovně uvedl, žalobkyně v odvolacím řízení důkazy nenavrhovala.
Odvolací soud konstatoval, že skutková zjištění prvoinstančního soudu vzal za prokázaná, neboť ani v odvolacím řízení nebyla nijak zpochybněna či vyvrácena.
Ve smyslu již citovaného ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce odvolací soud zcela správě dovodil, že v případě organizační změny, která se dotýká pouze části pracovníků, rozhoduje o výběru pracovníků, kteří budou podléhat shora uvedenému výpovědnímu důvodu, pouze zaměstnavatel. Soudy v daném případě mohou pouze přezkoumávat důkazy, které postihují tři základní problémy, spojené s výpovědním důvodem podle shora citovaného ustanovení zákoníku práce, a to zda u zaměstnavatele jde skutečně o organizační změnu, zda v důsledku této organizační změny se stal (stane) zaměstnanec nadbytečným a jde o příčinnou souvislost mezi organizační změnou a nadbytečností.
Veškeré další důkazy, které neslouží k zodpovězení těchto tří otázek, jsou podle názoru Ústavního soudu v souzené věci irelevantní. Důkazní břemeno k prokazování těchto skutečností však leží na zaměstnavateli.
Jestliže tedy byly shora uvedené skutečnosti zcela věrohodně prokázány v řízení před obecnými soudy, a to jak výpověďmi svědků - spolupracovnic stěžovatelky, tak i z listinných důkazů (z rozhodnutí školského úřadu o zrušení pracovních míst), nebylo povinností soudu provádět další důkazy i kdyby, jak uvádí stěžovatelka, byl tento důkaz navrhován až v odvolacím řízení. Neboť listinný důkaz, svědčící o evidenci docházky zaměstnanců, by podle názoru Ústavního soudu na skutkové situaci stěžovatelky nemohl nic změnit.
V této souvislosti je třeba znovu připomenout ustálenou judikaturu Ústavního soudu, která se zabývá dokazováním před obecnými soudy, k jejíž stručné rekapitulaci lze říci, že Ústavní soud není oprávněn nařizovat obecným soudům, jakými důkazy se mají v průběhu řízení řídit, či které důkazy provést k náležitému zjištění skutkového stavu. Zásada volného hodnocení důkazů pak znamená pouze tu skutečnost, že skutkový základ věci musí být prokazatelně zjištěn, aby z něj mohly být vyvozeny náležité právní závěry.
Neprovedení jednoho důkazu (o jehož návrhu lze diskutovat) pak v žádném případě nemohlo znamenat porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Za této situace byl nucen senát Ústavního soudu stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Vojtěch Cepl
předseda senátu ÚS
V Brně dne 4. října 1999